Dělat si legraci z postižených je neslušné. A tak by si člověk neměl dělat legraci z libertariánů, protože typický přívrženec této nauky se zjevně nachází někde na autistickém spektru. Ale tu zásadu je v praxi těžké neporušovat – protože jsou libertariáni většinou dost inteligentní; protože jejich nápady někdy hrozí reálnými dopady; a protože je to neodolatelné.

Jedna z myšlenek, kterou se libertariáni zabývají, je „seasteading“ – vybudování komunity někde mimo dosah stávajících zákonů, kterou by mohli její příslušníci zorganizovat podle svých představ. Takovou příležitost slibuje třeba umělá plošina v mezinárodních vodách. Anebo tzv. terra nullis – takto se stal zakladatel Liberlandu Vít Jedlička na čas nejznámějším Čechem na světě.

Protože to zatím není technicky průchodné, napadlo americké libertariány pokusit se zkoncentrovat v nějakém místě a s využitím stávajících demokratických mechanismů proměnit lokalitu co nejvíc k obrazu svému. Vyhlédli si New Hampshire, stát ani ne s milionem a půl obyvatel. Přistěhovalo se jich tam asi pět tisíc a skutečně dosáhli svým aktivismem jistých výsledků.

Jimi se letos v březnu inspirovala evropská iniciativa. Za terč své infiltrace si zvolila Černou Horu. Protože je malá, multietnická a pandemií způsobený kolaps turistiky tam stlačil ceny nemovitostí.

Kdyby nešlo o libertariány, člověk by nevěřil, že to může vážně někoho napadnout. Když se Američan přistěhuje do New Hampshire, je pořád v USA. Ale když se přistěhujete do cizí země, nemáte tam volební právo – i Evropané usazení jinde v EU smějí volit jen v komunálních volbách. A hromadná migrace lidí z ciziny, kteří budou prosazovat své civilizační a politické normy a dělat z vaší země svou zemi – to je představa, která řadu Evropanů znepokojuje. A jejich elity je ujišťují, že se něco takového nemůže stát. A tihle libertariáni to veřejně oznámí!

Existuje český výraz pro „fighting the straw man“? Bojovat se slaměným panákem znamená, že protistraně vložíte do úst přemrštěný argument, který nikdo neřekl, a pak ho efektně sejmete. Designovaný nástupce Angely Merkelové Armin Laschet v rozhovoru pro Guardian takto obhajuje kooperaci s Čínou: „Rozvázat diplomatické vztahy a zakázat veškeré formy obchodu – to by byla chytrá reakce? Myslím, že ne.“ On někdo něco takového požaduje?

Ve své obhajobě ustavičného dialogování, zejména s Putinem, zase Laschet opakuje klasický německý pohled na poválečné dějiny: „I v letech nejhlubší studené války vždy existovala ekonomická výměna a dialog mezi občanskými společnostmi.“ Ne, existoval jen dialog mezi Němci a vybranými papaláši komunistických režimů. Zahrnoval například hanebnou návštěvu Willyho Brandta u Husáka v roce 1973 a vyvrcholil přípravou společného programu SPD s východoněmeckou vládnoucí státostranou, kterou přerušil až pád Berlínské zdi. Ekonomická výměna byla dobrá pro německý byznys a pro prodloužení života komunistického bloku. Toto vyrovnání se s minulostí bohužel v Německu stále chybí, politika je v zajetí falešných lekcí minulosti.

Prohlášení o konfliktu zájmů jsou konvencí vědeckých prací, jež svou formálností stojí někde v blízkosti instruktáže pro případ nouzového přistání v letadle. Nám známý bloger Scott Alexander ale umí i tento žánr proměnit v literární nástroj. Ve svém nedávném textu do odkazu na vědeckou studii umísťuje tuto vsuvku:

„Deklarace konfliktu zájmů: Když Kalifornie legalizovala marihuanu, rozhodli jsme se s jedním přítelem [Alexander používá negenderové ,they‘], že to oslavíme tak, že se zhulíme. Můj přítel měl špatný trip a začal vyšilovat, že umře. Říkal jsem mu, že neumře, na což mi odpověděl, že jsem zhulený, a tudíž se nemůže spolehnout na můj úsudek. Začali jsme kontaktovat různé lidi, které jsme aspoň trochu znali, až nakonec jeden z nich byl tak laskavý, že se uvolil přijet v jedenáct v noci a mého velmi zhuleného přítele uklidňovat. Ten člověk je jedním ze spoluautorů studie Brauner et al, a to je můj konflikt zájmů.“

Poznamenejme, že mezi spoluautory studie Brauner et al jsou i čeští vědci.