Jedním z oblíbených motivů ruského nacionalistického, ale i oficiálního diskurzu o Ukrajině je, že tento nepřirozený stát by si mohlo rozdělit Rusko, Maďarsko a Polsko. Když to minulý týden zmínil Sergej Karaganov v rozhovoru s Brunem Maçãesem, nebylo to nic nového.

„Myslel bych si, že z části Ukrajiny by se mohl stát spřátelený stát s Ruskem, další části by se mohly rozdělit. Polsko si rádo vezme nazpět nějaké části na západě, Rumuni a Maďaři možná taky, protože maďarská menšina na Ukrajině byla utlačována stejně jako jiné menšiny.“

Donald Tusk vzpomínal, že jako polský premiér na návštěvě Kremlu dostal takovou nabídku. Je to projekce založená na tom, jak sami Rusové uvažují o získávání území, navíc živená tradiční ruskou rivalitou. Poláci koneckonců v 17. století nakrátko dobyli Moskvu. A to je jen jedna epizoda ze staleté rivality, z jejíhož průběhu si obě země pamatují tu druhou jako okupanty i jako poražené. Obrázky jako tento dnes stále kolují na ruských sociálních sítích – sovětský voják na něm zabíjí polského orla, a ochrání tak ukrajinské a běloruské prosťáčky.

Mapa polské národní paměti pokrývá území, jež se nekryje přesně ani s hranicemi polské předválečné republiky, ani s hranicemi dnešními. Když se na to soustředíte, získáte pocit, že snad každý druhý významný polský umělec se narodil někde na dnešní Ukrajině nebo na Litvě. Lvov, Vilno, Drohobyč, Kamenec Podolský… Odehrává se tam řada románů i filmů. A jak obejít to, že jedno z kanonických polských literárních děl, epos Pan Tadeáš Adama Mickiewicze, začíná slovy „Litvo, má domovino!“?

První světová válka dala Polsku po předchozích staletích opět státnost a ta druhá ho o četná území připravila – Stalin posunul celé Polsko na západ, část území na východě přisoudil Ukrajině, část mu přidal na západě z území předtím německého. I my jsme beneficienty dohod po první světové válce a zániku starých mocnářství. Jenže Česká republika, tak, jak dnes je, se nachází hranicích, jež existovaly po staletí.

Těžký osud potkal Maďary. Kdysi státní národ Rakouska-Uherska, vládce jeho zalitavské části, byl Trianonskou dohodou vtěsnán do země, jež obsahovala jen 28 procent území někdejšího Zalitavska a 36 procent jeho obyvatel. 31 procent Maďarů zůstalo mimo jeho hranice.

Podstatný rozdíl je v tom, jak se s těmito drastickými změnami různé země vyrovnaly. Německo – tehdy západní – v rámci své Ostpolitik akceptovalo, že německá území za linií Odra–Nisa jsou navždy ztracená. Ponechávalo si své právní interpretace, jak je to de iure, což bylo nutné už kvůli zachování perspektivy možného sjednocení Německa. A pochopitelně měly oficiální kruhy vždy pochopení pro pocity vyhnanců z někdejších německých území. Nám jako jedné z vyhánějících stran se to těžko nezaujatě hodnotí, ale třeba Timothy Garton Ash ve své knize o historii německé Ostpolitik vyjadřuje názor, že zejména politici CDU/CSU zacházeli v tomto uspokojování pocitu vyhnanců dál, než bylo slušné. Že v každém svém uznání německých vin si reklamovali nárok pro reciproční uznání německého utrpení, někdy způsobem, jenž budil pochybnosti o upřímnosti těch gest. Připomíná například taky, že ještě kancléř Kohl, tedy v 80. letech, jednou na srazu vyhnanců málem vystoupil pod transparentem „Slezsko zůstává naše“, než ho na poslední chvíli vyměnili za něco neurčitějšího.

Polsko se nicméně po roce 1989 rozhodlo své hranice nezpochybňovat. A nebylo to rozhodnutí, které by vyrostlo z ničeho. Jak připomněl historik Timothy Snyder v textu, který jsme v Echu přinesli v roce 2014, polská diplomacie navázala na myšlenky exilových polských intelektuálů:

„Tito myslitelé, sdružení kolem Jerzyho Giedroyce a pařížského časopisu Kultura, tvrdili, že Ukrajinci jsou národ ve stejném smyslu jako Poláci a že budoucí nezávislé Polsko by mělo uznat budoucí nezávislou Ukrajinu, aniž by zpochybňovalo její hranice. To bylo ve své době kontroverzní, neboť Polsko v důsledku války ztratilo území, jež je dnes západní Ukrajina. Ve zpětném pohledu to byl pro Polsko i pro Ukrajinu první krok k právním i jiným normám poválečné Evropy. Vstřícné uznání Ukrajiny v jejích stávajících hranicích se stalo základem polské zahraniční politiky ,evropských standardů‘ v roce 1989.“

Tuto diskusi minulý týden připomněl ředitel Polského institutu mezinárodních vztahů Sławomir Dębski. Citoval jednoho z těch intelektuálů, Juliusze Mieroszewského, který v roce 1970 napsal: „Jedním z hlavních předpokladů sovětské politiky bylo rozdělit Poláky a Ukrajince proti sobě podle starého dobrého hesla divide et impera.“ Mieroszewski tvrdil: „Území je prvkem moci jen do určité míry. Kdyby si Poláci za nějakých příhodných vnějších podmínek vzali zpátky od Litevců Vilnius a od Ukrajinců Lvov, polské postavení vůči Rusku by se tím oslabilo… O města nejde, jde o národy. Nejde o zmocnění se Vilniusu nebo Lvova, ale o získání důvěry a přátelství litevských, ukrajinských a běloruských národů.“

Je to pozoruhodný vklad emigrace do národního vývoje, jehož obdobu myslím my Češi nemáme. A znamená to, že Polsko akceptovalo poválečnou evropskou normu, že hranice se v Evropě nemění násilím – a pokud možno vůbec. Že nelogičnosti a nespravedlnosti jejich vytyčení jsou tak navzájem propletené, že jakýkoli pokus je napravit nemůže než dopadnout špatně.

Na Balkáně si to museli ujasňovat zbraněmi a zemřelo při tom hodně lidí. Ti stále ještě neuspokojení dnes hledají a nacházejí spojence v Moskvě.

Jedna země, která sice zatím nesahá po zbraních, ale není spokojená, je Maďarsko. Tam nespravedlnost Trianonské smlouvy stále bolí a politici tu bolest stále rozdrásávají. A je to koneckonců jediná země v Evropě, která systematicky rozdává pasy příslušníkům svých národnostních menšin v okolních zemích a politicky s nimi pracuje. Nebo jedna z mála, počítame-li Rusko a Turecko do Evropy.

Jak uvedl v nedávném rozhovoru novinář Oliver Adámek, který Maďarsko sleduje:

„V současné situaci se ale opět potvrdilo, že určující a nejzásadnější historická událost je v Maďarsku Trianon. Nejenže jde o nejpřipomínanější událost tamních moderních dějin, ale jde o téma, které je na denním pořádku, ať už v podobě jakési symbolické uherské nostalgie, finanční podpory maďarské diaspory, nebo právě v tom pocitu izolace, který jsem popisoval výše. A není to jen téma Fideszu. Například primátor Budapešti Gergely Karácsony při stém výročí Trianonu nechal na minutu zastavit hromadnou dopravu v celém městě. Navíc napsal emotivní text, kde mimo jiné zaznívá, že Trianon byla pro Maďarsko křiklavá nespravedlnost. A to je zelený politik z velmi liberální Budapešti. Nemluvě o tom, jak výrazné je toto téma v Orbánově politice.“

V pohledu na maďarské chování by nemělo chybět, že šlo o předvolební období a je radno hodnotit víc činy než rétoriku. Maďarsku nelze upřít, že přijímá z Ukrajiny uprchlíky. Což by, vzhledem k rétorice, která tam panuje, taky nemuselo. Ale základy zahraničněpolitického myšlení tam jsou prostě jiné.