Pokusíme se napravit chyby a posunout můj mediální obraz od „báječného hravého blázna“ k serióznímu umělci, který přemýšlí, řekl František Skála a zatvářil se neodhadnutelně. Já jsem o serióznosti jeho umění a úmyslů přitom nikdy nepochyboval a byl si jistý, že tam, kde ostatní tak sotva do cedníku nabírají a voda jim stéká kolem chromých prstů, tam on nabírá do džberu, kterým zalévá svou čarovnou zahradu imaginace, svůj alternativní svět, který je mnohem složitější, než se návštěvníkovi na první pohled zdá.

Před dvěma lety jste oslavil sedmdesátiny…

Ne, šedesátiny…

Já vím, to jsem jen zkoušel vaši pozornost. Má ta šedesátka nějaký vliv?

Já věk zatím nějak neprožívám, snad jen že se mi víc ozývají záda, ale občas mě bolela už před dvaceti lety, takže ne, žádná zvláštní změna. Aspoň myslím.

No a letošek byl významný tím, že jste v březnu otevřel velkou výstavu ve Valdštejnské jízdárně. Skončila v září a my se teď v prosinci můžeme za ní v klidu ohlédnout.  

Já jsem se po veleúspěšné výstavě v Rudolfinu v roce 2004 dostal do takové pozice, že už jsem si jako užil své slávy dost, a už to jakoby stačilo. Takže jsem se snažil mít větší výstavu v Praze, abych prostě ukázal svoji práci – a povedlo se to až po dvanácti letech. Není v Praze mnoho míst, kam se dají nastěhovat i těžké věci, a tak zvítězila Jízdárna. Díky Jiřímu Fajtovi a Národní galerii se to podařilo a myslím, že toho nelitují.

Jak dlouho jste ji připravoval?

Termín výstavy se několikrát měnil, a jednou byl dokonce za čtyři měsíce. Nakonec jsem na to měl asi rok, ale práce byly víceméně hotové. Člověk se jenom donutí dodělat ty velké kusy, když má před sebou možnost je vystavit.

A s Národní galerií to šlo?

Národní galerie je sice úřední moloch, kde administrativa trvá trochu déle, ale nakonec jsme byl velmi spokojený. Jsou si vědomi, že do výstavy, která trvá půl roku a navštíví ji 65 tisíc lidí, se taky musí něco nainvestovat. Spolupracoval jsem se skvělými lidmi, kteří se snažili vyjít mi ve všem vstříc. Během čtrnácti dnů jsem měl hotový model architektonické koncepce, který jsme pak už jen s Tomášem Pospiszylem (kurátor) a Šimonem Cabanem (architekt) pilovali. Rudolfinum má pět sálů, ale Jízdárna je jedna velká ratejna, se kterou se musí pracovat jako s celkem. Takže jsme postavili jakousi ulici s pěti pavilony rozdílných tvarových charakteristik podle obsahu. Každý měl jiný typ světla a na „náměstích“ mezi nimi stály velké solitéry. Mým záměrem byl komplexní zážitek od vnímání světelné atmosféry s proporcí celého prostoru přes prezentace tematických cyklů až po nejjemnější vychytávky pro děti a zvědavé.

Myslíte, že to lidé jsou schopni ocenit?

Myslím, že mnozí ano. Někdo dokonce vnímal tuto koncepci jako nejlepší dílo a jednotlivosti ho až tolik nezajímaly.  Každý člověk je jiný a v každém rezonuje to, co má v sobě. Důležité je, zda vůbec něco rezonuje.

Četl jste recenze?

Víte, abych byl upřímný, lepší je to moc nečíst a spíš se zajímat o přímé reakce lidí. Recenzenti jsou většinou „profesionálně deformovaní“, řeší svůj problém a mnohdy mám pocit, že snad na výstavě ani nebyli, neboť píšou o něčem, co tam není. Já jsem docela citlivý na takovou tu všeobecnou nepřesnost způsobenou životním tempem a na takové ty nutné mediální zkratky, které mi v mém případě přilepily nálepku „báječného hravého lesního podivína“, protože postrádají rysy prvoplánové „závažnosti“.

Možná si s vámi kritici moc nevědí rady.

Spousta lidí už jaksi nevěří tomu, že by byl někdo schopen tvořit z čiré radosti bez postranních konceptuálních úmyslů. Hlavy jsou plné neuspořádaných informací, ale při vnímání krásy je třeba přepnout na jiný program.

Asi není lehké vždy odhadnout, jak to myslíte.

Ano, jsou zvyklí dělit věci na vážné a legraci. Ale obojí může být zároveň. Umělec to myslí smrtelně vážně, vždyť do toho vložil stovky hodin práce, ale zároveň si neodpustí tu svoji vážnost trochu shodit, protože odmítá hrát tu hru na uměleckou závažnost. Někteří lidi se tím cítí být ohroženi. Bojí se, že jejich císařovy nové šaty tím mohou být odhaleny. To ale neznamená, že moje práce je nějaká řachanda a že ironie je moje hlavní téma. To je, jako kdyby někdo řekl, že jsem šel kdysi do Benátek pěšky jako „ironický koncept“. Ujít 850 kilometrů vyžaduje mít k tomu jiné pohnutky než ironii. Myslím, že mnoho mých věcí je založeno na výtvarné čistotě, hledání formy a linie, a to nevystihuje ani slovo bizarní ani ironický.

Souhlasím, že třeba pro artefakty, kde pracujete se světlem, se to příliš nehodí.

Ano. V těch laminátových „chrámech světla“ není ani špetka ironie. Jde o okouzlení materiálem s nádhernými světelnými vlastnostmi. Stejně tak v pavilonu TRIBAL, který byl oslavou konstrukčního plastu SUSTAMID 66. To je materiál, který jsem objevil při práci na interiérech Paláce Akropolis a teprve po letech zjistil, že se dá opracovávat sekyrou. Má jemný miskovitý zlom a tahle kombinace ryze současného materiálu mě přivedla k hledání dokonalých tvarů čepelí a figur navazujících na archaické kultury. Září jako onyx nebo alabastr. Teď jsem udělal do foyeru Dejvického divadla anděla – ducha DD. Jděte se na to podívat.

Ani předměty ve vitrínách ze sbírky Musaion, jako třeba dětská mumie, vyschlý mořský koník nebo „rituální předměty peruánské sekty Vairuro“, jak jste nazval nějaké podivné kotlíky s korálky, nejsou parodií muzeálních sbírek?

Nevím, proč bych to dělal, když to miluju. Já trpím, když předělávají staré krásné muzeální expozice na technicky interaktivní. Proč bych to parodoval? Je to naopak pocta a oslava starých sbírek. Já jsem ty předměty vystavil, protože je miluju. Po mnoha letech jsem se vlastně odhodlal zveřejnit a ukázat předměty, kterých si nejvíc vážím, často dary nebo osobní fetiše. Byla to ode mě oběť, že se s nimi nemohu těšit. Kritérium jejich výběru je míra energie, kterou vyzařují. A chtěl jsem je ukázat samotné, neboť byly samy o sobě tak dobré, že jsem si netroufl s nimi pracovat jako se stavebním materiálem. Rozumíte mi?  

Snad. To je myslím to, co lidi na vás baví a co na vás mají rádi – a co postrádají ve velké části současného umění. Že to vaše je tajemné, imaginativní, krásné – a taky že podléhá zkáze.

Znáte wabi-sabi? To je takový japonský estetický koncept a filozofický fenomén, vycházející ze zenového buddhismu. Jedním z hlavních témat zenu je přísný antiracionalismus. Podle zenové doktríny mohou být nejdůležitější znalosti přenášeny pouze z mysli do mysli, nikoli skrze psané nebo mluvené slovo. „Ti, kdo vědí, neříkají, ti, kdo říkají, nevědí.“ To třeba souvisí s takzvanými komentovanými prohlídkami na výstavách za účasti autora. To je úplná blbost. Odvykli jsme si důvěřovat svým smyslům a intuici. Chceme výklady, chceme být klamáni. Umělec vám může cokoli nakecat. 

Ale vždyť jste komentované prohlídky sám prováděl!

Ano, ale já jsem to dělal spíš, abych se s těmi lidmi setkal a mohl jim právě tohle sdělit. Ale to jsem odbočil. Wabi-sabi vychází z krásy nedokonalosti, z nepravidelnosti, z rozpadu. Počítá se s tím, že předměty podléhají zkáze, že na nich pracuje příroda a zub času. A takhle dodělány a dotvořeny – vystupuje z nich pak zvláštní krása a jaksi lidskost. A to je to, co vyhledávám i já. 

Přičemž té kráse musíte pomoci zručností – a také určitou technikou. Jaké nástroje nejčastěji používáte?

Já používám spousty nástrojů. Zároveň miluju dlouhodobé přírodní procesy, třeba jak si příroda za stovky let pohraje s kostmi, které vylovíš v proudu řeky. Teď jsme byli v Anglii a já jsem v Temži sbíral kosti, které tam normálně najdete na břehu. (F. S. vytahuje z kapsy kulatý temně hnědý předmět.) Nevím, jestli jsou zvířecí, nebo lidské, to by možná byly oběti velkého moru z roku 1666.

Snad je ta Temže už vydenzinfikovala. Ale byl jste někdy u nějakých archaických kmenů? 

Pokud myslíte takové, za jakými jezdí Lukáš Rittstein na Novou Guineu mezi lidojedy, tak to ne. Ani jsem se neúčastnil žádných šamanských obřadů. Exotické předměty, které byly součástí mojí výstavy, mi vozí kamarád, botanik, archeolog a účastník vědeckých výprav. Od něj mám třeba kloub ze slona nebo hroší zub, on ví, že to jsou věci, které mě doslova uhranou. 

Na mě to působí, že to má všechno společný základ v nějaké osobní spiritualitě, která není napojená na žádné náboženství, nebo když tak na úplně ta nejstarší.

Podívejte, já mám takový pocit, že všechno se děje v nějakých hlubších souvislostech a ty by právě mělo umění nějak vyjevovat. Já nepatřím do žádné církve a nejsem jednoduše řečeno ani věřící, ale připustil bych, že existuje nějaký hlubší spirituální smysl existence, která je přitom napojena na dávné procesy,  jichž je umění ozvěnou. Vlastně by se o tom mělo co nejméně mluvit a psát. Je důležité mít nějakou vizi, ale nepřehánět to: poznat, kdy přidat a kdy se nechat spíš vést. Nemám žádnou metodu, ale po nějaké cestě jdu. Myslím, že je to osobní cesta zodpovědnosti vůči sobě.  

Vy asi nejste příznivec konceptuálního umění.

To se tak nedá říct. Já nic nezavrhuju. Já si třeba vzpomínám na ryze konceptuální výstavu Viktora Pivovarova v Rudolfinu, kde byly na řadě bílých pláten napsány věty navozující určitou poetickou atmosféru, které vám v hlavě vynořily obraz. Bylo to stokrát lepší než sály plné špatných obrazů.

Pro mě je ale nezajímavější tvůrčí proces, to, jak dílo vzniká. Představa, že si nejdřív něco vymyslím a pak to nechám řemeslníka vyrobit, je mi cizí. Pro mě je hrozně důležitá práce rukou, těch mých vlastních, nedovedu si představit, že někomu řeknu, hele, a teď mi to udělej takhle, já si to přijdu zkontrolovat. Stejně tak je pro mě důležitý čas. Nechávám věci uzrát, třeba i několik let, čekám, jak se vyvinou, jestli mi něco nahoře pošle inspiraci, která se pak setká s tím, co chci. To je na tom to zajímavé. Někdy je věc hotová hned, jindy desítky let imituju práci času, deště, zvětrávání a těší mě, že to na tom nikdo nepozná, že si všichni myslí, že jsem to někde našel.

Před půl rokem jsem dělal rozhovor s Jaroslavem Rónou a myslím, že ho těší, že jeho sochy mají šanci být tady klidně tisíc let. To vaše dílo je z mnohem křehčích materiálů. Nemrzí vás to, že se to třeba nedlouho po vaší smrti rozpadne?

Ne, nic se nerozpadne. Nevím, kam na ty představy chodíte. Rozpadnou se baráky obložené polystyrenem. Myslím, že proti umělcům, kterým zmizí data a vypnou proud, pracuji s po čertech trvalými materiály. Za války roztavily spoustu soch a zvonů, kdežto mých hlav ze sušených pomel by si nikdo nevšiml, ty vydrží tisíc let. To je všechno relativní. Ta bláhová odvěká snaha zvítězit nad smrtí! A my v B.K.S. (B.K.S – Bude konec světa, tajná organizace působící od roku 1974, jíž je Fr. Skála spoluzakladatelem) smrti přitakáváme, to znamená, že s ní počítáme. Za úplňku chodíme v noci do lesa na blizny a vytváříme pevnou kostru, aby dlouho vydržela v zemi. Moje tvorba počítá se zánikem světa, ten ostatně už od nepaměti probíhá, jednou všechno zapadne do písku, rozprskne do molekul, tomu se neubrání ani ten Jarda.

A máte nějaké jiné sny? Třeba prorazit do světa?

To je velice složité a všechno je otázka míry. Každopádně se tím nehodlám zabývat. Pár lidí „ze světa“ na výstavu přijelo, byli nadšeni, nějaké vyhlídky v budoucnu jsou, ale já nikdy nebyl a ani nebudu ten kočující světový nomád. Nemám žádného galeristu, nesnáším psaní mailů a veškerá s tím spojená administrativa mě spolehlivě odradí od každé „šance prorazit“ do světa. Jsem velmi citlivý na vnitřní svobodu, a když vidím, kam to dopracovaly světové hvězdy typu Damiana Hirsta, opravdu nezávidím. Kdyby se někomu podařilo vyvézt výstavu typu Jízdárna, byl bych samozřejmě šťastný, ale ukažte mi ho.

Vy máte dobře rozložené geny mezi výtvarné po otci a hudební po matce. Otec klasik české dětské ilustrace, matka choreografka, zakladatelka klasického souboru Chorea Bohemica. S jakými pocity otec sledoval, co děláte?

Ale jo, myslím, že na mě byl vlastně docela pyšný, ale teprve když to v Rudolfinu viděl pohromadě, pochopil, co vlastně dělám, nějak ho to zasáhlo a řekl, že to tam mělo zůstat. Až do výstavy v Rudolfinu, kam jsme ho museli skoro dovléct násilím, se totiž o mně vyjadřoval dost skepticky, dokonce říkal, že dělám kraviny. On měl pořád pocit, že to není dost seriózní.

I tak vám toho dost předal…

To jistě. Měl velký smysl pro humor a v mládí dost řádil, takže měl pochopení. Vyrůstal jsem mezi renesančním nábytkem, sbírkou majoliky a zbraní. Takže mám na rozdíl od lidí z paneláku v databázi základní tvarosloví všech historických slohů. Otec snil o tom, že z jeho domu uděláme muzeum, ale to bych musel svou práci pověsit na hřebík. Po jeho smrti jsme většinu sbírky prodali v aukci, pár věcí zůstalo v rodině. On se taky na stáří bál vzdálit z domu a spal s bouchačkou pod polštářem. Jeho kamaráda, starého sběratele, zloději umlátili. Chtěli vědět, kde má zlato. 

Takové muzeum Skály seniora a juniora by bylo jistě velkou atrakcí. Ve Vídni mají Hundertwasserhaus, a je to světová atrakce. Tady by se to mohlo jmenovat Skáladům… Financovat by to samozřejmě mělo město…

Aha. Tak jim to řekni… Mně úplně stačila zkušenost s Prastánkem na Malostranský náměstí. Co to bylo za vopruz!

Rozhovory mají obvykle nějakou utilitární záminku. V tomhle případě to bylo vydání bibliofilie Erbenova Záhořova lože… Neměli jsme se bavit o Záhořově loži?

Samozřejmě že měli, tak rychle… To je totiž báseň „otloukánek“, v Kytici zapadlá a tak nějak přezíraná mezi jinými hity. Stará křesťanská legenda o jakési spravedlnosti v pekle i na zemi. Pět suchých jehel jsem k tomu udělal, náklad 65 kusů, luxusní knihařské a grafické provedení, nakladatelství Teapot. Vánoce se blíží. Ideální pod stromeček.