Já chodím jenom na červené filmy, vysvětlila mi před pár roky základní princip svého filmového diváctví jedna náhodně potkaná slečna. Chviličku trvalo, než mi došlo, co tím myslí. No, ovšem. Filmy, jejichž hodnocení je v Československé filmové databázi (CSFD) v červeném čtverečku, což znamená, že dosáhlo alespoň sedmdesáti procent. Ta slečna zcela nepochybně není sama, podobným způsobem si filmy a televizní seriály ke zhlédnutí vybírají miliony a miliony dalších v mnoha zemích světa, na CSFD se měsíčně podívá kolem 1,5–2 milionů unikátních návštěvníků. Hodnocení na, řekněme, fanouškovských serverech je pro divácký úspěch filmu důležitější než recenze v tzv. seriózních médiích. Tím nejdůležitějším recenzentem se stal „lid“, který na příslušné stránce vysloví verdikt vzniklý zprůměrováním mnoha jednotlivých číselných hodnocení. S trochou nadsázky by se dalo mluvit o demokratizaci filmové kritiky. Namísto úzké vrstvy recenzentské „elity“ si svoje může říci každý. Distribuční společnosti si toho jsou dobře vědomy. Pro registrované uživatele databáze se dělají speciální projekce, což účastníky může dopředu naladit trochu pozitivněji, v kinech se divákům pouští upozornění, aby film nezapomněli na CSFD ohodnotit.

Mluví se o všeobecném úpadku vlivu mainstreamových médií – kvůli nástupu sociálních sítí. Filmová kritika je v tom ohledu „avantgardou“, začala – právě kvůli on-line filmovým databázím – ztrácet relevanci ještě před masovým rozšířením Facebooku, Twitteru a dalších. Kdo vnímá psaní o filmech jako práci, která by měla nést znaky určité výběrovosti (schopnost psát, dosažené vzdělání, přehled o historii i současnosti kinematografie), může tím být docela zděšen. Ve světě fanouškovských serverů váží stejně hlas profesora filmové vědy jako vyjádření vytočeného puberťáka. Než se ale dostaneme ke sporným rysům diváckých databází, sluší se jim přiznat, že mají i nějaké výhody. Kromě diváckých hodnocení a komentářů zprostředkovávají množství informací (je například snadné najít si na nich přehledné filmografie různých tvůrců a herců, toky, trailery, odkazy na články a podobně). Navíc. Od filmové recenze v médiích ten takzvaný běžný divák očekává především doporučení – jít na ten film, anebo ne. Pak si stěžuje na kritiky, kteří mu doporučují filmy podle něho nekoukatelné a naopak pomlouvají ty, které se mu líbily. Má to dost důvodů, některé úplně obyčejné. Člověk, který si koupil lístek do kina, už má za sebou nějaký předvýběr, zvolil snímek žánru, který ho většinou baví, třeba v něm hrají herci mu sympatičtí. Navíc chce, aby se mu film líbil, investoval do toho peníze a volný čas. Kritik toho musí vidět hodně a často si moc vybírat nemůže, jít do kina je pro něj práce. Z profese také musí vidět velké množství filmů, je proto citlivější na to, když vidí už někdy viděné, snáz se při projekci znudí a může mít naopak sklon přecenit filmy, které mu připadají nějakým způsobem ojedinělé. A především – nemusí a snad by ani neměl žít s pocitem, že jeho primárním úkolem je doporučovat, ale zamyslet se a třeba i něco zajímavého napsat. 

Divácká hodnocení tak mohou působit jako pro člověka, který si jenom chce užít volný večer, spolehlivější. Kritici coby skupina mají navíc jednu nepříjemnou vlastnost – málokdy se shodnou. Laické publikum oproti nim může působit jako v zásadě jednotné (samozřejmě s nějakými vybočeními). A funguje to i v mezinárodním měřítku. Stačí se podívat na první dvacítku těch vůbec nejlépe hodnocených filmů na CSFD, nejužívanější filmové databázi IMDB (americká, ale záběrem globální), polském Filmwebu a ruském serveru Kinopoisk. Na všech je na prvním místě stejný snímek – Vykoupení z věznice Shawshank z roku 1994. Do první dvacítky se všude dostaly ještě filmy Forrest Gump, Schindlerův seznam, Kmotr, Pulp Fiction, Pán prstenů: Návrat krále. V každém z žebříčků je zastoupený alespoň jeden film Davida Finchera (Sedm nebo Klub rváčů) a Christophera Nolana (Počátek nebo Temný rytíř). Co to znamená? Nikoli to, že by Vykoupení z věznice Shawshank považovalo nejvíc lidí na světě za nejlepší film všech dob. Ale to, že ten snímek velmi málo diváků naštval tak, aby mu dali hodnocení extrémně nízké a tím celkový průměr snížili. Pokud tedy někdo nechá moudrost internetového zástupu rozhodovat o tom, na jaký film půjde, měl by přijmout, že ten film nebude specificky pro něj, ale že s ním dost pravděpodobně bude alespoň jakžtakž spokojen. Ty filmy, které budí rozporné reakce – tedy buď nadšené, nebo odmítavé –, logicky spadnou někam mezi průměr. Fanouškovské databáze nakonec nemohou než oslavovat kinematografii, která je především konsenzuální. 

Otázka je, čí je to konsenzus. Skupina uživatelů filmových databází nepředstavuje reprezentativní vzorek společnosti. Aktivnější na filmových databázích jsou muži, žebříčky nejlepších filmů také odpovídají spíše pánskému vkusu. Hodnocení filmů a seriálů určených pro ženské publikum je často ovlivněno vyjádřeními frustrace partnerů, kteří nechali dámu, ať vybere film, a pak při projekci trpěli jako zvířata. Z prvních 250 nejlépe hodnocených filmů na CSFD se za „spíše populární mezi ženami“  dá označit jenom pár (například Láska nebeská na 156. místě).  Na globálně nejužívanější IMDB se na stránkách jednotlivých filmů dá najít i základní třídění uživatelů, kteří je hodnotili. I tam výrazně převažují muži a dámy se – alespoň podle výsledků mé „namátkové kontroly“ – projevují jako tolerantnější vůči pánskému vkusu nebo schopnější si třeba v akčních nebo válečných filmech najít taky něco pro sebe. Třeba pověstný seriál Sex ve městě na databázi hodnotilo nijak zvlášť výrazně víc žen než mužů. Jejich hlasy skládaly skvělé hodnocení 8,1 z deseti. Nemilosrdní pánští diváci mu dali odrazující známku 5,8 (méně než 7 je na databázi problém, méně než 6 průšvih a méně než 5 katastrofa). Zato u vyhraněně mužských titulů jako třeba první Rambo nebo Terminátor 2 se hodnocení podle pohlaví příliš neliší, osciluje kolem rozdílu 0,5).

Možná podstatnější na databázích, především na té světově nejdůležitější, je ale občasné působení „temných sil“. Ne všichni uživatelé, kteří ten který film hodnotili, ho také viděli. Často se to stává u snímků, které mají nějakou politickou dimenzi, zástupci opačného tábora se pak mohou snažit filmu „dopomoci“ k neúspěchu tím, že mu kampaňovitě sypou jedničky. Stoupenci americké alt-right se o něco takového snažili u filmu Black Panther, prvního vyhraněně černošského superhrdinského snímku. Některá hodnocení a uživatelské komentáře jsou zároveň výrazně důležitější než jiné – ty první. Není úplně neobvyklé, že se na IMDB ještě před premiérou objeví nadšené reakce diváků, kteří sotva mohli mít možnost film vidět a jejichž názor na něj se třeba výrazně liší od ohlasů po premiéře. Profily jednotlivých filmů jsou těsně před premiérou navštěvované docela často. Nakonec by to bylo docela zvláštní, kdyby se produkční a distribuční společnosti nepokoušely hodnocení v klíčových momentech alespoň trochu ovlivnit – jde jim o hodně.

Ta československá, tady nejužívanější, je specifická jakýmsi komunitním charakterem, je nejenom pro uživatele, a také do značné míry „o“ nich. O každé databázi platí, že existují dva druhy uživatelů – ti, kteří tam chodí jenom pro informace a dozvědět se, co si lidé o tom kterém filmu myslí, a ti registrovaní, kteří obsah databáze spoluvytvářejí – především hodnoceními a komentáři k filmům. Právě komentáře uživatelů jsou na CSFD umístěné prominentněji než třeba na IMDB. Registrovaní uživatelé mohou také hodnotit sebe navzájem, pokud se jim třeba líbí komentáře někoho dalšího a podobně. Počet těch bodů je velice důležitý. To rozhoduje o tom, čí komentáře se na stránce objeví první, velmi pravděpodobně si alespoň některé z nich přečtou všichni, kdo se na databázi na informace o filmu podívají. Dá se říct, že přední uživatelé CSFD mají na diváckou veřejnost výrazně vyšší vliv než většina filmových publicistů z tradičních médií.

Nic proti tomu, nakonec někteří lidé, jejichž první zveřejněné texty byly právě komentáře na CSFD, dnes pracují jako žurnalisté nebo přímo u filmu či pro televizi. Za problematičtější se dá považovat, že pro nemalou část veřejnosti se vyjádření fanoušků na CSFD stala etalonem psaní o filmu – filmová kritika vypadá nějak takhle. Nakonec nejproblematičtější rys filmových databází nespočívá v tom, že „dávají hlas lidu“, ale že – při vší úctě k nadšeným uživatelům – pomáhají snižovat myšlenkový a stylistický standard už beztak upadajících tradičních médií.