Na titulní otázku je snadná odpověď: česká kultura přežije všechno, i vlastní smrt. Ale co s ní udělá korovinová krize? Vznikne něco jako koronavirové umění? Jaký dopad bude mít na tisíce lidí, kteří se kulturou živí? Nemůže být ten zastavený čas i k něčemu dobrý? To byla témata debaty, která se konala minulý týden v Knihovně Václava Havla a kterou moderoval její ředitel Michael Žantovský. Týdeník Echo byl jejím partnerem a část debaty teď předkládá. Celý záznam je k vidění na stránkách Knihovny Václava Havla.

Michael Žantovský, překladatel, spisovatel, diplomat, ředitel Knihovny Václava Havla

Zlata Holušová, ředitelka festivalu Colours of Ostrava

David Koller, hudebník

Milan Gelnar, výkonný ředitel nakladatelství Argo

Leoš Válka, ředitel galerie DOX

Jiří Peňás, redaktor Týdeníku Echo

Žantovský: O co kulturního jsme v té pandemii přišli a co jsme našli, pokud jsme vůbec něco našli?

Holušová: V našem případě jsme přišli o výsledky celoroční práce, o přípravy velkého festivalu, který je přeložen, doufejme, na další rok. Jsme opravdu v obrovských finančních ztrátách. Týká se to všech festivalů nejenom v naší zemi, po celé Evropě, po celém světě. Ale když se dozvídáme od přátel, muzikantů třeba z Afriky nebo z Asie, že jsou v situaci, kdy nemají jak nakrmit rodinu, protože svým hraním podporují široké okolí, tak si připadám, že se nám v podstatě nic neděje… Co jsme získali, to je určitě dar zastaveného času. Snad ho tvůrčí osobnosti zúročí v tom, že mohly tvořit v klidu. Jen se obávám, že restrikce budou daleko delší, než to vypadalo na začátku, a že nás ještě čekají těžké časy, jak si svoji svobodu vzít zpět.

Koller: Utekl jsem z Prahy na Moravu, protože v Praze to vypadá dost pustě a tady můžu být na zahradě. S Lucií jsme zrušili všechno, co jsme letos měli naplánované. Něco plánujeme na příští rok a budeme rádi, když už to bude normální, což dneska nikdo neví. Pro muzikanta je hraní před lidmi něco jako vzduch, co dýchá. A myslím, že lidi, kteří chodí na koncerty, tam nechodí jenom, že se tam setkají s přáteli, ale taky, že jim ta muzika dává nějaký náboj do života, že se třeba těší na další víkend, až se pojedou podívat na nějaký jiný festival. Nedovedu si představit, že by to mělo skončit.

Žantovský: Pro muzikanta je to zvlášť bolestivé bez toho živého zážitku, jak říkáte. A pro posluchače, diváka, vlastně taky. On na koncert, na festival možná nejde úplně primárně kvůli hudbě, ale kvůli prožitku, sdílenému pocitu, kvůli tomu, aby potkal přátele, aby vás viděl živě, a to všechno jsou elementy kulturní události, které se nedají reprodukovat na obrazovce.

Peňás: To se zase vrátí, tak do roka a do dne znovu festivaly budou, letní, a možná už dřív, na podzim. Naše debatní otázka ale zní: „Dopad na českou kulturu“, což přirozeně vybízí spíš k tomu, že budeme mluvit o dopadu na české kulturní pracovníky.

Žantovský: Kulturní pracovníci, to jsem slyšel naposled za Gustáva Husáka.

Peňás: To jsem řekl schválně: lidé, kteří organizují festivaly, jsou v divadlech nebo vydávají knížky, a ti skutečně přicházejí do těžkého období. Přijdou o peníze, což není vůbec nepodstatná věc. Sami spotřebitelé, to je taky velmi ošklivé slovo, přijdou ale jen o pár společenských akcí. Možná se některé věci úplně nevrátí, ale po čase se dostaneme zase do normálu, řekl bych bohužel. Otázka je, co to udělá s kulturou jako s nějakou esenciální potřebou člověka, a tady si myslím, že se mluvilo od začátku, nejspíš iluzorně, že to je jistá příležitost. Něco nově přeformulovat, nalézt nějaký nový přístup k tomu, zkusit třeba nějak zvnitřnit naši představu o tom, co je to kultura. Vrátit se ke starým knihám, přečíst si něco jiného, na čas se třeba nezabývat novinkami…

Gelnar: To neříkej ani v žertu, nedívat se po novinkách a jenom se vracet ke starým knihám a starým filmům.

Žantovský: Je vidět, že tady existují rozdílné perspektivy. Výkonní umělci, ti jsou dotčeni nejpříměji, protože jsou na tom závislí. Nejlíp jsme na to samozřejmě my, co něco píšeme, protože můžeme psát do šuplíku a nic se nám nestane, ale oni potřebují organizovat, vydávat, pořádat… Co DOX? Co Argo? Co knihy? Co galerie?

Gelnar: My máme poměrně velkou redakci, pětatřicet zaměstnanců. Produkujeme jako většina nakladatelství dobře udělané čtivo a pak v několika řadách knížky, které mají, dejme tomu, přesně tu vlastnost, že bude-li, nedej bože, další taková pauza, kdy si lidi budou moct sednout na kanape a přečíst si něco takzvaně starého, tak to by mohly být tyhle knihy. Zastavit tenhle rozjetý vlak moc nejde.

Žantovský: A nemohou knihy vycházet ve větších nákladech, ale míň? A nevydávat zbytečnosti?

Gelnar: To bychom mířili k takzvaně regulovanému hospodářství, jako to bylo kdysi, protože těžko můžeš… Je to volná soutěž.

Žantovský: Je to volná soutěž, ale přece nevydáš každou knihu. V Norsku kdysi, nevím, jestli to tak stále ještě je, měli zákon, že každý, kdo napíše knihu, má právo ji i vydat.

Gelnar: Měli ještě další zákon, že každou vydanou knihu musí koupit veřejná knihovna, což činilo až devadesát procent nákladu. Ale oni mají ropu a zřejmě už tuhle politiku taky do jisté míry opustili. Knížek vycházelo hodně, bude jich asi vycházet míň a budou nižší náklady. Když nastalo to zastavení ekonomiky, tak jsme se chvíli rozhlíželi, pozastavili jsme práce, ne že bychom nedělali nic, a teď připravujeme všechno v tom krizovém scénáři, počítáme knihy a poloviční náklady proti době předkoronavirové.

Žantovský: A s polovičními honoráři.

Gelnar: Tak…

Žantovský: Co výtvarné umění a galerie, Leoši?

Válka: Galerie byly postiženy všechny stejně, protože všechny musely vypnout ze dne na den. My jsme soukromý subjekt, ale provozovaný jako byznys, který nemá žádný zisk a má jenom náklady – a společenský přínos. Náklady nám běží, i když nemáme návštěvníky, i když nemáme výstavy, i když nemáme programy, vzdělávací, doprovodné, vlastně celá naše činnost se utla. Konec světa se rozhodně nekoná, jsou v životě důležitější věci než jít do galerie nebo do muzea, ale současně je to nezastupitelné. To je něco, co se prostě nedá nahradit žádným digitálním on-line zpracováním. Myslím si, že si lidi začínají víc uvědomovat, že to není jenom zážitek sám o sobě, ale je to i ta příležitost společenského setkávání se.

Žantovský: Teď jsi narazil na to, kdo všechno je na umění, na kultuře závislý a kdo všechno má zájem na tom, aby kultura pokračovala. A v první řadě kultura splňuje nějakou společenskou funkci. Jejím výrazem bylo, že řada lidí si tohle sama od sebe uvědomovala a v mezích svých možností se snažila pomáhat: třeba tím, že nepožadovala zpátky vstupné za divadlo, za festival, že si vlastně předplácela kulturu, aby jí pomohla dostat se přes obtížný úsek. Ale ta druhá část odpovědnosti leží na státu. Když je sucho, tak zemědělci očekávají, že stát jim nahradí aspoň část škod. Umělci a manažeři jsou ve stejné situaci. Přišli o část své úrody, ne vlastní vinou. Jaká je tedy zodpovědnost státu a jak moc by měl pomoct?

Válka: Na tu otázku se nedá odpovědět, protože stále nic nevíme. Je to něco přes měsíc, co jsme se dozvěděli z médií, že vzniká něco jako záchranný balíček, který má vypořádat kulturní sucho, když použijeme metaforu s přírodou. A za měsíc se nepodařilo ani naznačit, podle jakého klíče se bude s těmi penězi, které mimochodem byly významně zredukovány oproti proklamované částce, nakládat. Když se o Vánocích dozvíme, že si můžeme zažádat o podporu v rámci nějakého nového grantového titulu, tak to už nás nemusí třeba ani zajímat. Bohužel, jak je zvykem na ministerstvu kultury, tam žijí v jiné dimenzi času. Ten čas, který se v normálních lidských osudech odvíjí v nějakém rytmu, se tam odvíjí v rytmu koeficient třeba krát pět až šest. Já to vidím velice skepticky.

Gelnar: Za náš odbor vlastně nevím, jaký druh pomoci můžeme očekávat. Zatím je jasné, že ministerstvo kultury má rozdělit nějakým způsobem z těch všech peněz 20 milionů na knižní granty a teď se jedná o to, jestli hodlá podporovat adresně knihy, které jednotliví nakladatelé víceméně nominují. To je nešťastné. Zaprvé přesně nevím, jakým způsobem tenhle zvýšený nával žádostí zadministrují, protože si myslím, že to bude nad jejich síly. Zadruhé hlavní úskalí, které vidím v tom našem malém průmyslu, byznysu, je to, že se vlastně nikdo nestará o osud nezávislých a třeba i knihkupectví.

Žantovský: To je konec řetězce, že ano.

Gelnar: Přesně tak, protože to vlastně pro ministerstvo kultury už není kulturní subjekt. On celý ten potravinový knižní řetězec vlastně funguje do jisté míry jako veřejná služba. Na začátku byla nějaká žádost, výzva Svazu českých knihkupců a nakladatelů a větších knižních nakladatelských subjektů. Každý rok odvádíme přes miliardu korun, protože nejsme čistě příspěvková organizace. Příspěvky, které dostávají nakladatelé na knihy, tvoří pár, možná jedno procento z toho celkového obratu, který je přes osm miliard, nebo byl. To znamená, že vypočítali, že potřebujeme překlenout tohle těžké období, a žádali miliardu, což do jisté míry je naprosto legální žádost pro tuto těžkou dobu, ovšem nestalo se vlastně nic.

Holušová: Můžeme se bavit o tom, jaké máme potřeby a jak bychom chtěli pomoci, ale jak chcete vůbec vyjádřit tu potřebnost, když nevíte, kde se pohybujeme? Ve chvíli, kdy epidemiologové dávají prohlášení typu: možná přijde druhá a třetí vlna a určitě nejhorší bude, když se smíchá chřipka s covidem. Vytvářejí v nás strach a vlastně nám rovnou berou možnost cokoli si naplánovat. Nevíme, jak dlouho tohle vězení potrvá, a co je ještě daleko horší, nevíme, jestli je vůbec opodstatněné, jestli opravdu není nějaká záliba v tom nás všechny řídit, všichni známe dobu totalitní, jestli to není zase znova ta touha nás všechny ovládat strachem. Jak můžeme sčítat ztráty, když vůbec nevíme, jestli David Koller s kapelou třeba nevystoupí až za pět let, pokud ho ještě bude vůbec bavit čekat? Jestli vůbec nějaký festival ještě v Evropě bude, protože nebudete moci nic produkovat, nic očekávat a největší mágové světa budou epidemiologové, kteří když zavelí, tak my je všechny poslušně skutečně vyslyšíme a vlastně nebudeme ani moct spočítat, jak je to možné, že když se nakazí patnáct lidí, tak celý stát je v pozoru, přitom na jiné nemoci se nakazí daleko víc lidí. Prostě přestáváme srovnávat a vlastně se dostáváme do situace slepců, kteří sice přemýšlejí nad tím, že by nás ten stát mohl zachránit, ale my ještě vůbec nevíme od čeho. A kam až to půjde. Přece když se dozvíte z televize od pana Prymuly, že na podzim to zcela určitě začne znova a že to bude velmi pravděpodobné, jak můžete naplánovat jakýkoli koncert?

Žantovský: Víte, já když ty politiky a epidemiology slyším, mám často stejný pocit jako vy, ale vlastně si asi nemyslím, že jsou to sadisti, kteří nám to dělají schválně. Myslím si, že je v tom taky trocha českého strachu, jakože když já neřeknu, že by se mohlo něco stát, a ono se to nedej bože stane, tak já z toho budu mít průser. Tak raději prostě řeknu, že to bude dvakrát horší, než to bude.

Holušová: Ale oni neuvažují o tom, že nám tím ničí jakékoli prognózy. Kdo si koupí lístek na koncert, na festival, do galerie, kamkoli. Já netvrdím, že to dělají sadisticky, ale prostě nemají otevřený obzor toho, kam až všude tohle půjde, a to, že nevidíme dno, je opravdu realistická úvaha. Vzpomenete si na mě za půl roku.

Žantovský: V tom s vámi souhlasím a myslím si, že pan Prymula v té kritické době určitě vykonal svou práci, ale teď by možná mohl nechat také promlouvat jiné, protože to není jenom o tom viru samotném.

Koller: Co se týče dotací, tak já jsem si teď vlastně uvědomil, že od nějakých dvaadvaceti let jsem na volné noze a do pop music nikdy nešly žádné peníze, žádné dotace. Nikdo nikdy nedostal žádné dotace, pokud to nebyl za totáče kovaný komouš, a myslím, že žádné taky nedostaneme, protože když hrajete jazz, tradiční hudbu amerických černochů, tak v tomhle státě peníze od ministerstva kultury dostanete. Když hrajete lidovou hudbu, tak pochopitelně taky, když hrajete vážnou hudbu, tak taky. Když hrajete pop music, kterou si vlastně zpívá většina lidí, málokdo si zpívá jazz, možná ještě ty lidovky, tak pop music nedostala nikdy žádné peníze.

Jiří Peňás: Právě proto, že si to zpívá většina lidí. To bude ten důvod. Ostatní dostávají podporu právě proto, že jsou menšinoví. Ale já bych s dovolením ještě řekl něco k té představě usazení totality v naší vlasti. To, že to tady někdo řídí, s tím bych možná souhlasil, kdyby byli unikátní. Ale my nejsme unikátní. Nejsme unikátní. Já myslím, že to skončí, že se zase vrátíme do normálu, i když možná ne tak radostného jako předtím. Všichni se dostali do situace podobné té, v jaké je pěstitel cukrovky nebo ředkviček v době sucha, tudíž bez ohledu na to, jestli dělali pop, vyřezávali hračky, nebo dělali konceptuální umění. Všichni, včetně té největší šmíry, by měli dostat adekvátně nějakou pomoc. Protože znemožnění činnosti bylo totální a pro všechny. Samozřejmě, až se to všechno zase vrátí a to, co bylo před lety, si stát vybírá mnohdy konfliktně a pro spoustu lidí nepřijatelně. Colours of Ostrava taky byly více, s dovolením, favoritem v x komisích než nějaký festival, kde se jenom u vody sešly pivní kapely. A myslím, že je to správné. Ale i ti šumaři by měli nyní dostat nějakou státní podporu, protože nejde o hodnoty, teď jde o znemožnění podnikání.

Žantovský: Tak, jak to říkáš ty, nejdřív dostane Michal David.

Celý text debaty viz https://www.vaclavhavel.cz.