Vedle ohlašované klimatické krize a tažení za bezuhlíkovou ekonomiku je hitem veřejné debaty kritika stoupající nerovnosti. Obojí se přímo spojuje do jednoho ve stylu: příliš málo velmi bohatých ovládá příliš mnoho majetku. Z levice sílí volání po dalším posílení přerozdělování, které je už dnes v západních společnostech nejsilnější v historii. Ve Spojených státech amerických už se od adeptů na roli vyzývatele Donalda Trumpa za konkurenční Demokratickou stranu Bernieho Sanderse a Elizabeth Warrenové objevují návrhy na každoroční konfiskaci majetků milionářskými daněmi. Rovnost ve společnosti se dá měřit různě. A podle toho, jaké měřítko si vyberete, se také tatáž společnost může ukázat jako země s velkou nerovností, nebo jako země relativně rovnostářská. Ti, kdo chtějí upozornit na rostoucí nerovnost, nejčastěji sahají po nejpopulárnějším a nejvyhrocenějším srovnání. Jak velkou část bohatství, případně příjmů, ovládá nejbohatší jedno procento společnosti.

Data se velmi obtížně srovnávají, a tak se velmi často sklouzává k demagogickým a manipulativním obrázkům, na nichž chtějí ti, kdo je předvádějí, najít důkazy pro své přesvědčení. Většina mezinárodních srovnání totiž pracuje s hrubými příjmy před zdaněním, které země reportují do mezinárodních statistik, jako je Eurostat nebo Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. S daty o čistých příjmech po zdanění, která nejlépe ilustrují skutečnou životní úroveň, se pracuje méně často. Nabízí je ale třeba Světová databáze nerovnosti (World Inequality Database), kterou provozují a jako nadaci financují francouzské univerzity Paris School of Economics, École des Hautes Études en Sciences Sociales a École Normale Supérieure, Fordova nadace, European Research Council a britský Department for International Development.

Z ní stejně jako z další respektované studie Global Wealth Report 2019 švýcarské banky Credit Suisse dramatický růst nerovnosti nevychází. Ani při pohledu na nejvyhrocenější měřítko ukazující v tomto případě majetek nejbohatšího jednoho procenta ve srovnání s ostatními.

Jedno procento nerovnost nedělá

V Evropě v průměru ovládá nejbohatší procento lidí 25,17 procenta celkového majetku svých zemí. Je to úplně stejné jako před dvaceti lety, přesněji: v roce 2000. Nejméně to bylo v roce 2009, kdy se podíl majetku nejbohatšího procenta snížil na 20,86 procenta. Nejvíc v roce 2016, kdy dosáhl 26,15 procenta. My v tomto nejvyhrocenějším měřítku patříme mezi země s nejvyšší nerovností. Procento nejbohatších Čechů ovládá 36,2 procenta veškerého majetku v zemi. To je víc než ve Spojených státech, kde je rostoucí nerovnost zásadním společenským tématem. Tam nejbohatšímu procentu patří 35,4 procenta majetku. Na první pohled může působit překvapivě i skutečnost, že v tomto měřítku je Německo, často považované za rovnostářské, s 30 procenty majetku v rukou nejbohatšího procenta společnosti výrazně víc nerovné než volný obchod vyznávající Velká Británie, kde je v rukou nejbohatšího procenta 24,5 procenta majetku. Ve Francii je to jen 22,2 procenta. Ještě pro srovnání pohled na sousední země střední a východní Evropy. Tady v nerovnosti v této nejvyhrocenější kategorii vynikáme. Všichni ostatní jsou víc rovnostářští než Němci. Procento nejbohatších Poláků ovládá 26,6 procenta majetku, u Maďarů je to 23,8 procenta a u Slováků jen 13,2 procenta. Statistiku v tomto případě ovlivňuje přesun Andreje Babiše do České republiky. Pouze pro lepší představu: to nejbohatší jedno procento je u nás zhruba 108 tisíc lidí.

Trochu méně extrémním, více vypovídajícím a ne tak často ve veřejné debatě předváděným měřítkem je majetek nejbohatší desetiny společnosti. U nás to je zhruba milion lidí. Tady jsme srovnatelně rovnostářští jako bohaté země Evropy a víc rovnostářští než Američané. Horních deset procent u nás ovládá 64 procent majetku. V Německu 65,1, ve Velké Británii 59,3, ve Francii 54,6 procenta. Ve Spojených státech je to výrazně víc: 75,9 procenta. Menší část majetku než u nás naopak drží nejbohatší desetina společnosti ve střední Evropě. U Poláků je to 56,2 procenta, u Maďarů 53,8 a u Slováků jen 38,4 procenta.

Výše citovaná Světová databáze nerovnosti, která srovnává, jak se ve společnosti liší příjmy různých vrstev, ukazuje, že nerovnost se u nás za poslední dvacet let nijak výrazně nezvýšila. Nejbohatší jedno procento si v roce 1999 rozdělovalo 9,2 procenta celkových příjmů v zemi. V roce 2016, což je poslední rok, z něhož jsou k dispozici aktuální čísla v mezinárodní databázi, to bylo 9,5 procenta. Polovina společnosti s nejnižšími příjmy brala v roce 1998 na platech 29 procent celkových příjmů v ekonomice. V roce 2016 to bylo 27,5 procenta. To je velmi nepatrný rozdíl, který ukazuje, že nerovnost se ve společnosti nezvyšuje.

Světová databáze nerovnosti neukazuje vývoj rovnosti u příjmů po zaplacení daní u nejbohatšího procenta společnosti. Ukazuje ho ale u horních deseti procent. A tady není opět žádný růst nerovnosti vidět. V roce 1998 si nejbohatších desetina po zaplacení daní rozdělila 25,3 procenta všech příjmů v zemi. V roce 2016 to bylo číslo velmi podobné: 25,6 procenta. Nezměnil se ani podíl příjmů po zdanění u spodních padesáti procent společnosti. Tato skupina si v roce 1998 mezi sebou rozdělovala 31,9 procenta celkových příjmů, v roce 2016 srovnatelných 32,3 procenta.

Nemá na nás ani Skandinávie

Celkově rovnostářství celé společnosti odráží Gini koeficient. Model sestrojil už v roce 1912 italský statistik Corado Gini. Porovnává úplné rovnostářství, kdy mají všichni stejně, se skutečným rozložením majetku nebo příjmů ve společnosti. Nula znamená úplné rovnostářství, stovka úplnou nerovnost. Statistický úřad Evropské unie Eurostat u Gini indexu počítá celkové čisté příjmy, které má domácnost k dispozici. Vychází ze statistiky rodinných účtů, v nichž statistické úřady sledují čisté příjmy a výdaje domácností. Právě to nejlépe odráží skutečnou životní úroveň rodin po započtení všech daní a odvodů, které státu platí, a naopak sociálních dávek, které od něj inkasuje. Tady už Česká republika vychází jako jedna z vůbec nejvíc rovnostářských zemí Evropy.

Průměr Gini indexu všech osmadvaceti zemí Evropské unie je 30,8 bodu. My jsme se skóre 24 třetí nejvíc rovnostářskou zemí za Slovenskem s 23,2 a Slovinskem s 23,4 bodu. Jsme výrazně rovnostářštější než Skandinávie, proslulá vysokými daněmi a mírou přerozdělování. Finsko má Gini 25,9, Švédsko 27 a Dánsko 27,8. Velké země Evropské unie s propracovanými přerozdělovacími sociálními státy a vysokými daněmi z příjmů jsou daleko víc nerovné než Česká republika. Německo má v Gini skóre 33,1, Francie 28,5 a Velká Británie 33,1. A mnohem menší rovnostářství než u nás a na Slovensku panuje i v Maďarsku, kde skóre činí 28,7, a v Polsku, kde je to 29,2.

Čísla ukazují, že samotné použití nejvyhrocenějšího, mediálně často vynášeného měřítka, kolik bere a vlastní nejbohatší procento, vypovídá jen velmi málo o tom, jak je společnost skutečně rovnostářská. Přestože u nás ovládá mnohem větší podíl majetku než na Slovensku, jsme srovnatelně rovnostářská země. A jsme výrazně rovnostářštější než Polsko nebo Maďarsko, kde má naopak nejbohatší procento mnohem menší podíl na majetku.

Zajímavé je, že česká společnost se stala ještě rovnostářštější po nástupu Andreje Babiše do politiky. Když nastupoval v roce 2014 do vlády, byl u nás Gini koeficient na 25 bodech. Šéf ANO ho sundal k rovnostářštějším laťkám tím, že zvyšoval sociální dávky, ale zároveň přes prudký růst platů nijak nezvyšoval daňové slevy. Lidé ze středních a vyšších vrstev tak platili na daních čím dál větší část příjmů. Tím se prohlubovalo rovnostářství. Na účet střední a vyšší střední vrstvy. Té nejvyšší se to nedotklo. Na čtyřnásobku průměrného příjmu (zhruba 137 tisíc měsíčně) přichází strop na odvody pojistného, takže celková sazba daní a odvodů u člověka s průměrným platem je vyšší než u toho, kdo vydělává 200 tisíc měsíčně. Tuto obrovskou zátěž pro střední vrstvu vytvářejí obrovské odvody sociálního pojištění, které fungují jako brutální rovná daň, z níž nejsou žádné slevy. Střední vrstvy tak mají na příjmech vůbec nejvyšší zátěž daní a odvodů ze všech. Příjmy nad čtyřnásobek průměru jsou už od odvodů pojistného osvobozené. Sociální pojištění je u nás čtvrté nejvyšší v Evropě. A funguje právě tak, že uvaluje nejvyšší celkové povinné odvody daní a pojistného právě na střední vrstvy. Žádná vláda s tím zatím nebyla schopná něco udělat.

Dalším měřítkem, z něhož vycházíme jako nejrovnostářštější země Evropy, je srovnání, kolikrát vyšší příjmy má horních dvacet procent nejlépe vydělávajících rodin proti spodním dvaceti procentům. Tady lehce porážíme dokonce i velmi rovnostářské Slováky. Nejbohatší pětina má příjmy na 3,3násobku té nejchudší. Na Slovensku je to 3,5 a 3,4. Opět jde o čisté příjmy rodin po započtení všech odvodů daní a načerpání sociálních dávek. Skandinávie je opět za námi. Nejbohatší pětina Finů má 3,6násobek příjmů té nejchudší. Ve Švédsku je to 4,13 a v Dánsku 4,11násobek. Ještě větší nerovnost v příjmech je ve velkých zemích Evropské unie. Spodní pětina Němců má 5,04krát méně než ta nejbohatší. Ve Francii je to 4,23násobek a ve Velké Británii 5,4násobek. Větší nerovnost panuje i v Polsku (4,25) a v Maďarsku (4,4).

Nejméně chudých z celé Evropy

Dalším měřítkem, které ukazuje, že jsme velmi rovnostářskou společností, je počet lidí žijících v ohrožení chudobou a sociálním vyloučením. Za ty považuje Evropská unie podle srovnání statistického úřadu Eurostat lidi žijící v domácnostech, které mají po započtení všech daní a sociálních dávek příjem nižší než 60 procent průměrného příjmu v zemi. U nás jich je 12,2 procenta. Nejméně z celé Evropské unie.

Sociální státy Skandinávie zůstávají opět s odstupem za námi. Ve Finsku je chudobou ohroženo 15,7 procenta lidí. Ve Švédsku 17,7, v Dánsku 17,1 procenta. Za námi jsou i všechny velké země Evropské unie. V Německu má příjmy pod šedesát procent průměru země i po všech sociálních dávkách 19 procent lidí. Ve Francii 17,1 a ve Velké Británii 22 procent. Jsme na tom i nesrovnatelně lépe než ostatní země střední Evropy. Chudobou je ohroženo 16,3 procenta Slováků. V Polsku 19,5 a v Maďarsku dokonce 25,6 procenta lidí. Námitka, že šedesát procent příjmu ve Švédsku zaručuje úplně jinou životní úroveň než u nás, míří mimo. Tady se srovnává nerovnost uvnitř zemí. Příjmy, životní úroveň a majetek v porovnání se spoluobčany. Nikoli s těmi v podobném sociálním postavení ve výrazně bohatších státech. To je úplně jiná debata.

Na to, že jsme velmi rovnostářskou společností, má samozřejmě vliv přerozdělování přes daně a sociální dávky. Česká společnost má ale rovnostářství uloženo hlouběji ve svém DNA. Ukazuje to pohled na rozložení hrubých platů, které ještě nejsou ovlivněny daněmi ani slevami a bonusy. V zemích se sklony k nerovnosti vypadá strom rozložení platů tak, že má na obou koncích hodně lidí s velmi nízkými nebo hodně vysokými platy. U nás je nejsilnější střed grafu. Těch hodně špatně nebo naopak velmi dobře placených je málo. Plat do dvaceti tisíc má méně než pětina zaměstnaných Čechů. Nedávný průzkum agentury Median ale ukázal, že lidé z této nejnižší pětiny společnosti mají nadprůměrné zastoupení mezi voliči Andreje Babiše. Ve střední a vyšší střední vrstvě má naopak velmi málo příznivců. To vysvětluje, proč se právě za vlády miliardáře Babiše prohloubilo v zemi rovnostářství. Nižším vrstvám, které ho volí, přidával na dávkách. Středním a vyšším středním, které o něj moc zájem nemají, nechal naopak vzrůst daně a odvody. Tím utužil status Česka jako jedné z vůbec nejvíc rovnostářských zemí v Evropě.

Česká republika má dost problémů, které je potřeba řešit. Od špatných škol s klesajícími nároky po život komplikující byrokracii. Nerovnost navzdory tomu, jak se stává hitem veřejné debaty, mezi ty akutní problémy nepatří. Naopak mezi ně patří čím dál větší břemeno daní, které stát nakládá středním vrstvám.