Proslov francouzského prezident Emmanuela Macrona, přednesený v úterý 17. dubna před Evropským parlamentem, nevzbudil takovou pozornost jako jeho loňský projev na pařížské Sorbonně, kde navrhoval prohlubování evropské integrace snad úplně ve všem. Štrasburská řeč je silně podceňovaná. Francouzský prezident v ní velmi rafinovaně pokládá základy evropského superstátu a snaží se rozbít národní státy. To je skutečná a dlouhodobá agenda silně eurofilního Macrona (tohle adjektivum mu dávají francouzská média napříč názorovým spektrem). Francouzský prezident je stejně jako většina jeho předchůdců zastáncem předávání kompetencí z Paříže do Bruselu. Nedělají to proto, že by chtěli oslabovat francouzský národní stát. Francouzi jsou jedni z největších patriotů, jsou přesvědčeni o své naprosté výjimečnosti. Ty pravomoci chtějí převádět proto, že v evropském superstátu vidí nástupce „Velké Francie“. Nového impéria, o jehož směřování a strategii se fakticky rozhoduje v Paříži. A výkonní Němci celý ten podnik financují.

Emmanuel Macron je velmi bystrý a ví, jak je tato vize v silně euroskeptické Evropské unii nepřijatelná. Proto našlapuje po špičkách a své nápady dávkuje skryté do projektů na první pohled velmi praktických, kde není skutečný záměr hned vidět. Teď vystřelil hned dvakrát.

Začal tím, že je třeba tváří v tvář sílícímu autoritářství „obnovit evropskou suverenitu“. Ta věta je logicky nesmyslná. Nemůžete obnovovat něco, co neexistuje a nikdy neexistovalo. Evropská unie nikdy v právním a politickém smyslu suverenitu neměla. Suverén je ten, kdo má moc nad nějakým územím. Evropská unie jsou národní členské suverénní státy, které smlouvami odevzdaly některé pravomoci Bruselu. Evropská unie by suverenitu získala jedině ve chvíli, kdy by se proměnila v evropský superstát. Řada politiků eurofilního ražení po tom touží jako po konečném stadiu prohlubování evropské integrace. V otevřené podobě je to v současné společenské konstelaci neprosaditelné. Skoro u každého jiného politika by se dalo říct, že mu úplně nedošel skutečný význam slova suverenita a použil ho jen jako chytlavou frázi pro víru v posilování Evropské unie. Nikoli u Emmanuela Macrona. Francouzský prezident je nejen velmi zručný politik a dobrý rétor, ale také zdatný akademik. Kromě ekonomie a práva studoval i politickou filozofii u známého francouzského filozofa Paula Ricoeura. Patřil k filozofovým nejoblíbenějším žákům a mimo jiné byl už jako student poctěn tím, aby zpracoval poznámkový aparát pro jeho poslední knihu. Macron moc dobře ví, co právně a politicky suverenita znamená. A ví, proč to říká.

S tím souvisí jeho druhý štrasburský zářez. Navrhl, aby se v rámci společného evropského rozpočtu zřídil speciální fond, z něhož se budou platit bonusy nikoli pro státy, ale přímo pro města a obce, které přijmou přistěhovalce. Na první poslech to zní daleko vstřícněji než pokuty za nedodržení migračních kvót, které navrhoval Berlín a Brusel. Žádný bič, jen med. Fakticky je to ale velmi rafinovaná cesta k rozbití suverenity národních států. Tyto macronovské přistěhovalecké bonusy umožní Bruselu přes ostrůvky zastánců migrace nebo čisté cyniky na radnicích a v hejtmanstvích rozbít odmítavý přístup jejich států k migraci. Fakticky jim to sebere suverenitu nad přistěhovalectvím.

Představte si, že řekněme v Brně ovládne radnici progresivistická koalice zastánců migrace. Řeknou, že chtějí pro své město přijmout pět set migrantů. Nafasují dotace z macronovského fondu. Migrantům se ale nebude líbit v Brně a přesunou se do Prahy, v čemž jim nikdo nemůže zabránit. Takže brněnská radnice zkasíruje z Bruselu peníze a Česko bude mít migranty, které ti, kdo vykonávají moc suveréna (tedy vláda a parlament), odmítají. O migrační dotace nemusí žádat jen promigrační idealisté, ale také čistí byznysoví pragmatici, jakých jsou české radnice plné. Budou z toho celé podnikatelské plány, jak si přivydělat na migrantech a rychle je odeslat jinam.

Jsou to takové velmi sofistikované přistěhovalecké kvóty po francouzsku. O to nebezpečnější. Macron rovnou říká, že Paříž je ochotna připlatit do společného evropského rozpočtu peníze navíc, aby vyrovnala platby odcházející bohaté Británie.