Emmanuel Macron, francouzský prezident, miláček liberálních kruhů, hráz proti populismu a velký Evropan tlačící kontinent k nevyhnutelnému sjednocení. Takový můžeme občas mít z hlavy Francie pocit, pokud sledujeme české nekritické zpravodajství. Jenže „Jupiter“, což je přezdívka, která se pro Macrona vžila, má i svou temnější stránku. Silnější Evropa je pro něj hlavně prostředek k posílení Francie, podbízí se Rusku i Číně, vede pokryteckou imigrační politiku, chce oslabit NATO a jeho vztah k zemím středovýchodní Evropy je přinejlepším chladný.

Celá evropská politika Emmanuela Macrona je podřízena jednomu střednědobému cíli, totiž tomu, že se stane hlavou EU. Teoreticky k tomu má dobře nakročeno. Británie z Unie odchází, Angela Merkelová zase pomalu ukončuje svou politickou kariéru, Itálie se zmítá ve věčné politické krizi. V dohledné době není na evropské scéně nikdo, kdo by mu mohl konkurovat. Když tedy Macron mluví o silnější Evropě, má na mysli především silnější Francii, tudíž sebe.

Na rozdíl od Británie se Francie nikdy úplně nesmířila se ztrátou statusu supervelmoci. Sjednocená Evropa pod francouzskou hegemonií je nejrychlejším způsobem, jak toho znovu dosáhnout. Macronovo vnímání EU dobře ilustruje jeho návštěva Číny letos v červenci. Francouzský prezident tam letěl podepsat smlouvu o ochraně potravinového vlastnictví. Číňané se tím zavázali k tomu, že například camembert prodávaný v jejich zemi bude opravdu camembert, a ne čínská náhražka. Vtip je v tom, že smlouvu neuzavírala Francie, ale EU, týká se totiž všech unijních potravin. Delegace se účastnil i unijní komisař pro zemědělství Phil Hogan, toho však Macron naprosto zastínil. Choval se jako hlava celé EU, přestože v rámci unijních struktur nemá žádnou oficiální funkci.

Macronův plán má jednu velkou slabinu: unijní kasu – a tedy i největší moc – mají Němci. Mocenský deficit se tady Macron snaží zachraňovat osobní diplomacií, pro nás čím dál nebezpečnější. Po svém zvolení v roce 2017 byl vyzdvihován jako antipopulistický a antiruský politik. V porovnání s jeho soupeřkou Marine Le Penovou to byla nepochybně pravda, jenže naděje, že Macron bude sloužit jako strážce před ruským vlivem, se ukázaly jako liché.

V očích francouzského prezidenta je podmínkou silné Evropy odpoutání se od amerického spojenectví, což znamená i přiblížení se Rusku. V srpnu, těsně před sumitem G7, jehož byl hostitelem, se Macron sešel s Putinem na svém letním sídle ve Fort de Brégançon. I když obligátně kritizoval porušování lidských práv v Rusku, jinak si s ruským vládcem dost notoval. Vyzval k „znovuobjevení evropské suverenity“, což znamená oslabení NATO, a k „přehodnocení vztahů mezi Ruskem a EU“. „Věříme v Evropu, která se táhne od Lisabonu po Vladivostok,“ prohlásil.

„Evropa od Lisabonu po Vladivostok“ je slovní spojení poprvé zpopularizované Alexandrem Duginem, ruským myslitelem blízkým Kremlu. Dugin je mixem komunisty a fašisty. V roce 2014 publikoval plán na ovládnutí Evropy Ruskem. Začíná anexí Krymu a následným ruským záborem východní Ukrajiny. Následují vlivové operace ve zbytku Evropy. Moci na západní Ukrajině se ujímá „proevropská (proněmecká) síla…, která změkčuje protiruskou politiku a vzdaluje se USA,“ napsal Dugin. Ve zbytku Evropy roste „deamerikanizace“, vzniká evropská armáda, nezávislá na NATO. Jádro tvoří francouzské a německé ozbrojené síly. Následně je založena kontinentální konfederace „od Lisabonu po Vladivostok“ namířená proti Americe. Podle Dugina je evropská armáda v zájmu Ruska.

Občas se zdá, jako by Macron na této vizi spolupracoval. Vytvoření evropské armády je jeho dlouhodobým snem. „Musíme být schopní se bránit proti případné agresi Číny, Ruska, ale také USA. Toho nemůžeme dosáhnout, dokud nebudeme mít jednotnou evropskou armádu,“ prohlásil před rokem. Vzhledem k tomu, že americká armáda dvakrát zachránila Francii před Němci a bez Marshallova plánu by ji možná ovládli komunisté, je to dost skandální výrok.

Před pár dny toto téma Macron znovu vytáhl, když prohlásil v rozhovoru pro The Economist, že se „NATO nachází ve stavu mozkové smrti“. Opuštění Kurdů prezidentem Donaldem Trumpem prý ukazuje, že na Američany není spolehnutí. K tomu se přidává nejistota okolo brexitu a chování Turecka. Zopakoval svou větu o nutnosti „evropské suverenity“. EU se bude muset o svou bezpečnost postarat sama.

Podporovatelé společné evropské obranné politiky se dušují, že by nabrala formu konzultací mezi státy, ne tvorbu společné armády, jenže zkušenost ukazuje, že tyto evropské projekty mají tendenci mutovat přesně do toho, čeho se všichni obávali. Pokud by jakákoli forma společné obranné politiky vznikla, Francie by v ní hrála hlavní úlohu. Je to země s třetí největší armádou v NATO (po USA a Turecku) a po brexitu to bude jediná země v EU s jadernými zbraněmi a křeslem v Radě bezpečnosti OSN. Navíc Macronův postup má podporu jeho spoluobčanů. Když odpovídali na otázku, jestli by by raději investovali peníze ze státního rozpočtu do obranných schopností NATO, nebo EU, jen něco přes 10 % dalo přednost NATO, zatímco EU podpořilo přes 40 % Francouzů.

Kdyby měla EU pod francouzskou hegemonií nahradit NATO pod americkým velením, znamenalo by to katastrofu pro náš region. Přes všechny výtky, které můžeme mít směrem k Trumpově administrativě, je to pro středovýchodní Evropu mnohem lepší volba než Macron. USA se totiž překvapivě starají o její bezpečnost. Trump na rozdíl od Baracka Obamy schválil prodej zbraní Ukrajině, chystaná americká základna „pevnost Trump“ v Polsku je lepší zárukou ochrany před Ruskem než všechny konference o dezinformacích dohromady, Američané se také snaží podpořit energetickou bezpečnost Polska (a potažmo Evropy, pokud se někdy vybudují přípojky) dodávkami plynu přes terminál ve Svinoústí, v Rumunsku je umístěna část raketového deštníku NATO a koneckonců i pozvání Andreje Babiše do Bílého domu bylo součástí americké strategie zajistit střední Evropu proti ruskému vlivu.

Macronův vztah k východní části EU je mnohem pochybnější. V srpnu 2017 kritizoval východoevropské země za to, že posílají levnou pracovní sílu. Před pár dny Macron v jiném rozhovoru prohlásil: „Dávám přednost lidem, kteří přijedou z Guiney nebo Pobřeží slonoviny legálně a kteří tu jsou a pracují, před podzemními sítěmi Bulharů a Ukrajinců.“ Kromě toho, že tento výrok ukazuje, že Macron nemá o Východoevropanech valné mínění, tak ani nedává příliš smysl. Bulhaři jsou součástí EU, žádné podzemní sítě tedy zakládat nemusejí. Ukrajinci zase mají bezvízový styk s Unií. Francie taktéž zablokovala zahájení přístupových rozhovorů do EU s Albánií a Severní Makedonií. Zvlášť Makedonie se opravdu upřímně snažila o splnění všech podmínek, dokonce si kvůli tomu změnila jméno. Panují oprávněné obavy, že v zemích nyní posílí proruské frakce. Macron tvrdí, že Unie se nejdřív musí věnovat vnitřní reformě, než se začne znovu rozšiřovat. Pokud to spojíme s Macronovým nadbíháním Putinovi, vidíme, že francouzský prezident není žádný velký přítel střední a východní Evropy.

Ani v dalších zásadních zahraničněpolitických otázkách Macron nebudí velkou důvěru. Jedno z vysvětlení, proč se snaží o restart vztahů s Ruskem, bylo to, že ho chce nalákat do společné aliance proti Číně. Jenže začátkem listopadu Macron podepsal v Číně kontrakty za 15 miliard dolarů. S jeho protičínskostí to zřejmě nebude tak horké.

A zatímco v českých mediích můžeme číst nespočet komentářů o tom, že naši zástupci v Evropské komisi jsou tam za celou Evropu a žádat po nich, aby hájili české zájmy, je div ne kacířství, Macron se celkem nepokrytě snaží Komisi ovládnout. Nová předsedkyně Komise Urusla von der Leyenová, přicházející předseda Evropské rady Charles Michel i nová šéfka Evropské centrální banky Christine Lagardeová jsou všichni považováni za Macronovy lidi.

Ještě okatějším prosazováním francouzských zájmů je Macronův kandidát na eurokomisaře pro vnitřní trh Thierry Breton. Ten sloužil jako ministr financí ve vládách Jacquesa Chiraca a zároveň má za sebou kariéru jako šéf několika velkých francouzských firem, mimo jiné France Télécom. Momentálně je hlavou IT konglomerátu Atos. Breton je druhým francouzským kandidátem na eurokomisaře. Sylvii Goulardovou europoslanci odmítli kvůli podezření ze střetu zájmů. Breton, pokud projde přes europarlament, bude mít za úkol prosazovat tvorbu velkých evropských „šampionů“ spojováním již existujících firem. Podle Macrona a Bretona je to nejlepší způsob, jak vytvořit „evropské Googly“. Není náhoda, že kandidáti na slučování jsou právě mezi francouzskými firmami. Mluví se přinejmenším o dvou velkých spojeních. Do jedné firmy mají přijít francouzské obchodní řetězce Casino a Carrefour a telekomunikační firmy Bouygues a SFR. Macrona obzvlášť rozezlil evropský antimonopolní úřad, který zastavil spojení dvou gigantů vyrábějících vlaky, francouzského Alstomu a německého Siemensu. Hlavním Bretonovým soupeřem bude eurokomisařka pro hospodářskou soutěž Margrethe Vestagerová. Ta naopak trvá na tom, že budoucnost evropské ekonomiky není ve vytváření velkých monopolů, nýbrž v zachování zdravé konkurence.

Ne vše, o co se Macron snaží, je úplně nové. Velikášství je francouzským vůdcům vlastní minimálně od dob Ludvíka XIV. O využívání tehdejšího Evropského společenství k francouzským zájmům, podrývání NATO a dialog s Ruskem se snažil i prezident Charles de Gaulle. Když de Gaulle rozhodl o vystoupení z vojenských struktur NATO a vykázal americké vojáky ze země, americký ministr zahraničí Dean Rusk se ho tehdy zeptal, jestli se rozkaz týká i 60 tisíc amerických vojáků, kteří padli při obraně Francie v obou světových válkách a jsou ve Francii pohřbeni. Macron jen pokračuje v tradici.

Vlastně se ani nemůžeme příliš divit tomu, když se Macron pokouší chránit a prosazovat to, co považuje za francouzské zájmy, ať už jde o EU, Čínu, nebo Rusko. Měli bychom ale přestat vzývat Macrona jako velkého Evropana, hlavního liberála a budoucnost a záchranu EU. Emmanuel Macron je totiž na prvním místě francouzský prezident. A tomu podřizuje vše ostatní.