Naše mediální diskuse o ukrajinské válce je ve srovnání s daleko bohatší diskusí v zemích západní Evropy nesmírně plochá. Sporem není, protože být nemůže, kdo je agresorem. V tom žádný důvod střetu jistě není. Agresorem je Rusko. Přesto někteří z našich mimořádně nezodpovědných politických aktivistů, včetně předsedy Ústavního soudu, obviňují své politické protivníky, že i v tomto tématu mlží či nemají jasno. To je samozřejmě lež neboli moderně dezinformace.

Legitimní otázky nastávají až tehdy, ptáme-li se, co Rusko k napadení Ukrajiny vedlo a jaké důsledky – v celé jejich šíři – a pro koho tato válka vyvolá. Tady už u nás žádná názorová jednota neexistuje. Blokování diskuse na toto téma je hloupostí, poškozujeme tím sami sebe.

Aby nebylo mýlky, netvrdím, že blokaci diskuse provádí vláda. Možná by to dělat chtěla, ale nemusí. Diskuse je blokována zevnitř, blokuje ji mediální diktát, který si pestrost diskuse nepřeje. Majitelé, šéfredaktoři a hlavní komentátoři médií nejsou prodloužené ruce státu. Přesto určují, co se psát má, resp. nemá, co se smí a nesmí.

Začal jsem tezí, že je u nás diskuse plošší než v západní Evropě. Měl bych přiznat, že podrobněji sleduji diskusi jen v německy mluvící „Mitteleuropa“, tedy v Německu, v Rakousku a ve Švýcarsku. Skandinávskou a mediteránní diskusi hodnotit nemohu a Velká Británie je svérázný ostrov u Evropy. Všechny tyto země se od nás liší jednou zásadní věcí: neprožily srpen 1968 a tehdejší sovětskou invazi do naší země.

My jsme se na rozdíl od dnešní Ukrajiny nebránili a tady je jádro problému. Srovnávání dvou událostí, které odděluje více než půl století, je nelehké. Rozdílů roku 1968 a 2022 jsem si dobře vědom. Mezinárodní situace je výrazně odlišná. Není Sovětský svaz ani Varšavská smlouva. Je „jenom“ Rusko. Nebyl internet a sociální sítě. Uplynula jen dvě desetiletí od konce 2. světové války. Nebylo třicet let po pádu komunismu. Nebyla spousta dalších věcí, ale vpád armád na teritorium cizí země byl stejný.

Proto si dovoluji klást netradiční otázky. Není naše neochota či neodvaha vážně diskutovat projevem špatného svědomí? Není to důsledek naší stále ještě nestrávené minulosti? Není to opět pokus vyhnout se hledání pravdy a zůstávat u laciných klišé? Není to přetrvávající falešnost narativů šířených našimi o sobě nesmírně přesvědčenými „majiteli klíčů“? Není to vyřizování si účtů za rok 1968? Není to slovní vedení války, která v roce 1968 neproběhla? Teď, když už se to může? Když se – ze strany těchto lidí – nebojuje s Ruskem, ale jen a jedině s domácími politickými protivníky? Nemají někteří osmašedesátníci pocit, že právě teď nastává šance vzít si zpátky údajně jim ukradenou sametovou revoluci?

Kde se vzala dnešní bojechtivost našich politiků a mediálních mágů? Není to v tom, že dobře vědí, že ani teď bojovat nebudou? Že stačí řinčet zbraněmi? Že stačí dodávat zbraně (za peníze daňových poplatníků)? Že stačí vítat uprchlíky – opět za cizí peníze? Jsou si jisti, že sankce nebudou působit jako bumerang? Že je opět zaplatí někdo jiný? Že se nová národnostní menšina, přicházející k nám z velmi komplikované země, bude chovat, jako by tady žila po staletí? Že se ti lidé opravdu budou chtít stát Čechy? Že budou touto uprchlickou vlnou popřeny všechny dosud známé zákonitosti chování migrantů, nejde-li o individuální migraci? Atd.

Je třeba začít vážně diskutovat o tom, co vedlo Putina a další ruské představitele právě teď k tomuto zejména pro ně nesmírně riskantnímu kroku. Zejména v situaci, kdy začíná být zřejmé, že Rusko způsobilo, že největší dlouhodobou obětí ukrajinské války bude Rusko samo. Bude na nepředstavitelně dlouhou dobu „vyobcováno“ z normálního světa. Rusku se tato agrese nemůže v žádném ohledu vyplatit. Je ovšem třeba ptát se i na to, jakou roli v tom všem hrály sliby přijetí Ukrajiny do NATO a vůbec celé „východní“ rozšíření NATO až k samotným hranicím Ruska.

V únoru 1997 řekl jeden z hlavních tvůrců americké poválečné politiky (s jeho jménem je spojen koncept tzv. containment policy, politiky zadržování) G. F. Kennan, že rozšíření NATO na východ je „osudová chyba americké politiky“. Teď je v západní Evropě jeho výrok intenzivně diskutován. Nikoli u nás. Naznačuje to něco?

Jako někdo, kdo jako předseda vlády na podzim 1997 v USA lobboval, aby nás vzali do NATO (a viděl jejich rozpaky), tuto otázku položit musím. Jako někdo, kdo si vzpomíná, jak byli špičkoví politici americké vlády i Kongresu v této věci nejistí a nejednotní. Nikdy nezapomenu na jednání s významnou postavou Republikánské strany v roli předsedy mocného senátního výboru pro zahraniční vztahy Jessem Helmsem, který evidentně o naše přijetí do NATO zájem neměl. Neměl pocit, že je to v zájmu USA, a mluvil o jiných prioritách. I nás by měly zajímat naše národní zájmy. Zdá se, že mají naši dnešní politici jiné priority.