Skončil filmový festival v Karlových Varech. Konal se v nezvyklém termínu a po covidové pauze, možná o to větší poutal pozornost. Kmital jsem mezi projekčními sály a na našem webu jsem každý den přehlídky publikoval další pokračování svého festivalového deníku. Výběr z těch textů je zde.

Sobota 21. 8.

(...) Pustili nám film Zátopek, asi jste toho o něm už hodně četli. Nebudu toho přidávat moc. Po jeho skončení nastaly ovace vstoje, lidi v sále byli zjevně nadšení a já jim to nechci moc kazit, radost je totiž docela vzácná komodita. A jo. Kdo ve filmu o slavném sportovci chce najít tradičně podaný obraz velkých vítězství, měl by být se Zátopkem spokojen, závodí se tam hodně, ty scény jsou dobře podané – přinejmenším na české poměry. Václav Neužil i Martha Issová v hlavních rolích jsou výborní. Nějak ten film ale postrádá dramatičnost, nakonec i v těch závodech vyhrává a snová či halucinační scéna, v níž bojuje sám se sebou, je v něm spíš zbytečná. Momenty, které naznačují, že běžcova osobnost byla nějakým způsobem rozporná, jsou podány zběžně a vlastně mělce, v některých případech zbytečně didakticky.

Neděle 22. 8.

Švédsko-americký film Rozkoš vypráví příběh dívky, která je ve světě porna nová, nechá ji objevovat zákonitosti a vůbec „lesk a bídu“, přičemž lesku se dostává v množství nanejvýš stopovém. Bella (Sofia Kappelová) je švédská teenagerka, vlast jí přijde nudná, má ráda sex, rozhodne se spojit příjemné s užitečným, aby postupem doby zjišťovala, že nezískává ani jedno a mnoho dalšího ztrácí. Snímek je dokumentaristicky stylizovaný a ukazuje, jak ten systém Bellu „zpracovává“, nutí ji, aby neustále posouvala hranice pro ni přijatelného, a ona podléhá, těžko by taky něco zmohla, zároveň v ní ale pořád žije její sen, nebo jak to říct. Chce v tom světě uspět a nějakým způsobem internalizuje jeho hodnoty. Ten svět se tváří velmi přívětivě, chápaví režiséři a spoluherci, až komická natáčecí byrokracie, když ale přijde na věc, jde samozřejmě veškerá přívětivost stranou a naplno se ukáže, že všechny ty holky, hvězdy, hvězdičky i aspirující hvězdičky nejsou víc než materiál, spotřebovat a vyhodit. Vše mají v rukou dost slizce působící pánové. To všechno film ukazuje, s citem pro účinnou charakteristiku postav, která nepůsobí prvoplánově. Přišlo mi jen, že se Thybergová soustřeďuje především na ty okolnosti a jejich působení, jako kdyby bylo možné nějak oddělit způsob fungování pornoprůmyslu od jeho předmětu a smyslu.

Pondělí 23. 8.

V sekci Na východ od Západu soutěží český film Marťanské lodě režiséra Jana Foukala. (...) Vypráví velice „malou“ story (ve smyslu vyjadřování se ke společenským problémům apod.). Kluk a holka se potkají, kluk hraje v kapele na kytaru, chová se sice trochu ňoumovitě, ale úspěchy u žen má nezanedbatelné. Holka je chytrá, spontánní a okouzlující. Mají se rádi, prožívají spolu velice romantické chvíle (třeba na majáku v Norsku). Hraje k tomu hezká hudba. Pak se ale ukáže, že holka trpí jakousi záhadnou chorobou, je to vážné, čím dál vážnější, nejvážnější… Samozřejmě to nepůsobí jako ten nejoriginálnější filmový příběh. Člověk může dumat nad tím, jestli herecký projev brněnského hudebníka Martina Kyšperského v hlavní roli je výsledkem nějaké snahy charakterizovat postavu, nebo projevem limitů jeho naturščictví. (...) Je to formálně i obsahově jednoduchý film, ale proč by zrovna taková věc měla být nějak rafinovaná? Přes všechna jeho drobná i větší zaškobrtnutí jsem se nějak přenesl, nějak jsem s tím snímkem šel, těžko říct proč – tady by bylo místo na lyrizující úvahu o magii filmu nebo něco takového. Možná to souznění nejsem schopen odůvodnit, nemohu ho ale popírat.

Úterý 24. 8.

Film Domácí vězení mého oblíbeného režiséra Alexeje Germana ml. se odehrává na jednom místě, jedním z jeho ústředních témat je izolace. Ne karanténní, ale soudně nařízená. Univerzitní profesor literatury David (výborný Merab Ninidze) je elektronicky střežen v domácím vězení, čeká ho soud za zpronevěru několika židlí. Obvinění je absurdní, skutečným důvodem je, že David si na netu dost nevybíravým způsobem dělal legraci z místního zkorumpovaného starosty. Střídají se u něho návštěvy, bývalá manželka, matka, studentka, advokátka. Pod okny klaka pobouřených občanů skanduje, že Puškin Davidovi tu defraudaci neodpustí. Scény oscilují mezi slovní groteskou, tísní až hrůzou, zatímco Davidův byt a jeho tělo v izolaci upadají, on se snaží také o nějakou sebereflexi, uvědomuje si třeba, že to s ním jeho blízcí – a vlastně nikdo – nemají zrovna jednoduché... (...) Asi jsem na takový film měl zrovna náladu, třeba proto, že v něm jsou citovány verše Osipa Mandelštama. Možná mě to přeneslo do doby, kdy jsem je četl poprvé a kdy ta děsivá netečná moc sahala i do našich končin. Nějak mě Germanův film přivedl k reakci ne pozorovatele, ale člověka, kterého se ten příběh týká nějakým bližším způsobem. Odchází ze sálu a znechuceně si připomíná všechny zdejší veledůležité nuly, které té Germanem zobrazené moci s takovou chutí podkuřují.

Středa 25. 8.

Po projekci Kupé č. 6 jsem zažil svůj první letošní spěšný odchod z projekce. Promítal se hraný debut ruského dokumentaristy Ivana Tverdovského Konference, vážný kousek na vážné téma, jímž je snaha přeživších po teroristickém útoku na divadlo Dubrovka v Moskvě dojít nějakého smíření. Jenomže. Film se snažil o ruskou pomalou duchovní kvalitu. A režisér na to šel zostra, první záběr byl několikaminutový statický pohled na paní, která luxuje divadlo, pak lux přestal hučet a já si v legraci řekl „aha, asi vyškubla šňůru ze zásuvky, zase ho nahodí a jedeme dál“. Přesně taková byla pravda. A já se do toho obrazu nedokázal nějak vpít, asi jsem měl myslet na to hrozné, co se v divadle muselo uklízet po útoku, na to, jak pomíjivé stopy po sobě lidé zanechávají, ať už je to vysypaný popcorn (nebo co to bylo), anebo krev. Bohužel jsem si představoval autory, jak objíždějí všechny ty produkce a grantové komise a vysvětlují jim svůj koncept slovy „bude tam ženská a bude luxovat“ a všichni ti mocní filmového světa jim nadšeně odpovídají: „Skvělé! Kolik na to chcete peněz?“

Čtvrtek 26. 8.

Ten druhý dokumentární portrét byl Hrnec zlaťáků: Pár drinků s Shanem MacGowanem. Kupodivu pojednává o Shaneovi MacGowanovi, frontmanovi irských klasiků The Pogues, šarmantnímu ochmelkovi s těmi nejkřivějšími zuby na světě a tou nejpoetičtější a nejenergičtější opicí. The Pogues byla opilá kapela, která hrála taky proto, aby se opili všichni v doslechu. Byla to taky hlasitá a divoká kapela, která ale nikdy nezněla zupácky. U tohohle filmu srdéčko měklo už od prvních vteřin, pánům vyššího středního věku stačí pustit nějakou píseň jejich mládí dost nahlas a hned se začnou dít věci. Takže asi nejsem disponovaný ke zrovna objektivnímu hodnocení. (...) Hrnec zlaťáků v titulu je odkaz na irskou legendu, zlato ve filmu reprezentuje unikající cíl, hmotný či nehmotný poklad, za nímž se člověk v životě žene. Na záběrech ze současnosti, vlastně na všech záběrech z posledních cca dvaceti let, MacGowan vypadá jako dost uštvaný člověk, přesněji jako troska. Nemohoucí tělo strašně zdevastované alkoholem, sotva schopný artikulovat větu, občas mimo. Jeho přání napsat ještě pár skvělých písniček nebo se dát dohromady a být zase schopný chodit nepůsobí zrovna realisticky. Ten tedy dopadl, říká se v podobných situacích. Nevím. Možná ten čas někdy bereme trochu moc lineárně, jako kdyby v něm bylo nejdůležitější, co je na konci.

Pátek 27. 8.

(...) Íránský film Panaha Panahiho působí při vší té různosti jednolitě –⁠ jako devadesátiminutový otisk života vůbec, a zvlášť života rodiny, toho amalgámu smíchu a slov o něčem, a důsledného mlčení o něčem jiném, podstatnějším, bolesti a nevyhnutelné ztráty a snad i naděje. Autoři a hrdinové filmu jsou z Íránu, film vychází ze situace v té zemi. Zároveň je to ale snímek v něčem univerzální, člověk se k němu může vztáhnout, ať je sám odkudkoli, ne jako ke svědectví o exotických vzdálených končinách, ale jako k obrazu čehosi velmi blízkého, nějaké univerzální lidské zkušenosti, zkušenosti členů rodin (...) Z kina jsem odcházel zasažený, až dojatý, s pocitem, že moje víra ve film nejenom jako uměleckou disciplínu, ale i nástroj nějaké společné konverzace o životě je o trochu pevnější. Pak jsem se koukl, jak hraje Slavia s Legií, a zaslzel jsem znovu –⁠ tentokrát z důvodů prozaičtějších a trpčích. Karlovy Vary jsem opouštěl v době, kdy tam měl Ethan Hawke uvádět film First Reformed (Zoufalství a naděje), jeden z vůbec nejlepších filmů posledních let. (...) Bylo docela příjemné vidět zase lidi v kině, sdílet tam s nimi zážitky, sice v roušce, která člověka nutí pohánět hodinky trochu víc, když film za moc nestojí, ale stejně. Byl jsem na festivalu rád, nějak mi všichni ti lidé chyběli.