Profesor Ladislav Dušek z Ústavu zdravotnických informací a statistiky (ÚZIS) odhaduje, že mírná většina českých zemřelých s covidem zemřela primárně na jinou nemoc. To je samo o sobě explozivní sdělení, znamená, že nebezpečnost wuchanského koronaviru byla v českých zemích přinejmenším poloviční oproti tomu, co nám vědecko-mediální komplex sugeroval. Což neznamená bagatelizovat covid ani bolest těch, kdo přišli o blízké, nýbrž vést rozumnou diskusi o tom, jak adekvátní byla vládní karanténa.

Dokud je oficiální linií našich vládních epidemiologů čekání na druhou vlnu, která nám údajně na podzim může v kombinaci se sezonní chřipkou připravit ještě horší časy, nevyhneme se kritickému zhodnocení končícího jara. Senátor za ČSSD, profesor onkologie Jan Žaloudík k tomu v horní komoře plánuje seminář. Otázkám by se neměla vyhýbat ani média s plošným dopadem, v první řadě Česká televize (ne že by byla nejhorší, ostatní jen nemají takový dopad). Její zpravodajský kanál na lištách dál pouští aktuální počty lidí, kteří v republice zemřeli „s covidem“. Jakou výpovědní hodnotu má tento údaj po Duškovi? Méně než poloviční.

Ani za čtvrt roku redaktoři veřejnoprávní televize nezpracovali, možná nepochopili rozdíl mezi infekcí a nemocí. Nemocný je v infektologii teprve člověk s klinickými příznaky, nicméně ČT udává čísla všech pozitivně testovaných pod kolonkou nemocní.

Co úplně přesahuje síly našich médií, a v tomto případě není divu, jsou zahraniční statistiky. Kdo intuitivně předpokládá, že čím západněji od postkomunistické části Evropy, tím lepší statistiky, měl by se probudit. Tak například v Anglii až dosud bylo na úmrtní list třeba podpisu dvou různých lékařů (víc hlav víc ví), avšak pro covid se udělala výjimka, pro covid stačí na úmrtním listě vyjádření lékaře jednoho. A dokonce ani ten jeden lékař už nemusí splňovat podmínku, že během uplynulých čtyř týdnů zemřelého viděl, prohlížel – stačí, že s ním byl ve styku on-line (je přece karanténa) a že před ním pacient zmínil některé příznaky, které kromě jiných nemocí dokáže vyvolat i covid. Profesor patologie John Lee takovou evidenci mrtvých nazývá v časopise Spectator „národním skandálem“. U mrtvých v britských domovech důchodců a eldéenkách není dokonce pro zahrnutí mezi oběti covidu nutný posudek ani toho jednoho lékaře, stačí, aby ošetřovatel, respektive provozovatel domova označil covid za pravděpodobnou příčinu smrti.

V Belgii vykazují mezi oběťmi covidu všechny, kdo v dané době zemřeli na nějaké plicní onemocnění. To bude také vedle vysoké míry urbanizace hlavní příčina, proč je Belgie jedničkou na žebříčku obětí této infekce v přepočtu na obyvatele. Z jedné průběžné statistiky z konce dubna se dalo vyčíst, že víc než polovina oficiálně vykázaných obětí na covid umírá v domech s pečovatelskou službou a že z této poloviny všech obětí nebylo víc než 90 procent na přítomnost viru v těle testováno.

Že se něco podobného, tedy házení všech mrtvých v domovech důchodců do jednoho statistického pytle s cedulkou covid, dělo také ve Francii, napovídá zpráva rovněž z konce dubna. Podle ní ve chvíli, kdy dotyčný dům s pečovatelskou službou eviduje jeden potvrzený případ smrti s covidem, jsou i další úmrtí v daném domově vykazována mezi potvrzenými oběťmi covidu. Proti zemím, jako jsou Belgie, Francie nebo Británie, stojí česká statistika ještě pořád aspoň jednou nohou na zemi.

Ve statistikách zůstává nějaký těžko vyčíslitelný, ale statisticky nepochybně významný podíl vaty. S příchodem léta a odchodem viru máme ideální čas k pokusům tyto statistiky očistit a zamyslet se nad povahou toho, čím jsme to vlastně v minulém čtvrtroce prošli. Těmto pokusům už předem stojí v cestě jak politické zájmy (Evropská komise bojem s pandemií ospravedlňuje pokus o nové přerozdělovací kolečko, viz článek Lenky Zlámalové na straně 10), tak hlavně neochota všech těch, kdo se v dobré víře podíleli na šíření paniky.