Když český autor napíše původní práci o zahraniční problematice, aniž jen přežvykuje, co se tak píše a vysílá, můžeme to považovat za událost. Mezi přežvýkavci na Německo se vymyká Aleš Valenta, historik, dlouhá léta učitel na univerzitě v Hradci Králové i publicista. Spouštěčem Valentova zájmu o Německo byla tzv. uprchlická krize před sedmi lety. Nejprve se z toho zrodila kniha Německo: Mýtus a realita, poměrně přesvědčivé nabourání mýtu o této zemi coby kolébce moderní tolerance a baště otevřené výměny myšlenek a politické kultury. Druhá kniha prohlubuje tu první. Jmenuje se Německý rok 1968.

Valenta se tu z publicistické polohy vrací ke své původní, historické, a jde mnohem dál proti času, než napovídá název. Kulturní revoluce v SRN vypukla v druhé půli 60. let a už se nikdy nezastavila, takže dnes sousedíme se zemí zasvěcenou feminismu, multi-kulti a především zelenému dogmatismu. Ale abychom postihli podhoubí této revoluce, putujeme s Valentou až k Martinu Lutherovi a reformaci. V luteránství autor spatřuje kořeny německé povahy, charakterizované na jedné straně poslušností vůči vrchnosti, na straně druhé tzv. světskou zbožností (Weltfrömmigkeit), snahou uskutečňovat utopické projekty. Valenta Weltrömmigkeit s odvoláním na meziválečného sociologa Helmuta Plessnera vysvětluje jako výsledek postátnění protestantských církví zhruba 100–150 let po Lutherovi. Náboženské síly probuzené reformací, píše Valenta, tehdy začaly utíkat z „úředně sešněrované státní církve“ a „zaměřily svou energii do sekulární sféry“.

I veteráni psaní a čtení o Německu, k nimž se recenzent počítá, budou v knize lecčím překvapeni. A kapitoly věnované frankfurtské škole asi každý, kdo nemá chuť a v tomto případě ani moře času, které by si vyžádalo studium spisů Horkheimera, Adorna, Marcuseho, pochopitelně Habermase, velmi ocení.

Teoretici z první generace frankfurtské za Hitlera emigrovali, uchytili se v USA, odkud se po válce jako kompaktní skupina a s podporou americké okupační správy vrátili do západního Německa. Na otázku, proč Amerika alimentovala a v rozhodující chvíli západnímu Německu naoktrojovala své zuřivé kritiky, kteří nejprve zásadně ovlivnili duchovní život v Německu a od poloviny 60. let (Marcuse) skrze americké kampusy přímo ve Spojených státech, Valenta odpovídá jen částečně – a nebudeme zde řešení této fascinující hádanky prozrazovat.

Účinná a současně riskantní je Valentou zvolená metoda excerpce různých knih, vedle teoretických zakladatelských spisů nové levice i těch o Lutherovi, německé povaze, levici ve 20. století, mimoparlamentní opozici kolem roku 1968. Valenta tu oživil autory buď ve své době opominuté, nebo mezitím zapomenuté. Vedle jednoho Čecha (filozof Antonín Pešek) jsou to přirozeně vesměs Němci, tu a tam Švýcar nebo Rakušan: od zmíněného Plessnera až po literárního kritika dnes žijícího v Berlíně, Rüdigera Safranského. Nevím, jestli to tak Valentovi vyšlo náhodou, ve výběru však převažují katolíci. A tady se projevuje riziko metody čtenářského deníku. U každého, kdo přispěl k posunu tohoto národa doleva a byl protestant, to Valenta neopomene zdůraznit. Recenzent se přistihl, že si u různých postav knihou procházejících jejich náboženskou příslušnost sám vyhledával, přičemž i u konzervativců byla dost často protestantská. To se ale od autora nedozvíme.

Kdyby se Aleši Valentovi složil jeho výběr autorů a myslitelů trochu jinak, bude se jeho výsledný obrázek německé společnosti v důležitých jednotlivostech lišit. Ale nikoli v tom základním: že Němci jsou neuvěřitelně loajální až slepě důvěřiví ke státu (staatsgläubig) a současně si z dějin přinesli sklon ke krajně abstraktnímu myšlení, do jehož služeb posléze zapřahají svůj fantastický dar organizace práce a výkonnosti. Pokud je někdo, kdo po vyhlášení Green New Dealu pořád nemůže pochopit, jak to, že se EU na tento sebezničující pochod vydala, ať sáhne po druhém Valentovi.

Aleš Valenta: Německý rok 1968. Předpoklady, průběh a důsledky kulturní revoluce v SRN. LEDA 2021, 560 str.