Tažení proti spalovacím motorům v osobních autech probíhá souběžně po dvou kolejích. Jednu jsme tento týden viděli v Evropském parlamentu, když odhlasoval zákaz nových aut se spalovacími motory od roku 2035. Druhá se v takovou chvíli dostává do stínu. Je to příprava nové emisní normy E-7, kterou její tvůrci chtějí dotáhnout letos, tedy během českého předsednictví EU.

Norma stanoví pro auta limity emisí nikoliv zdravotně nezávadného CO2, ale skutečně zdraví škodlivých částic, jako jsou oxidy dusíku, organické látky, pevné částice… Ty lze nastavit tak přísně, že to cenu motoru s předehřívacími prvky vyžene tak vysoko, aby začaly být cenově konkurenceschopné elektromobily. E-7 působí jako pojistka zelených pro případ, že by snad generální zákaz spalovacích motorů ještě někdo nějak zhatil nebo oddálil – především asi na Evropské radě. E-7 je pojistka, která může konec spalovacích motorů přivodit ještě dřív než k roku 2035.

Až sem by se dalo namítat, že tažení za uhlíkovou neutralitu sice má napříč společností nerovnoměrné dopady, ale že to není záměr, jen logický následek dané politiky. Než ovšem zjistíte, že součástí Evropským parlamentem odhlasovaného zákazu spalovacích motorů je i tzv. Ferrariho výjimka. Loni v létě, kdy komisař Frans Timmermans svůj soubor návrhů ke snižování emisí poprvé představil, a mezi nimi i tento zákaz spalovacích motorů, začala Itálie bojovat za výjimku pro výrobce sportovních aut jako Ferrari nebo Lamborghini – a výjimka, posměšně nazývaná Lex Ferrari, v europarlamentu obstála.

V Itálii argumenty pro výjimku loni zformuloval ministr pro ekologickou transformaci Roberto Cingolani. Jeden argument dává smysl – že sportovní vozy kvůli celkově nízkým prodejům nemohou spoléhat na úspory z rozsahu, tedy že baterie by byly ještě dražší než u normálních elektroaut. Druhý Cingolaniho argument je ovšem parodií na celý ten jejich boj s klimatickou změnou: Právě proto, že prodeje sportovních vozů tvoří jen zlomek trhu (jednotky tisíc aut ročně), je zanedbatelný i podíl sportovních vozů na celkových emisích CO2. V praktickém životě to přináší další výjimku příslušníkům nejbohatších vrstev a elit.

Není to poprvé – před dvěma roky Evropská komise zahrnula do dotací po prvních lockdownech i dotace na firemní tryskáče, tzv. business jety. O ty mohl člověk požádat, když na obchodní jednání létal aspoň mezi třemi státy. I do návrhu unijní daně z leteckého paliva loni v létě Timmermans zakomponoval výjimky, kromě nákladních letů v ní byly i „pleasure flights“, čili létání privat jetem za rekreací.

Sčítat spotřebu tryskáčů, jimiž se multimiliardáři, významní politici a členové britské královské rodiny slétají na klimatické summity, je možná příliš prvoplánové. Ale těch výjimek pro „elitu“, boháče, v tom posledním případě zlatou mládež, je už trochu moc, než aby to byla náhoda. Oni pro záchranu planety omezují spotřebu lidu, masy, plebsu – kam sebe nepočítají.