Strach a nejistota přicházejí z neznáma. Současná digitální společnost žila v domnění, že umí vše měřit a všechno vypočítat. Digitální éra vyvolávala iluzi, že všechno o sobě víme, jsme schopni přenášet informace v reálném čase kdekoli na světě. Na zeměkouli neexistuje místo, kde by nás nevystopovala družice s GPS. Google a Facebook vědí, kde se pohybujeme, kde nakupujeme, co máme rádi nebo co naopak odmítáme, vytvářejí algoritmy, podle kterých se pozná, jací jsme, aniž bychom o sobě museli explicitně něco říct. Naše chytré telefony poslouchají, co si povídáme, aby nám ve vyhledávači pak našly to, na co jsme si mysleli. Mohlo se zdát, že vše je pod kontrolou.

Pak přijde jakýsi koronavirus, po celém světě napadne sto tisíc lidí a o život jich připraví několik tisíc – a svět ustrne. Čína omezí pohyb 750 milionů lidí, italská vláda dá do karantény celou zemi, vlády po celém světě ruší veřejné slavnosti a větší shromáždění, chystá se zastavení nejvyšších fotbalových soutěží v několika evropských zemích, Američané ruší velký tenisový turnaj v Indian Wells, možná se nebude konat mistrovství světa v hokeji, ruší se slavný autosalon v Ženevě a vůbec většina konferencí a výstav, krachují letecké společnosti, světové burzy zažívají strmý pád akcií. Život na celém světě se ochromuje. Kvůli novému typu chřipky. Jenže je to jen nový typ chřipky. Žádná zodpovědná vláda si nedovolí v dnešním přeinformovaném světě říct, že to nic není, že to zase brzo přejde. Vládne strach ze strachu, strach z neznáma. Přišlo uvědomění, že život je stejně křehký jako jindy v minulosti. Jako kdyby přicházela katarze nebo aspoň její náznak.

Epidemie vždycky měnily život, třeba morová pohroma v 17. století, jež stála u zrodu moderního státu, a byla tedy impulzem k velké společenské změně. Koronavirus ani zdaleka takovou sílu nemá a ztrátami na životech se rovná přírodním katastrofám, jaké jsou dvě tři do roka. Virus ale neztrácí nic ze své intenzity a lidé mají strach.