Zkouška umění je v tradičním smyslu dokumentární film, jenž zaznamenává určitý proces či událost, konkrétně přijímací zkoušky na pražskou Akademii výtvarných umění. Metoda toho dokumentu se jmenuje observační čili pozorovatelská a spočívá v tom, že aktéři vědí, že jsou delší čas natáčeni (a nahráváni – mají mikroporty), ale po nějaké době tomu přestanou věnovat pozornost a chovají se, jak by se chovali, kdyby natáčeni nebyli. Takže divák vidí, co by jinak neviděl a třeba ani vidět nemusel. Samozřejmě, jde pak o to, jak je film sestříhán a co se do něj dostane. I při vědomí této „manipulace“ se lze domnívat, že umělecká škola se dnes dost výrazně podobá psychiatrické léčebně.

Do té psychiatrické léčebny, pardon, umělecké školy, se hlásí mladí uchazeči. Přicházejí se svými výtvory do ponuře vypadající budovy, kde je bude očekávat několikadenní testování, včetně pohovorů, které bychom očekávali spíš v lékařských ordinacích. Významnou část přijímacího řízení totiž zabírají hovory dušezpytného charakteru, tedy takové, jež člověk podstupuje při psychoterapii nebo při psychiatricko-sexuálním vyšetření. Uchazeči o studium na umělecké škole se vyjadřují ke své sexuální orientaci a jejích různých modifikacích, což činí, zdá se, ochotně, přičemž asi vědí, že jde o podstatnou dispozici, která asi ovlivňuje přijetí do ústavu. Poněkud staršího člověka může napadnout, že jde o modifikaci někdejších pohovorů o politické angažovanosti: členství v SSM nyní nahradil souhlas s tím, že „jsme všichni queer“ (jak to ve filmu zazní). Při takovém akcentu na otázky (kdysi) intimního charakteru tu zajímavě splývá motivace terapeutická a řekněme tvořivá, přičemž je patrné, že mnozí právě tohle považují za atribut umělectví.

Jinak je totiž jen málo zřejmé, co o přijetí vlastně rozhoduje, ale zdá se, že to není, aspoň ne v první řadě, standardní představa, že by měl mít uchazeč výtvarný talent. Spíš jde o dosti tajemný soubor dispozic duševního rázu, tedy o jakousi výjimečnost či – z jiného pohledu – vyšinutost, kterou uchazeči mají prokázat. Její podstata však zůstává zahalena tajemstvím, neboť v kritériích, podle nichž se má přijímat, nemají jasno ani examinátoři. Oni sami nesou výrazné znaky působení v dotyčné instituci, vlastně s ní již splynuli, byť v rozdílné míře: někdo si přece jen znaky „zdravého rozumu“ (nebezpečný termín) touží zachovat, třeba aspoň tím, že si jde na chodbu zacvičit taiči: jde o známého malíře. Jiným případem jsou dva malíři, kteří jsou někde na pomezí, možná jde o oportunisty, u nichž nevíme, zda již s atmosférou ústavu splynuli, nebo to z důvodu konformity předstírají. Nejautentičtější jsou dvě „mediální umělkyně“ z pavilonu tzv. nových médií. Kdyby nešlo o dokumentární film, nikdo by nejspíš nepochyboval, že jde o divnou parodii, nebo přímo sžíravou grotesku. Ale nikoli, jde o typické představitelky současné scény, jen nelze říct, zda umělecké, nebo psychiatrické. Jim také patří nejvydatnější sousta. Dojemné je například jejich citové zhroucení poté, co jim jedna z uchazeček předvádí, jak pomalu zvedá ruku – asi je to médium.

Kdo zná slavnou hru Petera Weisse Marat/Sade, v níž se šílenci zmocnili vlády v psychiatrickém ústavu, může mít dojem, že jde o její dokumentární verzi přenesenou na výtvarnou akademii. Rovněž zde si divák není úplně jist, zda také tu nedošlo k převratu a instituce se nezmocnili sami chovanci (dřív se používalo nyní trestné slovo blázni), kteří rozhodují o tom, kdo bude mezi ně přijat, přičemž přednost bude mít ten, kdo se jim bude nejvíc podobat. Nutkání napsat „pacienti“ je přitom silné, a není to míněno pejorativně. Sami se jistě nepovažují za standardní bytosti a „zkouška umění“ v nich má tyto pocity výjimečnosti ještě podpořit.

Poznámka: Film Zkouška umění byl zatím promítán jen na festivalu v Karlových Varech, premiéra v kinech se chystá na konec září. Píšeme o něm proto, že se o něm diskutuje již teď a tato debata ještě asi nabere slušné obrátky.

Zkouška umění. Námět, scénář, režie Adéla Komrzý a Tomáš Bojar. Produkce ČT a AVU. Dokumentární film.