Mezi Francií a Amerikou probíhá „válka slov“, jejími aktéry ale nejsou politici, jako tomu třeba bylo v případě sporu o invazi do Iráku mezi prezidenty Chiracem a Bushem. Rozhádané také jsou francouzská a americká intelektuální sféra (nebo alespoň jejich významné části). To je zvláštní a docela významný úkaz – až donedávna byly francouzsko-americké vztahy v téhle oblasti velice vřelé. A nejenom v ní.

Francouzi významně napomohli vítězství americké revoluce, darovali Americe sochu Svobody, američtí vojáci pomáhali Francii ve dvou světových válkách... Americký intelektuální život posledních desetiletí zásadně ovlivnili francouzští myslitelé (jiná otázka, zda ten vliv byl blahodárný), pro francouzský kulturní život může být charakteristické ochranářství před cizími vlivy a ohrnování nosem nad pokleslým Hollywoodem, patří k němu ale také obdiv k té vyšší americké kultuře, k americkým hvězdám, americkému pojetí „cool“ – projevuje se to od nadšeného přijetí amerických černošských jazzmanů v poválečné Paříži až po to, že největší hvězda francouzského popu posledního půlstoletí hrála americkými vlivy inspirovanou hudbu, měla velmi „amerikánskou“ image a říkala si Johnny. Západní Evropa pak v očích amerických pokrokářů představuje variantu civilizovanějšího a sofistikovanějšího Západu ve srovnání s americkým „barbarstvím“.

Tahle idyla byla silně narušená reakcí mainstreamových amerických médií a vůbec intelektuálního světa (resp. jeho dominantní pokrokářské části) na vraždu učitele Samuela Patyho a později dalších tří lidí v kostele v Nice a následnou kampaň administrativy prezidenta Macrona proti islamistům a na také kritická vyjádření z francouzských oficiálních míst o takzvané kritické rasové teorii, která je v Americe velmi prosazovaná – podle jejich nejenom francouzských kritiků ale nutně musí vést k identitářství, rozdělování společnosti do povrchně definovaných soupeřících skupin. O dění ve Francii některá vlivná média referovala až urážlivým způsobem. Francie je najednou popisována jako země sklouzávající ke snad až autoritářskému režimu.

Velice výstižným způsobem charakter té pře ilustruje výměna otevřených dopisů mezi skupinami francouzských a anglicky mluvících akademiků (převážně Američanů). První salvu vypálili Francouzi, kteří v Le Monde publikovali dopis podporující Macronův postup, na to reagovali Američané, minulou středu vraceli úder Francouzi. Značně pozoruhodný už je jenom tón těch anglosaských vstupů –velmi přezíravý, jak se dnes říká patronizující, jako kdyby byly formulovány z pozice lidí přinášejících světlo mezi v temnotách přežívající barbary. Samozřejmostí jsou naprosto nepřípadná, až pobuřující přirovnání – samozřejmě dojde i na ten nacismus a mccarthismus, který prý teď ve Francii ožívá. Je jistým způsobem pikantní, že z Ameriky do Francie jsou adresovány poučky o potřebnosti svobody projevu, když právě v anglosaském akademickém světě řádí tzv. cancel culture a bránění se jí s odkazem na svobodu projevu se akademickou levicí chápe jako průhledný manévr zastírající pomalu genocidní záměry.

Je to docela paradoxní – anglosaský akademický svět, který pěstuje velmi kritický pohled na západní tradice, západní imperialismus, se v téhle i dalších podobných názorových konfrontacích chová velice imperialisticky. Se samozřejmým přesvědčením o vlastní nadřazenosti o bezvýznamnosti jiných perspektiv, než je ta jeho, které by třeba také vycházely z jiných historických zkušeností, než je ta americká. Pro Ameriku byla dlouho charakteristická obrovská soft power, kulturní vliv, který zasahoval miliardy lidí za jejími hranicemi. A vytvářel v nich také obraz Ameriky (jistě velmi iluzivní) jako země, která je také tak trochu jejich, do níž mohou přijet a naplnit nějaký svůj sen nebo se o to aspoň pokusit, kde mohou začít znovu, někým se stát a projevit svou individualitu, třeba oproštění od stigmat a diskriminace, které z různých důvodů zažívali doma.

Samozřejmě to byla vysněná představa – americká historie a americká realita jsou obrovsky rozporné, mnohdy popírající ideály, jež ta země hlásá, které ale jsou přes to všechno dál živé. Teď ale pokrokářská americká levice chce sobě i světu vyprávět jiný příběh: o lidech od narození determinovaných příslušností k nějaké skupině (rasové, etnické, sexuální), jimž nikdy nemůže být dáno vystoupit ze škatulky svojí identity, jejich skupinová příslušnost vždycky přebije jejich individualitu, je-li vůbec nějaká. Tahle iluze v sobě nemá žádnou přitažlivost, nepovzbuzuje ke snění. Taky je potřeba ji rozšiřovat křikem, a pokud to jde, tak i mocensky.