Je tady ticho a klid. Zatím. Zdeněk Ingr má před sebou kupičku tabáku, ze kterého si mlčky balí cigarety. Přes zaprášená okna se do jeho vetešnictví moc světla nedostane, a tak si u svého pracovního stolu celý den pomáhá rozsvícenou lampičkou. Za rok to tady už může před Vánocemi vypadat jinak. „Lidi už pomalu krásu starých věcí objevují a přicházejí jim na chuť. Zjistili, že tady mohou totiž nakoupit zajímavé dárky, které jsou vždy zaručeně originální. I kdyby to byl stejný výrobek, tak nikdy dvě věci nejsou opotřebované stejně, v tom je jejich půvab. Takže sem ke mně chodí lidi pro dárky k narozeninám a také už i k Vánocům. A přibývá jich,“ vypráví majitel krámku prosyceného vůní tabáku a kouřem z cigaret.

Není to zrovna typické místo pro předvánoční reportáž, ale ne každý článek, který se v prosinci objeví v časopisech, musí vonět jehličím a kořením do perníku. Tady, mezi věcmi, kterých se dotýkaly už tisíce rukou a které leckdy už samy byly zabaleným dárkem, je v tajemné atmosféře víc vánoční nálady než v supermarketu s nekonečnou smyčkou moderně upravených koled.

Chvíli to trvá, než se člověk ve vetešnictví zorientuje. Tohle není žádný hipsterský obchod, kde patinu a rádoby nahodilost pečlivě promyslel designér. Tady je skutečně všechno na jedné hromadě, a tak tu na polici vedle sebe leží srnčí lebka s parůžky, karburátor z moskviče a pěkná černobílá cukřenka od vídeňské designérky.

Stavět podle Sutnara

Po chvíli soustředěného hledání lze najít několik zajímavých kousků, které stojí pár desetikorun a přitom dokážou při štědrovečerním rozbalování vyvolat atmosféru Vánoc vlastního dětství. Anebo dětství rodičů a prarodičů. Taková je třeba dřevěná stavebnice města od firmy Tofa – Schowanek z 50. let, která je zjevně inspirovaná slavnou stavebnicí Build the Town (Postav si město). Tu v roce 1939 navrhl ještě před svým odchodem do Ameriky Ladislav Sutnar. Obsahovala přibližně 30 dřevěných dílků základních tvarů a barev a Sutnar ji dokončil až za oceánem. Vzniklo jí jen několik desítek exponátů, přičemž v Česku je pouze jediný, uložený ve sbírkách pražského Uměleckoprůmyslového musea, takže v bazaru na něj člověk nenarazí. Avšak příbuzná stavebnice z Tofy je stejně vydařená a čas od času ji koupit lze.

Stejnou nostalgickou náladu dokážou pod vánoční stromek přinést i malé figurky z dřevěných korálků, vyráběné rovněž v podniku Tofa. Některé měly korálky pospojované protaženou gumičkou, která se dala pomocí mechanismu v podstavci natahovat a uvolňovat, takže figurky dokázaly „tančit“ a různě se klanět. Na takový dárek postačí i stokoruna.

Na české stromky české ozdoby

Do vetešnictví je možné se vydat i pro foukané skleněné vánoční ozdoby. Kompletní sady tu samozřejmě nemají, ale pestrá barevná kolekce se tady poskládat dá. A možná se mezi zaprášenými ozdobami objeví i ta, která vznikla za první republiky po velké propagační akci ředitele Sklářského ústavu v Hradci Králové Václava Čtyrokého. Ten v roce 1931 apeloval na stránkách společenského časopisu Pestrý týden, aby lidé nekupovali vánoční ozdoby od německých sklářů, ale pomohli těm českým:

„Pomozte našemu sklářství! Ozdobte vánoční strom českými výrobky! Když se v záři světel a radostné náladě vánoční lesknou bizarní ozdůbky vánočního stromu, málokdo si uvědomí, že jsou to vesměs výrobky cizí, dovážené k nám z Německa. Výroba těchto skleněných ozdob jest odedávna domovem v Durynském lese v Lausche a okolí a tvoří tam domáckou výrobu, obdobnou naší rozsáhlé industrii jablonecké. Do Československa se těchto výrobků dováží z Německa ročně průměrně asi za 8 milionů korun. V oblasti Hořicka a Královédvorska zanikla léta provozovaná domácká výroba dutých perel vlivem japonské špionáže a tím bylo mnoho domáckých sklářů připraveno o obživu. Bylo proto nutno hledati nové výrobky, u nichž se mohla s výhodou uplatniti dovednost a zručnost nezaměstnaných perlařů. Proto Sklářský ústav v Hradci Králové společně s Ústavem pro zvelebování živností uspořádal odborné kursy pro výrobu ozdob na vánoční stromky. Domáčtí pracovníci nyní potřebují vydatné pomoci morální i finanční! Nechť již o letošních Vánocích zdobí se stromky našich dětí našimi domácími výrobky. A bude-li zatím letos spotřeba ozdob kryta domácími výrobky pouze z nepatrné části, doufejme, že příštím rokem a léta následující nebude třeba již dovozu z ciziny a všecky vyrobí pilné ruce našich podhorských sklářů. Jest velice potřeba této podpory širokých vrstev. Objednávejte u firem výrobky československé a žádejte je všude v obchodech.“

Kdo by chtěl ze starých foukaných ozdob z bazaru připravit skutečně originální dárek, může vlastnoručně obstaranou a poskládanou sadu doplnit dobovým textem, kterým Václav Čtyroký doplnil svou výzvu a podrobně v něm vysvětloval, jak česká vánoční ozdoba ze skla vzniká. „Skleněné ozdoby na vánoční stromky vyrábějí se z tenkostěnných, skleněných, bezbarvých trubic, které se formují nahříváním nad kahanci a vyfukují v nejrůznější tvary. K výrobě jest zapotřebí sklářského stolu s měchem, kahancem a nádrží pro hořlaviny (gazolín). Předměty ozdobné jsou vyráběny buď z volné ruky, nebo s použitím porculánových forem. Jest třeba určité zručnosti, foukačské dovednosti a tyto vlastnosti mají právě perlaři doubravičtí a hořičtí, neboť po celá desítiletí úspěšně podobným způsobem vyráběli imitace perel. Ozdoba zhotovená na pracovním stole skláře jest polotovarem, který se stříbří, barví, ručně maluje, suší, ovíjí stříbrnými nitěmi, řetězy, opatří drátěným závěsem a pak balí. Tento výrobní postup obstarávají výlučně domáčtí pracovníci a pracovnice. Jest třeba, aby sklář vyrobil denně zboží veliké množství – uvážíme-li, že odměna za tucet hotového zboží i s obalem jest průměrně 4 až 10 Kč. Ale porovnáním mezd s jinými odvětvími domácké práce jablonecké jest tato mzda ještě velmi dobrá. Suroviny potřebné k výrobě jsou vesměs domácí – sklo, barviva a jiné. Dík dovednosti domáckých sklářů, nezlomné jejich píli a houževnatosti a jejich vlastní schopnosti tvořiti nové hodnoty lze právem předpokládati, že výroba ozdob na vánoční stromky u nás pevně zakotví a přinese užitek jak hospodářský, tak sociální!“

Návrat „navrátilek“

Do Vánoc před desítkami let se ale lze vrátit i o něco modernější a na elegantnější cestou, než je pátrání v zaprášených vetešnictvích. Což si dopřát doplněk do bytu v současné době tak populárním bruselském stylu z přelomu 50. a 60. let, například laminátovou židli Vertex z roku 1959 od návrháře Miroslava Navrátila? A jak to je v současném postmoderním světě typické, i toto bude dárek s příběhem. Začíná už v roce 1950, kdy manželé Charles a Ray Eamesovi představili v newyorském Muzeu moderního umění na výstavě Levný nábytek své první křesílko ze sklolaminátové skořepiny. Navrátil o devět let později přišel s vlastním návrhem. Pro firmu Vertex vymyslel skořepinovou židli s oválným otvorem mezi opěrákem a sedákem. Její neobvyklý organický tvar byl umožněn použitím skleněných vláken, která byla zalita umělou pryskyřicí. „Ty židle jsou velmi odolné, a když se k nim lidé chovali alespoň trochu slušně, tak vydržely dodnes,“ říká zakladatel ateliéru NANOVO Jiří Mrázek, jehož studio se soustřeďuje právě na repasování a záchranu zajímavých designových výrobků někdejší československé produkce. Zároveň ale upozorňuje, že ne každá „navrátilka“ je mezi milovníky bruselského stylu stejně cenná. Miroslav Navrátil totiž postupně navrhl několik variant skořepinové židle a od zaoblených organických tvarů přešel až ke geometricky přísnější židli, která se pak proslavila jako sedačka v tramvaji řady T3. Liší se rovněž nohy, místo původní subtilní konstrukce z letovaných drátů se později používaly robustnější nohy z ohýbaných trubek.

V ateliéru NANOVO jednak prodávají už repasované židle, ale umějí dát do pořádku i ty, které si člověk přinese. „Ono to může vypadat jednoduše, že postačí odpoledne doma v garáži a židle bude zase jako nová, ale už jsme po takových domácích pokusech viděli hodně židlí nenávratně poničených. Určitě nedoporučujeme židle natírat, v naprosté většině případů je lepší jemné vyčištění a přebroušení. Ani oprava noh není tak jednoduchá, jak se na první pohled zdá. Nový nátěr nestačí, nohy je potřeba opískovat, vyrovnat drátěnou konstrukci a především pro ty úplně původní židle nechat vyrobit podložky, které se nasazují na kulové čepy na konci noh. Trvalo nám docela dlouho, než jsme našli řemeslníky, kteří tyhle věci dokážou udělat tak, aby byl výsledek srovnatelný s originálem,“ popisuje úskalí oprav Jiří Mrázek.

Koupím pomník!

Sběratel moderního umění a obdivovatel meziválečného designu Rudolf Břínek už v bazarech také narazil na nejednu zajímavost, ale ten největší unikát, který si chtěl dopřát jako dobový dárek, objevil pod širým nebem na konci náměstí na sídlišti Dukla v Pardubicích. Na jeho jižním konci tu pod vzrostlými stromy už desítky let stojí pomník prvnímu českému aviatikovi Janu Kašparovi navržený Vlastislavem Hofmanem. „Pro každého, kdo se zajímá o moderní umění, to je naprosto unikátní věc! Vlastislav Hofman byl v meziválečném období nejvýraznější architekt, výtvarník a designér nastupující moderny a také náš nejprogresivnější kubistický tvůrce. Janu Kašparovi se nemohlo dostat větší pocty, než že jeho první let, předzvěst moderní éry, připomíná dalším generacím pomník, který dodnes nic neztratil ze své elegance,“ neskrývá své nadšení Břínek. Když zjistil, že Pardubice budou stavět Kašparovi pomník nový a o tom stávajícím ani většina politiků netuší, od jak slavného tvůrce pochází, napsal zastupitelům dopis, že pomník od města rád odkoupí a postará se o něj. Nepochodil však. „Možná si po mém dopisu uvědomili, jak cennou věc ve městě mají, a třeba se o pomník začnou starat tak, jak si zasluhuje. I to by mi udělalo radost, protože taková věc by měla být zachovaná pro další generace,“ dodává Rudolf Břínek.