Nakladatelství Academia právě vydalo český překlad knihy Žhavé léto 1968 bulharského historika, spisovatele a scenáristy Angela Nikolova. Je to částečně osobní vzpomínka na pražské jaro a částečně historická studie, především o účasti bulharské armády a o ohlasech na invazi v Bulharsku. Čeští zájemci už dávno měli možnost seznámit se s protesty vůči invazi v Polsku, NDR nebo Sovětském svazu, Bulharsko zůstávalo největší bílou skvrnou, v níž se přitom skrývají pohnuté příběhy. Nikolova se i během rozhovoru několikrát zmocnilo dojetí.

Pane Nikolove, začněme u vás. Jak jste se tehdy do Prahy dostal, co jste v ní dělal?

Přijel jsem studovat architekturu na ČVUT, a poněvadž jsem zjistil, že bez češtiny studium skutečně nepůjde, na rok jsem ho přerušil. Doučil jsem se česky, taky kreslit, a k architektuře si ještě přibral dějiny umění. Musím říct, že po příjezdu do Prahy jsem se o politiku téměř nezajímal. K poměrům doma jsem byl vždycky naladěný negativně, stejně jako mí spolužáci a řada mých známých. A s tímto negativním postojem a nulovou nadějí ve změnu jsem přijel i do Prahy. Načež jsem zíral, ve srovnání se mnou byli čeští spolužáci mnohem političtější. Mluvili daleko volněji. Připadalo mi, že jsem přijel do nepoměrně svobodnější země. Nedovedete si představit, jaký i v pozdních šedesátých letech byl v Bulharsku teror. Na policii vás odvedli za neuvěřitelné věci: nejen za delší vlasy, taky za džíny, které tehdy ovšem byly k vidění jen velmi vzácně.

To Československo zažilo také, v roce 1966 místní policie pochytala a násilně ostříhala několik tisíc lidí.

U nás to určitě šlo dál. V 60. letech byly v módě úzké kalhoty a krátké sukně. Chlapcům policisté kalhoty normálně rozstříhávali, dívkám razítkovali nohy na stehnech, aby je přinutili nosit sukně delší. Nicméně i v Československu byl pořád komunismus. První střet s realitou byl pro mě studentský pochod ze Strahova na podzim 1967. Byl jsem toho svědkem spíš náhodou, bydlel jsem s rodiči v diplomatických Dejvicích a na Strahově jsem zrovna byl proto, protože jsem tam měl holku. Viděl jsem to bití. Českoslovenští studenti na mě udělali dojem. Posléze Novotného vystřídal Dubček a já jsem pořád nečekal, že by mohla nastat jakákoli změna. Ovšem to, o  čem takzvaní pokrokoví komunisté mluvili, se začalo dít.

Vy máte i přímo zážitky kolem 21. srpna, že?

V létě 1968 už jsem byl regulérní student Univerzity Karlovy. Normálně bych jel v létě do Bulharska, k moři, které miluji, ale to léto jsem udělal výjimku. Chtěl jsem si koupit motorku, tak jsem zůstal a brigádničil. V Praze panovala jedinečná atmosféra. Na strahovských kolejích se přes léto ubytovávali zahraniční studenti, doslova z celého světa. Bylo horké léto, všude spálená tráva. Lidé se začínali výrazněji oblékat. Můj první dojem z Československa byl, že se u vás lidé oblékali ještě šedivěji než u nás. Ale v létě 1968 byly u dívek v módě pastelové barvy. Žlutá, zelená, modrá, přelévaly se jedna do druhé, vytvářelo to zajímavý efekt. Praha byla plná turistů, přitom město bylo velmi klidné, žádné výtržnosti. I opilci působili klidnějším dojmem. Prošel jste městem z jednoho konce na druhý, odevšad hrála hudba. Optimistická nálada. Na Strahově fungovaly dva studentské kluby, alkohol se nepodával, jen kofola a podobně, ale tančilo se v nich. V noci z 20. na 21. se tam objevil jeden Čech, takový tlustý kluk, vždycky na krku nosil skleničku na šampaňské a vždycky byl přiopilý. Toho večera křičel: Víte, co se děje? Hranice právě překračuje 200 tisíc sovětských vojáků. Všichni jsme se smáli a on se hrozně urazil. Snažil se vylézt na stůl, který se pod jeho vahou zhroutil. My jsme s bratrem při nočním pochodu do Dejvic šli kolem kasáren, kde se právě formovala nekonečná kolona vojáků v plné polní. Ale protože předtím probíhaly manévry Varšavské smlouvy, přisuzovali jsme to manévrům.

Kdy jste se dozvěděl o invazi? A hlavně že se jí účastní bulharská armáda.

Ráno nás s bratrem vzbudila matka: Jak můžete spát? Rusové okupují Prahu! Hodila nám zvláštní vydání Rudého práva. Tak jsme se to dozvěděli. A hned z těch novin i zmínku o bulharské armádě. Vyrazili jsme do města. Na každém rohu ruské stanoviště. Kolem tanků a transportérů shromáždění lidé. Vojáci jim na všechny otázky monotónně odpovídali: Čtěte Pravdu. Po různých peripetiích jsem se dostal na Václavské náměstí. Viděl jsem zblízka, jak Rusové jen tak, ze vzteku, začali střílet ze samopalů a kulometů na Národní muzeum. Následně jsme zkoušeli zapalovat kanystry paliva, které měli vzadu na tancích a ze kterých samozřejmě teklo. Na zemi se válela spousta novin a letáků, takže stačilo mít oheň a mohl jsi zapálit tank. Coby nekuřák jsem byl nucen poprosit starého pána, který stál vedle. Dal mi krabičku sirek a důrazně mi řekl: To máš ale chlapče mít sám. O kus výš, pod Rozhlasem, už někdo zapálil transportér, v něm vybuchovaly granáty, všichni se vrhali k zemi, nad námi létaly střepiny granátů. Nářek raněných.

Potkal jste v Československu své krajany-vojáky?

Vůbec. Bulharští vojáci nebyli nikde ve městech. Invaze se zúčastnily dva motostřelecké pluky, jeden byl dopraven letadly do Ruzyně, odkud ale vojáci vůbec nikam nevyráželi. Druhý pluk se ocitl v Bánské Bystrici, i s tanky. Dojel tam po zemi, uvnitř sovětské kolony z Ukrajiny, kde předtím dva měsíce absolvoval cvičení a vymývání hlav. Celkem 2164 vojáků. Oba pluky byly vybrány z těch nejodlehlejších koutů země, ty garnizóny ležely u turecké hranice, kde panovaly poměry jako v sovětské armádě a kam se vojákům ani důstojníkům obyčejně moc nechtělo.

Jaký měla účast Bulharska smysl z vojenského hlediska?

Žádný, bylo jen potřeba demonstrovat jednotu Varšavské smlouvy. Typické bylo, že na rozdíl od maďarské či polské armády byla ta naše jediná, která při invazi do Československa neměla vlastní velení a přímo podléhala velení sovětských vojsk. No a důvod, proč byli bulharští vojáci drženi v izolaci, tedy v rajonech letišť Ruzyně a Vodochody, byl jednoduchý: aby se nenakazili kontrarevolučními myšlenkami, aby nezjistili, že ve skutečnosti v ČSSR žádná kontrarevoluce není a že operace není nic jiného než brutální sovětská okupace. Sovětské velení mělo nedůvěru k vojákům všech zemí Varšavské smlouvy a k těm bulharským zvlášť. Asi proto, že coby občané země, která s Československem nehraničila, neměli vůči Československu absolutně žádnou historickou nevraživost. Naopak bylo Československo v Bulharsku tradičně považováno za přátelskou zemi. Bulhaři se také de facto chovali k obyvatelstvu ze všech poskytovatelů bratrské pomoci nejopatrněji. Pokud ovšem pomineme hloupé pokusy bulharských politických důstojníků propagovat dobré úmysly Varšavské smlouvy. V archivech jsem prozkoumal incidenty bulharských jednotek vůči civilnímu obyvatelstvu. Do knihy jsem zařadil několik drobných případů, nic jsem neubíral, ale de facto jediný větší případ je zatčení redakce novin Smer v Banské Bystrici, s bulharskou účastí a ovšem na rozkaz ruského velitele. Dál už si zatčené převzali Rusové.

Pro knihu jste mluvil s bulharskými veterány. Co si během invaze vlastně mysleli?

Všichni, se kterými jsem mluvil, přinejmenším post factum s pražským jarem sympatizovali. Důstojníci, to už byla jiná – ti byli pečlivě vybraní, většina z nich zůstala indoktrinována až do smrti. Nezměnili se ani po pádu komunismu. V každé mase vojáků při takhle velké operaci se vždycky najdou lidé, kteří ze sebe budou následně dělat hrdiny. Rusové o roce 1968 vyprávějí neuvěřitelné hrdinské historky – jak po nich neustále stříleli houfnicí ze střech. Někteří prý dokonce na Václavském náměstí vedli třídenní boje. Souvisí to se snahou získat status veteránů s vymoženostmi a důchody stejnými, jaké mají veteráni z druhé světové války. Existuje několik organizací, které o takové uznání bojují. V Bulharsku pochopitelně takové pohledy nejsou, maximálně se někdo vzmůže na výmysly o romantických vztazích s krásnými českými dívkami. Což se mimochodem objevuje i v legendách o pobytu na ruzyňském letišti. Mezi zkazkami, jak to tam naši měli těžké, jak na ně neustále někdo útočil, je i ta, že na ně kontrarevoluce posílala dívky, aby narušily jejich socialistickou morálku.

K Ruzyni se ovšem váže i jeden skutečně tragický případ, kdy Češi zabili mladého bulharského vojáka. Jak to s ním bylo?

I tento případ, tragická smrt seržanta Nikolova, kterého zabil český mladík, byl následně pokřivený. Nikolov se v posádce opil a dezertoval. Stopl si fekální vůz na Karlovy Vary, směřoval na Západ, přičemž ale posádce vozu tvrdil, že je po zuby ozbrojen, a to proto, že má zvláštní úkol. Řidič zastavil u svého známého na Kladensku, jistého Jiřího Balouška, dřív trestaného za držení zbraně. Baloušek teď vzal pistoli, nasedl k nim a Nikolova posléze zastřelil. Celý případ je podle mě svou povahou víc kriminální, ačkoli Nikolovův vrah Baloušek byl prezentován jako politická figura. Řekl bych, že Nikolov měl jednoduše smůlu. Ocitl se ve špatnou chvíli na špatném místě, a to ve špatné společnosti. Sovětská propaganda pak roznesla zvěsti, že kontrarevolucionáři odřezali hlavy celému bulharskému strážnímu oddílu. Nebo že Nikolov byl umučen, protože nevyzradil vojenské tajemství. Vojín, který u letiště hlídal trafostanici... V knize jsem ten případ popsal z různých pohledů. Sovětská i bulharská propaganda ho však rozdmýchaly do grandiózních rozměrů.

Jaký ohlas měla invaze v bulharské společnosti?

Obrovský, v mnoha směrech. Sociologické průzkumy pochopitelně neproběhly, vycházím z vlastních zkušeností – na škole, mezi bývalými spolužáky, příbuznými. Nebo když následně hráli hokej Sověti proti Čechoslovákům, při každém gólu československého mužstva byl slyšet jásot po celé čtvrti. Také hlášení bulharské státní bezpečnosti zaznamenávají mnoho protistranických projevů, dokonce i z úst starých komunistů a důstojníků. Ještě větší ohlas byl na vysokých školách. Já jsem na podzim 1968 musel odjet do Bulharska, poněvadž jinak bych mohl rodině způsobit velké nepříjemnosti. Mohu vám říci, že na univerzitě v Sofii invazi schvalovali jak mezi studenty, tak vyučujícími pouze jednotlivci. Všichni účastníci intervence z obou pluků, kteří měli zájem a kvalifikaci, byli za odměnu přijati na vysoké školy. Na naší fakultě jsem znal takové dva. Nevím, o čem se bavili v mé nepřítomnosti, ale když jsem přišel, tak zmlkli. Dokonce i ten nejindoktrinovanější z univerzity, docent filozofie marxismu-leninismu Kiril Karadžov, kterého studenti považovali za naprostého primitiva a posmívali se mu, si mě zavolal na speciální rozhovor, abych mu vyprávěl, jak se věci mají. A já mu všechno řekl přesně. Nijak to nekomentoval, jen se zeptal: A tvůj otec to vidí taky tak? Vyděsil jsem se, protože jsem věděl, jaké by mohly být důsledky, a odpověděl jsem: Bohužel, otec to tak nevidí.

Ještě aktuálnější se celé téma stalo před koncem roku 1968, kdy byla svolána zvláštní akce – pouze se studenty historie našeho ročníku, protože jinak by zřejmě mohla mít opačný efekt a propagovat kontrarevoluci. Skupinka kolegů předtím roznesla letáky na podporu Československa a proti roli, jak v nich psali, loutky Živkova při invazi. Bohužel se na ně přilepil donašeč tajné policie, takže tři přední členy skupiny za necelý měsíc zatkli. Na naše shromáždění předvedli jen dva ze tří aktérů, Aleksandra Dimitrova a Valentina Radeva. Třetí, Eduard Genov, byl považován za natolik nebezpečného, že ho ani nepředvedli. Oba předvedení chlapci měli vyholené hlavy jako zločinci, sál byl plný stranických a svazáckých funkcionářů, i agentů tajné policie, kteří měli okamžitě jednat, pokud by vznikla takzvaně protistranická situace. Přesto se kolegové snažili co nejvíc osudy obviněných zmírnit. Tvrdili o nich, jací jsou to výborní studenti a že se jim nemá ničit budoucnost.

Nakonec přímo na místě vyšlo najevo, že v našem ročníku byla i falešná návnada. Mladík s velmi dlouhými vlasy, jaké byly tenkrát zakázané a jaké policie jiným stříhala. Řečený mladík ukončil shromáždění projevem, že komunistické postoje nejsou jako svršky, které je možné svlékat a oblékat. A že viníky je nutno vyloučit a přísně potrestat. Oba byli po dvou až třech letech propuštěni z vězení a spřátelili jsme se. Zato třetího jsem naživo nikdy neviděl. Eduard Genov odseděl jedenáct let v těch nejhorších vězeních, v předvečer pádu Živkovova režimu ho vyhnali do USA. Noviny Rabotničesko delo Genova líčily jako nebezpečného teroristu. Vězení si bohužel vybralo svou daň a Eda zemřel relativně mladý, aniž se mohl do Bulharska vrátit.

Máte nějaké vysvětlení, proč o těchto hrdinech dodnes my Češi vůbec nevíme?

Vysvětluji si to takto: Jednou, asi před pěti až šesti lety, se mě jedna mladá kolegyně při nějaké příležitosti zeptala: A to jsi ani ty o všech těch akcích tenkrát nevěděl? Odpověděl jsem: Odkud bych to asi věděl? Velice se divila, stejně jako teď vy. Rozevírá se tu určitá černá díra – nejsou dostupné žádné informace, navenek, ale ani dovnitř. Nejen vy, ale ani obrovské množství bulharských občanů nemá představu ani o klíčových momentech vlastních dějin. Já jsem se například poprvé dozvěděl o gorjanském hnutí (ozbrojený antikomunistický odboj v horách od roku 1944 do konce 50. let – pozn. red.) dlouho poté, co jsem dostudoval. Přitom bylo mnohem masovější než slavné komunistické partyzánské hnutí za druhé světové války, o kterém ovšem byly napsány tisíce knih plné hrdinských výmyslů. V Bulharsku byla myslím cenzura totálnější než v ČSSR. Pochopitelně si jen těžko představíte všechna specifika Živkovova režimu.

Předpokládám, že byl ještě horší než řekněme Husákův. Ale v čem například?

Představte si řadu situací: nápis na vchodu do restaurace, baru nebo hospůdky u moře: Bulharům vstup zakázán. Předvolání k výslechu s formulací: Dostavte se na policii v ostříhaném stavu. Zatýkání a pokutování skupiny studentů, kteří se vraceli na kolej přes prázdný park ve městě Tărnovo, protože údajně zpívali vlastenecké písně. A na otázku: Proč nezastavujete ruské turisty, kteří mezitím opilí vyřvávají v centru města? odpověď: Oni můžou, vy ne! Nebo: v Sofii je přerušena doprava v půlce města a na bulváry jsou nakomandováni všichni státní úředníci, aby projevili masovou lásku k jakémusi arabskému satrapovi, hrozilo totiž, že se přidá k imperialistickému táboru. Jakýkoli bulharský občan, který byl z něčeho podezřelý nebo se nějakému mocipánovi znelíbil, se mohl ocitnout na policii na neurčitou dobu a s nejasnými následky. Nemuselo se mu stát nic, ale mohlo se mu stát i to nejhorší. Zejména pokud by řekl něco špatného nebo neuctivého, třeba vtip o Živkovovi nebo o jeho rodině. To se trestalo obzvlášť krutě. Například mi vyprávěli, jak se syn Todora Živkova Vladimir v opilosti choval vulgárně k baletkám v přímořském letovisku Zlaté Písky. Jeden z číšníků ho napomenul, ale člen politbyra Kubanski, který vůdcova synáčka doprovázel, popadl číšníka za límec a řekl mu, že si ještě jednou otevře pusu a zmizí a nikdo se nedozví, kam. Tentýž Vladko, aniž by se ukázal na univerzitě, obdržel nejen diplom za ukončené právnické vzdělání, ale byl i jmenován profesorem a byly mu zároveň uděleny desítky vysokých stranických, státnických i veřejných funkcí, včetně postu náměstka ministerstva kultury. Byl jsem nejednou osobně svědkem, jak tohoto nalitého blba jeho bodyguardi doslova přinášeli na různé kulturní události, které měl soudruh náměstek slavnostně zahajovat, například v našem muzeu. A pak ho z nich zase odnášeli. V zadních řadách jsme padali smíchy, ale moderátor vernisáže na to nesměl pochopitelně říct ani slovo, byl to ředitel muzea, takže na pokyn zahajoval výstavu velmi rychle. Policisté-bodyguardi, na rozdíl od toho trhana perfektně oblečení, s kravatami, čerstvě oholení a napudrovaní, svého šéfa stejným způsobem odnesli.

Vyrostl kolem Živkova kult osobnosti?

Jeho mytologie je každopádně výmluvná: největší bojovník proti monarchofašismu, zachránce bulharských Židů, nejneohroženější z partyzánů, největší demokrat, architekt dubnového jara z roku 1956. Třicet let před Gorbačovovou perestrojkou, proto jí potom nebylo v Bulharsku třeba. Periodicky vycházely zvláštní sborníky veršů předních bulharských básníků z takzvané dubnové generace, věnované osobně Živkovovi, ve kterých se básníci předháněli v podlézání. To na sebe bralo nepředstavitelné formy. Předseda Svazu bulharských spisovatelů Ljubomir Levčev je například autorem veršů: Soudruhu Živkove, ani vy mi nemůžete zabránit, abych vás miloval.

Jak je to s bulharským rusofilstvím? Je tak silné, že přežilo i komunismus?

Bohužel existuje, ale jinak, než by se dalo čekat. Historie je komplikovanější, než že nám prostě Rusové pomáhali z osmanského područí. Nejdřív ano, pak ještě před první světovou válkou a za ní i po ní Bulharsko potírali. V době, kdy byli Stalin s Hitlerem spojenci, bylo Bulharsko proti své vůli připojeno na stranu třetí říše. Za války to SSSR využil jako záminku k okupaci. Následky této okupace byly horší než ve všech ostatních východoevropských zemích – materiální, politické i mentální. Pětačtyřicetiletá vláda loutkového režimu v Bulharsku nejen zanechala těžké hospodářské dopady, ale Kreml si ho dosud pevně drží jako pátou kolonu. Hybridní válka Ruska proti Bulharsku v současnosti dosahuje vrcholu. V zemi existuje nejméně pět stran financovaných z Kremlu a hlava státu, generál Rumen Radev, byl nominován na prezidentského kandidáta během tajné schůze mezi šéfkou strany někdejších bulharských komunistů Ninovovou a generálem KGB a FSB Leonidem Rešetnikovem. Zní to absurdně, byť je to obecně známý fakt. Ale to už je jiný příběh.