Jednou mu kolega v nadsázce řekl: „Socha má být vážná a tvrdá, ty je děláš veselé a měkké, to nejsou sochy.“ Kurt Gebauer toho naštěstí nedbal a dál vytvářel objekty, které působí, že je s nimi člověku lépe. Jsou nejen měkké a veselé, ale také živé a vtipné a přátelské – tedy ne všechny, na takové trpaslíky si musíme dávat pozor. Každopádně je Kurt Gebauer umělec, který dělá z umění radost, což ocení i vážný člověk. Nedávno skončila ve Veletržním paláci jeho bilanční výstava, na které bylo mimo jiné vtipné, že byla dvě třetiny času zavřená. Přesně ve stylu jeho oblíbené grotesky.

Začněme otázkou od místa vašeho narození. Jezdíte ještě do Hradce nad Moravicí?

No jejda, aspoň dvakrát ročně. Budu tam dodělávat park, který jsem kdysi začal, jezdím tam na kole, plavu v řece. Je to kraj mého dětství, i když jsem ve čtrnácti šel studovat do Brna, pak do Hořic, potom do Prahy… Jezdil jsem tam celý život za maminkou, umřela skoro v devadesáti letech.

Hned vedle Hradce je Opava. Jaký máte vztah k ní?

Do Opavy jsme jezdili už s maminkou, ona byla z Opavy. V Opavě mám taky několik soch, třeba Utíkající dívku (1976), ta je před Domem umění, nejdřív s ní byl problém, prý by se to mohlo vykládat, že utíká z východu na západ, má takový zděšený výraz. Pak jsou tam Ptáci na Ptačím vrchu v parku, Hlavy v obchoďáku Nová Breda. V Hradci a Opavě mám bezva fandy. Přijeli do Prahy na vernisáž a pak znovu. Učitelky a děti ze základky natočily mobilového průvodce po mých opavských sochách. S Vladimírem Peringrem jsme před léty udělali moje malé muzeum v bývalé vodárenské věži na nádraží Opava východ, často tam vystavuje hlavně slavný opavský Institut tvůrčí fotografie… Byl jste tam?

V Opavě samozřejmě ano. V té věži zatím ne.

Stále přesvědčuju krajany, aby z Opavy byla taková slezská Florencie, Opava má kulturní tradici. Konečně se pracuje na Bredě (modernistický obchodní dům arch. Leopolda Bauera, postavený v letech 1927–1928 – pozn. red.), je to světový unikát. Nechal to zchátrat soukromník, kterému to přiklepli kámoši v privatizaci. Soukromník by si s tím nevěděl rady, musí to zachránit město. Budou tam mimo jiné další muzea a galerie, bude se tam jezdit z celého světa! Jednali jsme o tom s partou lidí, kterou svolal primátor na magistrát. Mohla by tam být mimo jiné další část mé expozice a měla by tam být i africká sbírka.

Africká sbírka? K poctě lvice Elsy Joy Adamsonové? (Ta se jako Friderike Gessnerová narodila roku 1910 Opavě – pozn. red.)

Té taky. Ale jeden Opavák léta jezdí do Afriky a sbírá africké umění. Je to fantastický soubor. Já to viděl, zatím je to ve skladu, když se to městu nepovede, půjde to jinam. Breda by na to byla ideální. U nás, nemyslím jenom v Opavě, je plno krásných věcí, skvělých autorů, jenom nejsou vidět. Chátrají úžasné baráky, sochy, obrazy přitom nestojí skoro nic proti tomu, kam se cpou prachy. Lidi by mohli být na to hrdí, měli by kam chodit, takhle jezdí do obchoďáku, nakoupí tam krámy, ty pak skončí na smeťáku… Přitom by se toho dalo tolik udělat! Máme svobodu, třicet neuvěřitelných let, mohli jsme si dělat, co jsme chtěli. A využili jsme toho? To bych moc neřekl. Když to srovnám s první republikou, je to bída. A to první republika trvala dvacet let a lidi byli mnohem chudší. A přitom když slyšíte nebo čtete, jak se třeba chovaly banky: tady kousek měli vilu a ateliér Bohumil Kafka, Václav Špála, Emil Filla… Banka jim na vilu a ateliér prý poskytla úvěr, Špála ho splácel tím, že každý rok dal bance jeden obraz do jejich sbírky.

To by dnes těm bankám asi jen tak neprošlo. A umělcům taky ne. Ale ani vy nebydlíte na špatné adrese. Dělostřelecká ulice, hned vedle Václava Havla…

To je úplná náhoda. I když s tím bydlením jsem to Havlovi doporučil já. Zeptal se mě: vedle je vila na prodej, co prý si o tom myslím? Tak jsem mu řekl, super, klidná ulice, kousek od Hradu.

Jak se to sousedství s Václavem Havlem projevilo?

Znal moje trpaslíky ještě z totáče. Říkal mi, ať mu některého vyberu. Navrhl jsem trpaslíka-fízla, toho Pozorováka, protože Havel byl pozorován celý život, tak toho si dal na zahradu. Potom ještě měl nápad posadit trpaslíka Myslitele na zeď mezi našimi parcelami, teď je zarostlý břečťanem. Ten si taky zahrál v Odcházení.

Ti trpaslíci vás provázejí dlouho. Odkdy vlastně?

Jednoho jsem udělal z hlíny už jako dítě… Když jsem se vrátil v roce 1972 z Francie, ze stáže, tak tady mezitím hodně přituhlo. Tak se mi ti trpaslíci vrátili. Tehdy jsem nakreslil návrh stroje, kde dva trpaslíci mlátí kladivy do lebky jako do kovadliny, byl taky na mé výstavě ve Veletržáku. Pak jsem dělal další kresby, návrhy pomníků-trpaslíků, neb na náměstích zase začali strašit Leninové a Gottwaldové. A v roce 1985 jsem udělal sádrové trpaslíky na zahradě bratří Hůlů v Kostelci nad Černými lesy. Každý rok jsem tam něco vystavil na výstavách v jejich undergrounďácké Galerii H. Trpaslíci parodovali dobové týpky, každý má jiný charakter. Třeba trpaslík Pomník, Pivař, Bachař, ten Pozorovák, tedy fízl, co ho dostal Havel.

To byla ta krásná doba, kdy se vystavil trpaslík a už v tom bylo možné vidět něco protistátního.

Tehdy to lidi perfektně četli a chápali. Byla to politická parodie. Když byli v roce 1986 vystaveni ve Vojanových sadech, tak to byla skoro demonstrace. Ta výstava se konala trochu v poloutajení, vernisáž se raději nekonala, ale už ten den přišel paní kurátorce Halířové, která statečně tu výstavu vymyslela a organizovala, dopis z ÚV KSČ, aby vysvětlila „ideový obsah vystavených děl s přihlédnutím ke Gebauerovým trpaslíkům“. Tak jim napsala, že účelem je vyvolání klidové a promenádní atmosféry ve Vojanových sadech.

Kolik vašich trpaslíků je?

Sedm a jeden trpasličí pes. Pak je ještě neškodný Pyramidální trpaslík v Jelením příkopu pod Pražským hradem, složený z kamenů, vypadá jako obelisk, udělal jsem ho po velvetu… A teď se už několik let dělá jeden obří, jedenáct metrů vysoký trpaslík u Hořic. Bude to kolem padesáti bloků pískovce, které platí fandové. Je hotový z půlky.

Nejsou ti trpaslíci reakcí na dětství? Vy jste válečné dítě, tatínek padl na nesprávné straně…

To nemá souvislost. Trpaslíci a třeba i mé Obludy jsou reakcí na jakoukoli lidskou blbost, obludnost, zvlášť normalizační. Taky si nejsem jistý, jestli je ve válce nějaká správná strana. Každá je hrozná, umírají tam i kluci, kteří ještě ani neměli holku…

Padl ve čtyřicátém druhém v uniformě wehrmachtu, říkáte, že někde u Leningradu…

Táta byl Slezák. Akorát se narodil na Hlučínsku, to Hitler zabral hned. To nebyly Sudety, to bylo bývalé Prusko, tedy část Slezska, které prohrála ve válce Marie Terezie a které do roku 1918 bylo součástí Německé říše. Prajská se u nás říká. Jeho táta, tedy můj děda, tam měl kamnářství a tátu poslal vyučit se ke kolegovi do Hradce nad Moravicí, ten už je ve Slezsku, to je Opavsko. Táta se tam zamiloval do Tinky, o pár let starší. Když vyrostl, tak si ji vzal, stačili mě vytvořit a on musel narukovat do wehrmachtu jako ostatní Prajzáci.

Uměl německy?

Asi jo, lidi, kteří nebyli úplně pitomí, uměli běžně dva jazyky, Opava byla spíš německá, dědiny zase spíš slezské. Děti se posílaly do obou škol, aby uměly obě řeči. Moji maminku poslali z Hradce do dívčí školy v Opavě, asi aby se vylepšila v němčině, protože pomáhala v obchodě.

A jak jste přišel ke jménu Kurt?

Asi jako pěkné jméno jí ho poradily kamarádky z té školy, měla je moc ráda, když je odsunuli, psaly si celý život. Táta zmrzl v severním Rusku, když mi bylo pět měsíců.

Viděl vás?

Když mi byly tři měsíce, pustili ho podívat se na mě. Když odjížděl znovu na frontu, tak mámě řekl, že mi bude muset najít nějakého dobrého synka jako tatu, že už se asi nevrátí. Maminka mu radila, ať si zlomí nohu nebo něco, jenže tatínek řekl, že by ho stejně umučili k smrti jako dezertéra. No, umřel někde u Volchova.

Jaké to bylo, vyrůstat po válce s německým jménem po vojákovi, který padl v Rusku?

Tam u nás to nebylo tak výjimečné. Ani to jméno nebylo zvláštní, tam se hodně lidí jmenovalo třeba Horst nebo Helmut… Někdo se nechal přejmenovat, v té pochopitelné poválečné hysterii. Mě maminka nepřejmenovala. Dětství jsem měl pěkné, maminka byla fajn a tolerantní, už zůstala sama, nechtěla riskovat, aby ke mně přivedla nějakého chachara. Když mi bylo šest, asi z přepracování ji trefil šlak, tedy mrtvice s následky, tak jsme zůstali sami, bez taty, musel jsem se starat sám o sebe a maminku. Neznal jsem nic jiného, tak jsem byl s tím spokojený, jen jsem neměl mustr, jak vychovávat své tři syny.

A nestěžují si?

Moc jsem to nezaznamenal, každý něco pěkného umí, mají rodiny, děti. Teď to mají těžké s těmi karanténami, moc jim stát nepomáhá, spíš blbne. Třeba byl návrh, aby se děti poslaly do školy v přírodě, byly by pod kontrolou, pomohlo by to i rodičům. Místo toho se musely vrátit domů i ty, co už na školách v přírodě byly. Plošný teror dá míň práce než inteligentní řešení.

Vás to nějak postihlo?

Přímo ne, ale výstavu ve Veletržáku samozřejmě ano. Tři dny po vernisáži se zavřela, pak byla otevřená přes léto, asi tři měsíce v době, kdy místní jeli na jih chytnout koronu a cizinci sem nejezdili. Přesto tam prý celkově přišlo kolem dvou set padesáti tisíc lidí. Na grand opening vernisáž jich přišlo přes sedm a půl tisíce, zadara na mé narozky v srpnu přes sedm set, na Den architektury přes čtyři sta lidí. Taky ta hloupost a neznalost, protože galerie a muzea jsou nejbezpečnější, nejkontrolovanější místa planety, stále jste pod dohledem – a oni je zavřou. Nechápu. Kdyby byly zadara, byl by to relax i pro ty, kterým už z omezení šibe v hlavě a parky a ulice je už nudí. Koronavir by aspoň pomohl zlepšit kulturu lidu.

Přesto ta výstava stála za to, ne?

Určitě, jezdili tam z Opavy, Plzně, viděl jsem se tam se svými studenty z celé republiky, což je moje velká adoptivní rodina, mnozí tam byli opakovaně. Ale z proporce návštěvnosti je jasné, že by státní a městské galerie měly být volně přístupné, ne každý může dát sto padesát korun. Přišel by tam mnohonásobek lidí. V Londýně je ve státních galeriích vstup volný. Galerie a muzea by lidi měly vcucávat. Člověk má jít kolem, vidí, že je u galerie, tak si řekne, jdu se podívat, co tam uvidím, mrknout na obraz, jindy na jiný. Nebo si tam dát sraz, zajít si tam na kafe, prohlédnout katalogy, má to být živé místo. Tady vůbec tahle tendence není. Tady je představa, že umění je pro příbuzné, znalce, snoby nebo turisty. Ještě když tak Rembrandt, ale cokoli současného, to už je jako z jiné planety.

Současné umění je často značně odtažité a příliš lidi „nevcucává“ – a ani se o to nesnaží. To vy jste byl vždycky jiný, vcucávací.

Já si říkám obecní sochař. Vždycky jsem chtěl, aby to běžné lidi zajímalo, aby je to bavilo. Nezajímala mě hra pro hru. Sochařství pro mě byl způsob, jak pomoci, aby se lidem líbilo, kde bydlí, a byli na to pyšní. Aby je svět těšil, aby se agresivita, která je v člověku, vyřádila kulturou.

Moderní umění často zdůrazňovalo temné stránky bytí. To u vás jakoby chybí.

U mě je i temná strana, ale řeším to spíš tak, že si dělám srandu z lidské blbosti. Myslím, že na věci, které jsou průšvih, je lepší reagovat ironií, sarkasmem nebo i výsměchem. To je mi bližší než topit se v tom…

Mluvíte o ironii nebo sarkasmu, ale k tomu patří i slovo groteska. A grotesknost, to byl možná nejsilnější jev na české výtvarné scéně v časech, kdy jste na ni vstupoval. Jako by to bylo pro vás připravené.

Groteska jela od šedesátých let. Kamarádil jsem se staršími kolegy. Třeba Karel Nepraš, to byl můj starší kamarád. Já jsem neměl moc generační profesní kámoše, ti buď emigrovali, nebo se živili restaurováním. Zapadl jsem na začátku 70. let mezi partu lidí, kteří už byli známí, měli ateliéry, realizace, ale po začátku normalizace byli odstaveni: Olbram Zoubek, Eva Kmentová, Karel Malich, Zdeněk Palcr, Adriena Šimotová, Vladimír a Věra Janouškovi… Seznámil jsme se s Jindřichem Chalupeckým, ten zase mě seznámil s nimi. Těch lidí jsem si vážil. Ze spolužáků jsme byli v kontaktu s Magdou Jetelovou, než v roce 1985 emigrovala. Tu jsem seznámil s Chalupeckým a ostatními na privátní generační výstavě, kterou jsme spáchali u ní v ateliéru v Divoké Šárce, tuším v roce 1977. Tehdy jsme s rodinou bydleli na samotě v Nižboru, kde měla být původně výstava mezigenerační, ale kdyby pršelo, nebylo by se kde schovat…

Ano, tam jste, pokud vím, chovali ovce. Nebrali vás jako takového přírodního muže?

Ty ovce byly dvě… Pletli jsme si z jejich vlny svetry. Ale já myslím, že to lidi brali normálně. Tehdy skoro nikdo nemohl vystavovat. Dělaly se výstavy po bytech, zahradách, slavné byly Malostranské dvorky 81 (pololegální výtvarná akce v květnu 1981 – pozn. red.)… Nebo výstavy v Ústavu makromolekulární chemie na Petřinách, v synagoze v Dobříši, v klubu Na Chmelnici na Žižkově… To se podařilo otevřít výstavu na den dva, možná na týden, pak to zavřeli… To už je dávná historie. Na konci osmdesátých let se to trochu rozvolnilo, v SSSR byla perestrojka.

Ano, pak vznikli Tvrdohlaví a Volné seskupení 12/15, jehož jste byl členem. Nekonkurovali jste si?

Byli jsme a stále jsme přátelé. A já jsem vlastně tehdy už víc kamarádil s Tvrdohlavými, kteří byli tak v průměru o deset dvacet let mladší. V letech 1985–1986 jsem s Martinem Rajnišem dělal pro kanadský tematický pavilon Světové výstavy ve Vancouveru sochy, pomáhali tehdy mimo jiné studenti AVU Michal Gabriel a Jiří David, toho jsem znal ještě z Ostravy, s ním a Standou Divišem jsme později připravovali výstavu Konfrontace ve Vysočanech, pro ni jsem vybíral ty starší, například Nepraše, Knížáka, Sopka, Sozanského. Na Konfrontaci si poprvé někteří ti mladší napsali ke svým jménům Tvrdohlaví. 12/15 jsme založili tak, že v roce 1987 měl být sjezd Svazu výtvarných umělců, my jsme protestovali dopisy proti jeho fungování, zvlášť proti cenzuře. Když se po jejich sjezdu nezačalo nic měnit, zkusili jsme to těmi dvěma skupinami – 12/15 a Tvrdohlaví. Když nás nezavřeli, vzniklo pak mnoho dalších skupin a spolků, třeba mezigenerační Nová skupina kolem Jindřicha Chalupeckého.

Pak přišel 17. listopad.

No jasně, my jsme byli skvěle zorganizovaní. Hned se obsadil Mánes, Špálovka a Galerie mladých ve Vodičkově ulici… Tam se dělaly a distribuovaly letáky, plakáty, noviny a vyráželo se do republiky zakládat OF.

Řada z vás šla potom učit na školy, stali jste se profesory… Milan Knížák rektorem AVU. Vlastně to byla taková odměna za převrat.

To nemyslíte vážně, že? Studenti zvali do konkurzů lidi, kteří je zajímali svou prací. Bylo nutné do toho jít a pro mnohé to byla spíš oběť. Knížák u revoluce, pokud vím, moc nebyl, ale chtěli ho studenti. Pro ně byl takovým výrazným symbolem. Já jsem ho veřejně podpořil na revolučním shromáždění umělců na Výstavišti.

Vycházeli jste s Knížákem?

Docela ano. My jsme byli spolužáci v prvním ročníku na AVU, já jsem s ním neměl problém. Jednou jsem byl na poradě u ministra kultury, kde Knížák navrhoval, že by zprivatizoval Národní galerii, já jsem mu říkal, Milane, to není možný, Národní galerie nemůže být soukromá. On na to řekl: No tak jo. A už o tom nemluvil. Celý stůl spíš mlčel. Taky jsme dali do kupy Pražské grémium, které se pokoušelo bránit porevolučním kulturním průšvihům. Zachránili jsme třeba Müllerovu vilu od Adolfa Loose.

Za socialismu platil zákon o veřejných stavbách, který nařizoval, že jedno až čtyři procenta rozpočtu musí jít na umění. Byl byste pro jeho obnovu?

Já jsem pro. To nebyla žádná socialistická vymyšlenost, to platilo a platí i jinde, vím o Rakousku nebo Francii. Čím je víc umění ve veřejném prostoru, tím je to lepší. Občas říkám, že sochy ve veřejném prostoru brání ve vypuknutí třetí světové války. Lidi se pohádají o sochu a jdou dom.

Loni se lidé hádali o Koněva v Dejvicích. Jak se na jeho odstranění díváte?

To už jsem někde říkal. Pokud to není Hitler nebo Stalin, tak bych je nechával. I třeba jako doklad blbosti. Historické i umělecké. Já bych ho nechal jako pomník lži.

Jaká je ta socha?

Docela slušná. Takový postsocialistický normalizační realismus. Klidně tam mohla zůstat.

Pak je tu takový intelektuální postoj, že když se socha zničí, tak se jí tím dodá význam.

Tady se to asi stalo. Největší symboly zla by se odstranit měly, ale ty normální dobové sochy nebo obrazy mají zůstat jako dokument. A vždycky je lepší něco než nic, jinak se zapomíná a dělají se podobné věci znova. Víte, že vlastenci kdysi chtěli odstranit i barokní sochy z Karlova mostu?

Ano, vím. A co mariánský sloup?

Zaplaťpánbůh, že tam zase je. Vždyť to byl fanatický vandalismus, když ten synek Sauer spískal jeho zničení. Ještě by tam měli přidat ty anděly.

Že je to replika, vám nevadí?

Samozřejmě by bylo lepší, kdyby to byl originál, ale co máte dělat, když ho rozbili? Celé Polsko nebo Německo je plné replik. Když jsou lidi blbí a rozbíjejí originály, tak se nedá dělat nic jiného než tam dát repliku.

Dovedete si představit, že by někdo zničil vaši sochu?

To je tu bohužel národní sport – sběrači kovu chtěli rozřezat Děvče na židli v Ostravě, Alence před školou v Praze-Libuši ukradli bronzovou větev, tak se raději uklidila i Alenka. Utěšuju se, že já jsem víc kreslíř, malíř a fotograf, tak snad něco zůstane v šuplících. Taky píšu texty, ale nějak to vázne s vydáním. Taky chodím do PEN klubu zpívat do spolku Wlastency, takže jsem taky zpěvák. Teď si bohužel moc nezazpíváme. Těším se, že si zase zaplavu, jsem plavec, pozorovatel, malíř plavkyň, a ještě na Pedagogické fakultě ZČU v Plzni mám výuku Veřejný prostor, to je tam prý poprvé, nyní on-line, studenti řeší něco okolo svého bydliště. Je to paráda, jaká mají různorodá řešení, už se tam taky těším a věřím, že ty nadšené dívky přes děti zlepší veřejnou veřejnost v naší milované zemi.