Je to známý příběh. Národ sužovaný údajnou dějinnou křivdou, kdy přišel o území, jež mu historicky patřilo. Autoritářský vůdce, jenž se rozhodl pro „malou vítěznou válku“. Invaze provedená za pomoci branců, kteří se domnívali, že jedou pouze na cvičení. A následná vojenská katastrofa a naprostá porážka útočníka. Řeč není o ruské invazi na Ukrajinu, ale o válce o Falklandy. Tento týden od jejího vypuknutí uběhne 40 let.

Přestože se jedná o válku na druhé straně planety, vedenou hlavně na moři, s děním na Ukrajině má jisté paralely. Argentinci tvrdí, že na Falklandské ostrovy mají historické právo, přestože tamější obyvatelstvo s nimi nechce mít nic společného. V roce 2013 tam proběhlo referendum, zda si Falklanďané přejí zůstat britským zámořským územím, 1513 voličů odpovědělo ano, tři lidé ne a dva hlasy byly neplatné.

Argentinci cítí, že jejich země není kompletní. Ztráta Falkland je dějinnou nespravedlností, kterou je potřeba napravit. Touha po návratu ostrovů rostla nepřímo úměrně k tomu, jak se zhoršovala ekonomická situace Argentiny. V roce 1976 v Argentině proběhl puč a moci se zmocnila armáda. Již na začátku osmdesátých let však situace byla zoufalá a připojení Falkland se jevilo jako jednoduchý tah, jak zvýšit popularitu vládnoucí juntě.

Británie se jevila jako slabá. Sedmdesátá léta byla ekonomicky ztracenou dekádou, kdy se ze Spojeného království stal „nemocný muž Evropy“. Nezdálo se, že nástup premiérky Margaret Thatcherové v roce 1979 to nějak změnil. Nezaměstnanost dále rostla do nepředstavitelných výšin. Popularita předsedkyně vlády byla nejnižší od začátku vedení průzkumů. Konzervativci se v nich propadli na třetí místo.

Londýn navíc signalizoval, že o Falklandy příliš nestojí. Thatcherová škrtala a obětí se měly stát ozbrojené složky. Vzhledem k tomu, že pozemní vojska byla potřeba proti Sovětskému svazu, škrty měly dopadnout hlavně na námořnictvo. Do důchodu měl putovat i ledoborec královského námořnictva HMS Endurance, ač neozbrojený, představoval hlavní britskou vojenskou sílu u Falklandských ostrovů. Argentinci to brali jako důkaz britského stahování. Britové dokonce přišli s kompromisem, kdy by uznali argentinskou suverenitu nad ostrovy výměnou za zpětný pronájem, kdy by dále Falklandy spravovali. S tím však nesouhlasili ostrované. Z pohledu Argentinců se nezdálo příliš pravděpodobné, že Britové budou o ostrovy bojovat. Podobně jako Putin nepředpokládal, že bojovat budou Ukrajinci.

Zde však podobnost nekončí. Stejně jako si Rusové vybrali nejhorší možné období k invazi a zapadli do ukrajinského bahna, Argentinci zaútočili v nejhorší možnou chvíli. Podle původního plánu měla invaze proběhnout o pár měsíců později, kdy je na jižní polokouli zima a Atlantik rozbouřený. Britský protiútok v takové situaci by byl nejspíše nemožný. Argentinci se však lekli, že Britové se dozvěděli, co se chystá, a 23. března 1982 invazi posunuli na 2. dubna. Dne 29. března britská vláda nařídila přesun dvou ponorek k Falklandům, aby je posílily, ale již bylo pozdě.

Samotná invaze proběhla víceméně bez problémů. Jeden argentinský voják zahynul při přestřelce s malou posádkou britských mariňáků.

K překvapení Argentinců se Britové o ostrovy rozhodli bojovat. Thatcherová trvala na tom, že geopolitické změny si nelze vynucovat silou. Zaklínala se také přáním Falklanďanů zůstat pod Británií.

Jednalo se o nesmírně složitou vojenskou operaci. Britská flotila byla nucena operovat tisíce kilometrů od domova. Američané věštili neúspěch. Svět částečně nevěřil, že se opravdu schyluje k válce. Plavbu britské flotily považoval za způsob britského nátlaku. Střetnutí probíhalo bez větších ztrát. Šlo hlavně o vzdušné souboje. To se změnilo 2. května. Proti Britům vypluly dvě argentinské flotily. Jedna vedená letadlovou lodí ARA Veinticinco de Mayo, druhá křižníkem ARA General Belgrano. Vypadalo to, že chtějí vzít Brity do kleští. Pak Britové Veinticinco de Mayo ztratili. Britští velitelé se rozhodli neriskovat a eliminovat jedno z křídel možného útoku.

Ponorka HMS Conqueror, která po celou dobu Belgrano sledovala, dostala rozkaz k palbě. V 15.57 vystřelila tři torpéda, křižník šel ke dnu. Doprovodná plavidla se v obavě před stejným osudem roztrousila, místo aby zachraňovala námořníky, zemřelo 323 lidí. Jednalo se o největší ztrátu celé války. A nejspíše taky nejrozhodnější akci. Argentinské námořnictvo se stáhlo do přístavů a v podstatě ponechalo moře volné Britům.

Dne 21. května se Britové pod těžkým bombardováním začali vyloďovat na Falklandech. Následoval útok napříč ostrovy. Argentinští branci proti britským mariňákům a speciálním silám neměli šanci. Dne 14. června se argentinská posádka Falkland vzdala, čímž válka skončila. Zemřelo při ní 255 Britů a 649 Argentinců.

Válka o Ukrajinu stále trvá. Pokud by však paralely měly pokračovat, byla by to dobrá zpráva. V důsledku porážky se argentinská junta zhroutila a země se stala, byť nedokonalou, demokracií. V Británii se jednalo o zlomový moment. Země, která se zdála na kolenou, se přes noc změnila. Pamětníci vzpomínají na změnu atmosféry, pocit, že Británie ještě není ztracena, že na světové scéně přece jenom něco dokáže. O rok později Thatcherová drtivě zvítězila ve volbách, její ekonomické reformy konečně začaly působit a Británie se vyléčila ze své vleklé nemoci. Námořnictvo bylo škrtů ušetřeno. Kéž by to tak dopadlo i na Ukrajině.