Před pár dny přišla zpráva, že v Paříži zavřeli poslední pornokino. Byl to už anachronismus, latimérie podivná, přežilá ze starých časů. Nikdo už do něj nechodil, ani náruživci, ani turisté, ani zoufalci, ani milenci, ani romantici. Jmenovalo se Beverley a „filmy pro dospělé“ promítalo ve druhém městském obvodě od poloviny 70. let. 

To byla velká doba pro obhájce svobod všeho druhu, mezi něž patřila i svoboda dívat se na porno. Ne samozřejmě v Československu, i když sex za socialismu také měl zajímavou tvář, ale na Západě, kde sexuální revoluce, probíhající od druhé poloviny 60. let, vydobyla občanům také právo na pornografii, jež vypadala trochu jinak než dnes. Mnozí liberálové a intelektuálové ji tehdy považovali za podvratný, rozuměj avantgardní a pokrokový umělecký žánr, což bylo sice legrační, ale mnoho věcí bylo tehdy legračních.

Ty filmy přece jen vypadaly trochu jinak než dnes, což tu píšu nikoli jako nějaký znalec, ale něco přece jen člověk už viděl, to se nedá nic dělat. Tehdejší pornofilmy mívaly dokonce i cosi jako náznak děje, ne že by byl důležitý, a zápletka směřovala vždy k témuž, ale přece jen snaha byla. Též se tam aspoň chvíli mluvilo a chodilo v šatech. Umělecké ambice nezapřely ani samotné akce, které byly pojímány jako druh skupinového tělocviku s rytmickými prvky. Zajímavě do toho zněla hudba a různě se kouzlilo s barevnými tóny, takže občas bylo špatně vidět, o co tam vlastně jde. Klasický pornofilm byl tedy mnohem umělečtější, dalo by se říct artovější než dnes, kdy je to na jedno brdo, což je důkaz úpadku civilizace.       

Hlavní rozdíl ale asi je, že kdysi se na porno chodilo do kina. Tedy, ne jistě každý a ne třeba se školou, ale když se jeden odhodlal, byl to slavnostní akt. Třeba jako v té Paříži, kde si koupil lístek u kasy, ve které obvykle seděla mateřsky vyhlížející černoška, ani nemusel říkat, na jaký film, většinou to bylo jedno. A vešel do sálu, třeba do takového, jako byl na fotografiích z interiéru toho zanikajícího kina Beverley. Vidíme tam červená zřejmě koženková křesla, lacinou imitaci luxusu, který zároveň tedy působil poněkud lepkavě. Výhoda takového kina byla, že se v něm nikdy nerozsvěcovalo a že nepotřebovalo uvaděčky. Člověk klidně mohl vlézt i doprostřed děje, to bylo také jedno. Dokonce ani nemusel rozumět jazyku, ten se tam používal jiným způsobem než na konverzaci. A pak už se mohl věnovat svým věcem. V rámci omezení sdíleného kina.  

To tedy zaniklo. Ne že by lidé přestali cítit nutkání dívat se na onen filmový žánr, ale všichni už mají připojení, a tak se, když mají chuť a sklony, sami připojí. Nepotřebují chodit do biografů. Tím pádem přestalo mít takové kino smysl, přežilo se a zkrachovalo. Jako tisíce pornokin v celém svobodném, a když to šlo, pak i v tom ostatním světě. Snad jenom muslimský svět zůstal opomenut, což jistě nebylo z důvodů jeho větší vyspělosti. I v polistopadovém Československu byla pornokina příznakem nových časů, vyrojila se jako hadovky smrduté pokropené deštěm svobody, jenže pak se i ty nové časy přežily a nyní pornokina pamatují jen pamětníci.

Zánik pornokina, navíc v takovém městě, jako je Paříž, stojí proto za nekrolog a tichou vzpomínku. Ne snad na to kino, ale na onu zvláštní věc, kdy se na pornografii dívali lidé společně. To si již málokdo dovede představit, ani autor tohoto zamyšlení by o to nestál. Přesto je mu toho kina trochu líto, ani ne tak ze sentimentálních, ale spíš ze společenských důvodů, neboť takové pornokino bylo kdysi symbolem nejen pravé západní neřesti, ale i kolektivního prožívání lidství. Společné sledování pornofilmů sice mohlo vést k jistým problémům či nedopatřením, ale přece jenom to mělo i své výhody. Lidé aspoň trochu mohli být spolu a uvědomovali si, že mají k sobě blíž, než by si jen tak mysleli. Moc o sobě sice nedávali v tom zšeřelém sále vědět, dívali se v tom příšeří každý sám za sebe, dech i vzdechy tajili a zadržovali, ale přece jen společný vzduch dýchali. Bylo to místo společné radosti a trapnosti, takové pornokino. Je možné, že se ještě někde ve světě nějaké zapomenuté pornokino nachází, ale když pošlo i v Paříži, zdá se, že je s jedním fenoménem starého dobrého světa amen. Ach...