Současný stav světa může zvlášť sociální konzervativce uvrhnout do těžkých depresí. Postupuje „politická korektnost“, vzrůstá vliv LGBT ideologie, maže se rozdíl mezi muži a ženami, kácejí se sochy a přepisuje se historie. Kam se člověk podívá, tam jsou konzervativní hodnoty na ústupu.

Zvlášť v USA reaguje pravice tak, že se stahuje do vlastních institucí. Konzervativci mají svoje intelektuální časopisy, jako je National Review, své think-tanky, například American Enterprise Institute, své televize (Fox News), dokonce i svoje vysoké školy (třeba Hillsdale College). Výsledkem je, že levice vládne ve většině tisku, ve všech hlavních televizích (s výjimkou Fox News), na prestižních univerzitách, v Hollywoodu a stále častěji i ve vedení firem. Zdá se, že porážka ve společenské sféře je tak naprostá, že nedávné rozhodnutí amerického nejvyššího soudu, které potvrdilo výjimku pro náboženské zdravotnické organizace z povinnosti poskytovat antikoncepci, je slaveno jako velké vítězství.

Na pravici se však objevila malá skupinka s plánem, jak přejít do protiútoku. Zatím nemá žádné oficiální označení, říká se jí všelijak, konzervativci veřejného blaha, postliberálové a podobně. Mezi nejaktivnější a nejznámější na veřejnosti patří Sohrab Ahmari, šéf komentátorské rubriky deníku New York Post, R. R. Reno, šéfredaktor měsíčníku s náboženskou tematikou First Things, nebo právě Adrian Vermeule.

Kritizují především tendenci liberalismu k čím dál větší svobodě jednotlivce, což značně zjednodušeně vede k tomu, že se každý stará sám o sebe, takže vazby, které drží společnost pohromadě, se pomalu rozpadají. Problematické tendence dnešní společnosti, jako je třeba transgenderismus nebo kultura nesnášenlivosti, jsou podle nich logickým důsledkem tohoto důrazu na individualismus. Lidé chtějí, aby jim bylo dovoleno vše, ale nenesli za to zodpovědnost. Z toho pak plynou nápady na změnu pohlaví nebo snaha „zrušit“ ty, kteří se mi znelíbí. Nakonec to vede k nesvobodě, kdy disidenti jsou umlčováni.

Liberální konzervativci tvrdí, že svobody garantované ústavou jsou dostatečné k zachování svobodné společnosti, postliberálové si myslí, že je to naivní. Typický příklad neshod je incident, který tuto vnitřní konzervativní diskusi rozpoutal. Ahmariho rozčílilo předčítání pohádek školním dětem transvestity. Podle něho by se ta akce měla zakázat. Hlavním oponentem se mu stal David French, další známý konzervativní novinář. Ten s ním souhlasil, že je to znepokojující, ale stát by se do toho neměl motat. To rozpoutalo obří spor o hranicích státu a jeho vlivu na morálku.

Postliberálové tvrdí, že konzervativci by se neměli bát využívat stát ke svým cílům. Úkolem státu by mělo být zajištění všeobecného blaha. Dosáhnout toho by chtěli například skrz nejvyšší soud. Momentálně v USA dominují dvě právní tradice. První, zvaná „živoucí ústava“, je spojená spíš s levicí a prosazuje interpretaci ústavy podle nových okolností. Takto bylo například v americké ústavě nalezeno právo na homosexuální manželství. Proti tomu jde tradice originalismu, podle které by ústava měla být interpretována pouze podle toho, co je v ní opravdu napsáno, popřípadě jak to její autoři zamýšleli. Otázku homomanželství by tak neměl rozhodovat soud, ale Kongres. Vermeule přichází s teorií „ústavnosti veřejného blaha“: ústava by měla být interpretovaná pro potřeby konzervativních hodnot.

Kritici tvrdí, že vláda silného státu pro potřeby všeobecného blaha může lehce sklouznout k autoritářství a odstranění právních překážek, takže až se levice znovu dostane k moci, pravici lehce převálcuje. Postliberálové tyto obavy odmítají jako liché.

Řada postliberálů má také blízko ke katolickému integralismu, podle kterého by měla být politika podřízena morálnímu učení katolické církve. Není to příliš překvapivé, církev tak v podstatě dává postliberálům plán, jakými ideály by se jejich stát měl řídit. Také to vysvětluje časté spojování protestantismu s liberalismem ze strany postliberálů.

Zatím jde o dost malé hnutí, ale pomalu sílí. Na začátku velkých změn často stojí malá skupinka zarputilých.