Před třiceti lety zanikl Sovětský svaz. Vyrůstal jsem v jeho stínu a nedokázal bych si tehdy představit, že takovou větu jednou napíšu. SSSR působil tak věčně a neotřesitelně, obrovsky – taky to byla největší země na světě, ježící se jadernými hlavicemi.

Neustále se připomínající obyvatelům svých satelitů jako hrozba i vzor, černá díra, do níž jsou vtahováni, pán, jemuž při různých příležitostech musejí rituálně stvrzovat svoje vazalství. Na koho si došlápne, z toho nic nezbude, je to těžká váha. Ta nejtěžší. Bude tu na věčné časy, odstranit by ji mohl jen jaderný konflikt, který by zároveň zničil život na Zemi.

Nějakou schopnost člověk tomu sovětskému vedení uznat musí – ti lidé byli zdatnými manažery vlastního obrazu, používali k tomu prostředky od klasické propagandy po subverzní akce a s publikem pracovat uměli. Taky měli na to diváctvo (nebo aspoň jeho část) štěstí, důvěřivější, oddanější a zaslepenější „fanklub“, než byli příznivci SSSR na tehdejším Západě, aby jeden pohledal.

V té podobě přeludu SSSR žije dál, nejenom v hlavách několika málo stárnoucích nostalgiků a také v představách často mladších katedrových revolucionářů, přesvědčených, že západní kapitalismus je to nejhorší, co kdy ve světě vzniklo. Jeho protivníci proto museli být silou převážně pozitivní.

Nějakým způsobem přežívá i v politice současného Ruska, nástupnického státu SSSR, i ve vztahu k němu. Sovětizace, která v části světa proběhla, byla přece také – jak upozorňují mnozí autoři – rusifikací. Mezi předrevolučním Ruskem a Ruskem sovětským existovala také nějaká kontinuita, stejně tak existuje mezi SSSR a současnou Ruskou federací. Sovětský svaz nebyl jenom aplikací ze Západu importovaných idejí v ruských poměrech, nemálo toho v něm bylo původně ruského, včetně té kombinace grotesknosti a hrůzy, centralizované všemocnosti a nemohoucnosti. I proto působí absurdně, když se někteří soudobí konzervativci obracejí k Rusku jako ke zdravé alternativě vůči soudobému pokrokářskému trojčení. V úděsu nad „cancel culture“ oceňují zemi, v níž ta kultura rušení probíhá tradičními způsoby, tedy mnohaletým vězněním, případně fyzickou likvidací.

Sovětský svaz od svých oddaných stoupenců vyžadoval mimořádnou schopnost nevidět a oni ji také byli schopni mimořádně projevit. Arthur Koestler třeba vzpomíná, jak byl v Charkově v době vrcholícího hladomoru, a stejně tu realitu dokázal vytěsnit, ač byl sám velice inteligentní, uvěřil velice nejapným vysvětlením místních papalášů. V tomhle odhodlání popírat nebyl zdaleka sám.

Dneska by to člověku mohlo připadat nepochopitelné, ale nemělo by. Všichni ti západní komunisté a pokrokáři minulého století, kteří se nechali okouzlit Sovětským svazem, na tohle pomýlené přesvědčení vsadili hodně, včetně identity, životního programu. A strach z toho, že by o ně mohli přijít (a často taky hrůza z té skutečné sovětské moci), je hnal do větších a větších krajností. Tohle splynutí ideologického a osobního, vedoucí k ochotě vyprázdnění se a oslepení se, je, obávám se, to, co je z dědictví už dávno se rozpadnuvší velmoci stále aktuální a živé.