Začátkem prosince se stalo něco, co lze vysvětlit snad jen předvánoční atmosférou a hnutím myslí k větší lidskosti, které v lidech advent umí vyvolat. Pětice slovutných médií – New York Times, Guardian, Spiegel, Le Monde a El País – se obrátila na amerického prezidenta Josepha Bidena s výzvou, aby upustil od stíhání Juliana Assange. Tento australský novinář a internetový vydavatel už třináctým rokem žije jako psanec, z toho devět let nepřímo a poslední tři roky přímo, totiž těžkým vězením, omezený na svobodě.

Ze zpětného pohledu se zdá čím dál jasnější, že ho nestíhali kvůli sexuálním deliktům, jak se psalo před dvanácti lety. Je trestán za to, že zveřejnil utajované dokumenty o amerických válkách na Středním východě a o americké zahraniční politice. WikiLeaks obnažily americké vedení války a prokázaly některé válečné zločiny, o čemž už dnes ani nikdo věcně nepolemizuje. Assangeovi se vytýká, že svou bezhlavou politikou zveřejnit vše, čím naštve Bílý dům nebo Pentagon, ohrozil konkrétní životy (informátorů v nebezpečných zemích). Jeho úhlavní nepřátelé jako třeba Trumpův ředitel CIA Mike Pompeo mu kladou za vinu, že ze svých stránek učinil „nestátní tajnou službu“ nepřátelskou vůči USA. Takže se i USA vůči němu mohou chovat jako k nepříteli státu.

WikiLeaks tou dobou fungovaly už čtyři roky, přesto teprve v dubnu 2010 dostaly švih – zveřejněním sady utajovaných dokumentů z probíhající války v Iráku, mezi nimi proslulého a otřesného videa pořízeného z vojenského vrtulníku Apache nad Bagdádem o tři roky dřív.

Na záběrech vojáci z výšky 1,5 kilometru kosí při nezdařeném zásahu uprostřed města víc než deset civilistů. Záběry doprovází komunikace posádky s velícím centrem, střelec ve vrtulníku polohlasem „fandí“ jednomu těžce zraněnému civilistovi na chodníku, aby sáhl po pohozené zbrani a on ho mohl dorazit. (Zbraň ve skutečnosti nebyl kalašnikov ani raketomet, ale fotoaparát s podlouhlým objektivem; civilista byl místní spolupracovník agentury Reuters.) Zraněného se podaří zabít, až když na místě masakru zastaví minibus, jehož řidič – otec vezoucí své děti do školy – se zraněným snaží poskytnout první pomoc. Umírá i řidič, děti v autě jsou těžce zraněny. Když se o nich střelci dovědí, komentují to slovy, že to je vina toho, kdo s sebou děti tahá „do boje“.

Video známé jako Collateral Murder jen symbolizuje řadu incidentů, při nichž Američané v Iráku nejprve stříleli a potom se ptali. Z videa se okamžitě stal virál, pro USA vrcholně trapný virál. O to trapnější, že armáda během těch tří let incident stihla vyšetřit a uzavřít konstatováním, že vojáci se vlastně ničeho nedopustili. Vedoucímu pobočky Reuters v Bagdádu Deanu Yatesovi odmítla své vlastní záběry ukázat a – jak Yates prohlásil, když pak na WikiLeaks Kolaterální vraždu uviděl – opakovaně mu lhala. V dalších utajovaných materiálech z Iráku do roku 2009, zveřejněných během následujícího roku, čtenář najde mimo jiné údaje o 66 tisících zabitých civilistech. Podobně Assange odhrnul závoj i nad boji v Afghánistánu. Onoho roku 2010 stihl ještě jednu velkou věc, tzv. Cablegate: publikaci víc než čtvrt milionu diplomatických depeší, které jednou budou, ne, které už jsou unikátním pramenem pro novináře a historiky. Díky Assangeovi dnes například víme, že stávající ředitel CIA William Burns už v roce 2007 z Moskvy, kde byl velvyslancem, varoval před rozšiřováním NATO o Ukrajinu, poněvadž by to prý všichni Rusové, s nimiž mluvil, od Putinových goril v Kremlu až po jeho nejostřejší liberální kritiky, chápali jako porušení „nejjasnější z červených čar“ (depeše 08MOSCOW265).

Sexuální linka

Zlom v jeho životě, pochopitelně aniž by to J. A. tušil, se udál čtvrt roku před Cablegate. Assange přijel do Švédska a chová se tu jako rocková hvězda. S odstupem několika dní se vyspí se dvěma obdivovatelkami. Zřejmě má odpor ke kondomům a první žena v jednu chvíli získá dojem, že kondom, který mu vnutila, si schválně roztrhl. Druhá s ním během jedné noci souloží pak už bez kondomu, údajně napůl ve spánku, tedy v odevzdaném stavu. Později si paní vsugeruje, že Assange ji mohl nakazit virem HIV, a když zjistí, že pro ni samotnou má cenu jít na test až za tři měsíce, spojí se s první ženou a obě spolu vyrazí na policii. Plán je s pomocí policie koncipovat oznámení o sexuálním deliktu, to však nepodepisovat a nepodávat a jen s jeho pomocí postrašit Assange tak, aby šel na test on. Dvojice ale narazí na razantní policistku, která věc okamžitě kvalifikuje jako znásilnění a ženám sděluje, že její služební povinností je bez ohledu na jejich záměry trestní oznámení podat. Zpráva o sexuálním predátoru Assangeovi se okamžitě dostává do švédského bulváru, od této chvíle věc žije vlastním životem.

Pečlivou zprávu o různých procesních nesrovnalostech kolem Assange od roku 2010 loni v knize vydal Nils Melzr, švýcarský profesor mezinárodního práva a donedávna zvláštní zpravodaj OSN pro mučení a kruté zacházení. Namátkou: Assange po prvním, provizorním výslechu nebyl už švédskou prokuraturou nikdy vyslechnut – ani ve Stockholmu, odkud kvůli vyšetřování ještě měsíc pozdržel odlet, ani v Londýně, kde pokračoval ve zveřejňování výbušných tajemství na svém webu. Vznikl tím jakýsi vyšetřovací pat: Assange cestu k výslechu do Švédska podmiňoval zárukou, že ho tamní vláda nepředá Američanům, kdyby o něj náhodou požádali, záruku nedostane. Naopak švédská státní zástupkyně odmítla, prý z technických důvodů, Assange vyslechnout v Británii. Místo toho na něj uvaluje evropský zatykač. Britové ho poprvé zatýkají, slavný aktivista se na kauci dostává ven a po půldruhém roce domácího vězení, kdy se schyluje k vydání do Švédska, mu povolí nervy a utíká na velvyslanectví Ekvádoru. Tady ve stísněných podmínkách k frustraci své a čím dál víc i svých hostitelů stráví nepředstavitelných sedm let, než ho osazenstvo ambasády doslova vystrnadí na ulici, kde ho britská policie obratem zatkne. Pro porušení pravidel, za nichž byl puštěn na kauci, ho čeká jeden rok v britském vězení. Mimochodem, švédské orgány nikdy nepostoupily z fáze předběžného vyšetřování, nikdy nepodaly žalobu, oba sexuální případy jsou mezitím promlčeny.

V noře

Okamžitě po zadržení Assange v Londýně americké ministerstvo spravedlnosti požádalo o jeho vydání k procesu do USA. Má být souzen podle zákona o špionáži z roku 1917, z osmnácti bodů se nejvážnější zdá tvrzení o tom, že whistleblowerovi americké armády v Iráku a svému hlavnímu zdroji Bradleymu Manningovi (později se z Bradleyho stala transžena Chelsea) pomáhal prolomit kódy k zabezpečeným počítačům armády. Roku 2011, už během přetahované o vydání do Švédska, na WikiLeaks vyšly další stohy dokumentů, aniž z nich předem zmizela jména konkrétních lidí. To je nejvážnější výtka vůči Assangeovi: že si ve svém zápalu nepohlídal informace, které nabourávají soukromí cizích lidí, například zdravotní záznamy některých občanů Saúdské Arábie. Na druhou stranu se kritikům WikiLeaks nepodařilo doložit případ, kdy by vinou této neomluvitelné bezohlednosti někdo přišel o život.

V roce 2019 Assange z faktického domácího vězení u Ekvádorců putoval do věznice Belmarsh pro těžké zločince. Odsud za pomoci své manželky Stelly, což je aktivistka a právnička, která se s ním předtím během návštěv v prostorách ambasády sblížila natolik, že už spolu mají dvě děti, vede právní bitvu proti vydání do USA. Jeho advokáti argumentují tím, že v Americe mu hrozí politický proces a že mu tam usilují o život. Tyto obavy zrovna nerozptýlila svědectví anonymních úředníků v novinách, že brzy po nástupu Donalda Trumpa (ve stejném roce 2017 WikiLeaks ještě jednou přidaly plyn a ve sbírce dokumentů nazvané Vault 7 zveřejnily, jakými způsoby CIA hackuje soukromé servery, a podobné zajímavosti) se ve vládě a v CIA diskutovalo o jeho likvidaci. Londýn má s Washingtonem platnou smlouvu o vydávání obviněných a v ní výslovně zákaz vydávat pro zjevně politické procesy. Ministryně vnitra Priti Patelová však tohoto ustanovení nedbala a letos v létě deportaci schválila. Assange už se jen zoufale odvolává.

Pomahač fašismu

Pokud mu přisuzujeme status rockové hvězdy, bylo by asi dobré upřesnit, že fanoušci se dlouho rekrutovali na levici. Ostatně i osudová cesta do Švédska se konala na pozvání tamní sociálnědemokratické strany. Velká odhalení z let 2010–2011 WikiLeaks popularizoval výhradně přes progresivistické noviny. Za Baracka Obamy vláda ke stíhání Assange nepřikročila hlavně proto, že si uvědomovala, co by to znamenalo: kriminalizaci právě i těch novin a příslušných redaktorů.

Ale pak se něco zlomilo a pokroková levice ochladla. Bývalý redaktor Guardianu Glenn Greenwald (držitel Pulitzerovy ceny za sérií článků na základě materiálů od Edwarda Snowdena) zastává tezi, že Australan si svou politickou základnu znepřátelil samozřejmostí, s jakou roku 2016 zveřejnil důkazy o machinacích uvnitř Demokratické strany ve prospěch Hillary Clintonové proti jejímu vnitrostranickému vyzývateli Berniemu Sandersovi. To pomohlo k vítězství Donaldu Trumpovi a WikiLeaks byly zařazeny do konspirační teorie pokrokové levice o tom, že Trumpova kampaň byla úspěšná díky pomoci Kremlu, jehož přidavačem byl zase Assange. Ani pro jedno nebyly nalezeny sebemenší důkazy. Nicméně Assange se ocitl mezi pomahači fašismu.

Kritici zprava i zleva mu upírají status žurnalisty, a tedy i právo odvolávat se na svobodu tisku. Přitom Assange přes všechny svoje nedostatky je žurnalista mnohem víc než většina soudobých novinářů, pro něž jsou politické sympatie důležitější než stará povinnost „psát to, co je“. On byl ochoten zveřejňovat špinavá tajemství vlád napravo nalevo.

Společný dopis pěti velkých levicových médií prezidentu Bidenovi proto v naší době působí jako zjevení, jako zapomenutá vlaštovka z lepších časů. Po letech našlapování se ve prospěch vlastního občana vyslovil také premiér Austrálie. U nás se za svobodu projevu aspoň pro Assange staví Pirátská strana. Ne že by to nejznámějšímu politickému vězni světa pomohlo, ale Piráty to ctí.