Samir Hauser je pábitel, excentrik a kultovní postava pražských devadesátek. Stačilo mu k tomu zdánlivě málo: chodit po barech, bytech, pozorovat lidi. A taky občas se svou kapelou nahrát desku, která zněla jako dosud nic, co v Česku vzniklo. Znáte bonmot „kdo si pamatuje devadesátky, nezažil je“? Samir Hauser je zažil jako málokdo. A pamatuje si je lépe než většina spisovatelů, kteří se o nich pokusili psát. Důkazem toho je i jeho nová kniha Vyvrhel. Na jejím přebalu stojí: „Chcete vědět, jak se kalilo v Praze v devadesátých letech? Jaký postavičky se tenkrát potulovaly po klubech? Zapomeňte na ty kecy o devadesátkách, co vám cpou do hlavy. Byla tu jen jedna kapela, co se s ničím nepárala, a jen jeden zpěvák, co do toho šel po hlavě – Vanessa a Samir Hauser.“ A výjimečně se tu nepřehání. Vzpomíná v ní na klub Bunkr, bar Taz Pub a různé podivuhodné postavičky (Olda Čížek, černoch Curtis, gotik Evžen či Hans Šklíba), které v té době potkal snad každý, kdo si z šíleného začátku klubové scény 90. let dnes už skoro nic nepamatuje. Kdejaký unylý autor by z podobných traumat sestavil ublížený, nekonečně nudný román. Zde je každý autorův šílený zážitek pouhou jednou z mnoha kapitol. A tváří v tvář libovolné hrůze se Samir Hauser nepřestává životu smát. Se zpovídaným máme spoustu společných známých, v rozhovoru si tedy tykáme.

Narodil ses v roce 1970, to je vlastně naprosto ideální rok, když chce člověk s plnou parádou zažít devadesátá léta v pražských barech. Bylo ti tehdy dvacet, stačilo to už jen přežít. Dá se ta atmosféra mladším lidem vůbec přiblížit?

Já, člověče, tohle vůbec nevím. Jak na to koukají mladí lidé? Já moc mladých lidí nepotkávám, ti, co znám, jsou hrozní idioti. Původně jsem to spíš psal pro kámoše a pamětníky, kteří ty postavy znali. Je pravda, že lidi, co to zažili, si opravdu nic moc nepamatují. A když už si něco pamatují, tak jsou to taková ta obecná klišé, kde se ožrali a kam jeli pro drogy. Nemají moc pozorovací talent. Zajímavé na těch devadesátkách bylo, a to je možná největší rozdíl oproti téhle době, že se vůbec neřešily prachy. Za drogy jsem neplatil snad nikdy. Vařiči měli radost, když jim to lidi pochválili. Ale takové ty pravé devadesátky, to byly ty dva tři roky po revoluci. Kdy ještě byli policajti zalezlí a fakt jsi je vůbec nikde neviděl.

Proč tu bylo v 90. letech tak málo kapel jako Vanessa? Člověk by čekal, že se s tím punkovým přístupem k životu objeví mnohem víc divokých, nekonvenčních kapel. Ale kromě vás tu vlastně byli leda Michael’s Uncle, to je navíc už konec 80. let.

Nezapomeň, že lidi byli ještě dost zamindrákovaní z komunismu. Bacha, on ten komunismus byl mnohem zákeřnější a propracovanější, než si nepamětníci myslí. Tohle v těch lidech zůstane několik generací. Taky to může být hraničářský komplex, kdy jsme byli oklopeni ze dvou stran dost úspěšnými státy a my jsme taková malá zamindrákovaná zemička, která neví, ke komu se lísat dřív. Je to určitě hodně i o strachu, protože lidi jsou tady, zaplaťpámbu, ze všeho posraní a já toho vlastně celý život jenom využívám.

O tobě je známo, že trpíš nenávistí k čecháčkovství. Nemůže to ale být dané i tvým výběrem prací? Třeba právě reklamní agentury a bulvár nenabízejí asi úplně prostředí, kde by sis snadno zamiloval lidi.

Ne, já mám už odmalička postoj k životu takový, že ho neberu vážně. Možná to vzniklo tím, jak jsem nejdřív žil v Iráku, tam do mě něco hustili, pak jsem přijel sem, tady mi zas vnucovali něco jiného, pak jsem zažil navíc změnu režimu, kdy ti říkali zas úplně něco jiného. Já vlastně dodneška nedokážu pochopit, že někdo může brát život vážně, a už vůbec nedokážu pochopit, že se toho někdo účastní dobrovolně a rozmnožuje se.

Takže jsi byl cynik od útlého dětství.

No, cynik… Já se toho taky trochu účastním, ale jen tím, že celý život prosazuji to, že se máš chovat svobodně. Opravdu nesnáším, když mi někdo říká, co mám a co nemám dělat. Samozřejmě, když ti to říká někdo, koho respektuješ, tak to ještě lze pochopit, ale když se ti to podává jako zažitá konvence, jako nějaká slušnost, že se to tak prostě dělá, tak toho se neúčastním. Aspoň ne dobrovolně. Žít v tom není jednoduché, ale když tu hru hrát neumíš nebo nechceš, tak si udělej svoje pravidla. A najdi si vlastní hráče. Tenhle přístup je určitě daný i mým celoživotním vyvrhelstvím. Já byl vyvržený všude – při nástupu do první třídy, do prvního zaměstnání… Celý život jsem nikam nezapadal. A to mě formovalo.

Na druhou stranu jsou určitě situace, kdy si tohle nakrásně můžeš říkat, ale nějaká věc ti do toho zasáhne natolik, že ti to rozboří. V knížce v jednu chvíli vyprávíš o své bývalé přítelkyni, která dostane mrtvici. Vlastně o ní vyprávíš docela s nadhledem, říkáš, že jsi se s ní stejně chtěl rozejít, popisuješ to její zranění tak filmově, s černým humorem, skoro jako z nějakého vtipného hororu. Ale stejně jsi za ní pak docházel do nemocnice, změnil sis kvůli tomu tehdy i práci, abys na to měl čas. Nebylo ti to jedno.

V té době, kdy se to stalo, jsem z toho samozřejmě byl v prdeli, byl jsem mimo, ale...

Když o tom zpětně píšeš, tak si z toho musíš dělat srandu?

Za čas jsem to začal brát s nějakým nadhledem. Čas je milosrdný. Ale snažím se podobným situacím vyhnout. Proto třeba nemám děti, nechci být do života zatažený víc, než je nutné. Děti jsou v tomhle světě taková kotva. A tady já kotvit rozhodně nechci.

Měl bys o ně strach a to nechceš?

Strach, nebo by mě třeba štvaly. Byla by to prostě další věc, kterou bych musel řešit. Mám naštěstí spoustu jiných zálib. A také mám štěstí na partnerku, která to má podobně.

Lituješ, že jsi se s Vanessou v době její největší slávy nepokusil prorazit v zahraničí?

Nevím. Možná toho trochu lituji. Ale kdo by to tady pak dělal, že jo? Stačilo se rozhodnout, a já jsem to rozhodnutí nikdy neudělal. To se zároveň týká i rozhodnutí vypadnout odsud a žít někde jinde. Po tom jsem celý život toužil, ale nikdy jsem na to asi neměl koule.

Ale i koncerty v Česku jste si užili, to se nedá říct jinak.

Koncerty jsou pro mě víc než jen představení s hudbou. Je to určitý druh rituálu, ze kterého by měli lidi odcházet přinejmenším zasaženi. Ať už hudbou, červem, nebo krysou, které jsme do publika často házeli. Na koncertě v MeetFactory jsme například nainstalovali dva zahradní ostřikovače a stříkali na lidi hovězí krev. Ráno šel David Černý do práce, našel před klubem kanystry s krví a radši zavolal fízly. Umělec.

Dneska se dost mluví o tom, že jsou nějaké hranice humoru, že by třeba humor neměl být zraňující. Soudě dle poslední fáze propagace tvé knížky, kdy na sociálních sítích radíš poměrně nevybíravě ženám, aby zhubly, asi nejsi příznivcem tohoto trendu.

Když jsem měl posledně koncert, přišla do šatny docela hezká holka, což se stává málokdy, fakt pěkná, štíhlá. A najednou se tam natlačily dvě prasnice a tu chuděru normální vytlačily. To jsem se opravdu naštval, tak jsem přemýšlel, jak to tlusťoškám zatrhnout. Tak jsem napadl na sociálních sítích jejich ikonu Ewu Farnou a už to šlo samo. A ano, souhlasím s tím, že humor může být i zraňující.

Mně vždycky přišlo, že to nejhorší si o sobě stejně myslíme sami, nepotřebujeme k tomu někoho dalšího na sociálních sítích. Pokud si umíš udělat klidně i celkem drsnou srandu ze sebe, zvládneš od ostatních cokoli.

Přesně takhle to mám. Nic mi není svaté. Ani já ne. Svátosti si strčte někam. Adam Holý (skvělý český fotograf, zemřel ve 42 letech – pozn. red.) mi vždycky říkal, že humor je řeč dobra. Ďábel, to je vážnej chlápek. Ten humor neumí. Z toho vycházím, že to je řeč dobra, ale jestli má hranice, to nevím. Já žádné neznám. Budu je znát, až přijde někdo, koho si budu vážit a respektovat, a vysvětlí mi, kde přesně ty hranice jsou. Ale obávám se, že tady takový člověk nežije.

Kniha Vyvrhel je plná vzpomínek na nejrůznější postavičky, chtělo by se říct snad až delikventy. Protože často opravdu nepůsobí jako lidé, s kterými by se člověk cítil dvakrát bezpečně. Tys pro ně ale měl vždycky slabost.

Mám rád, když je někdo nějakým způsobem narušený, s tím jde zábava většinou ruku v ruce. Takže jde hlavně o lidi, kteří mě nějakým způsobem bavili. To, že jsou v mé knize, je vlastně kompliment. Určitě si dnes nevzpomenu na nikoho nudného. A co se změnilo? V devadesátkách ses chtěl vyčlenit, být jiný; dneska je to naopak. Dneska se všichni chtějí začlenit. Zapadnout mezi nějakou skupinu lidí. Hlavně mezi ty úspěšné. To je k smíchu. Je to asi dané sociálními sítěmi, každý sbírá svoje fanoušky, každý se snaží zasáhnout co nejvíc lidí, takže je to nakonec celé dost uniformní. A výsledek? Nikoho zajímavého pod třicet jsem dlouho nepotkal.

Teď opět pracuješ v reklamním byznysu, kde jsi začínal. Jeden čas jsi pracoval i v bulváru. Občas se říká, že bulvár a vlastně ani reklama tady pořád nemá úplně úroveň jako na Západě, přitom od revoluce už nám opravdu nějaký čas uplynul.

Jsme a vždycky tady budeme česky upatlaní. Jsme podlidi z Východu. Ono ani být v tom reklamním byznysu není nic hezkého, protože to láká různé vidlácké kariéristy. Ale pořád je to ještě obor, kde najdeš umělce, kteří se tam zašili, jako se za komunistů zašili v kotelnách. Ještě pořád je tam najdeš, ale už jich je málo. Nejhorší tvůrci reklam jsou ti, kdo tu reklamu opravdu žerou. Ty debilní reklamy, co pak vidíš, jsou jejich práce. Problém reklamy taky je, že místo toho, abys šel rovnou po zákaznících, tak se musíš nejdřív trefit do vkusu svého nadřízeného, pak se musíš trefit do vkusu klienta, který to zadává, a pak se to teprve dostává k zákazníkovi. K lidem se dostávají úplné nesmysly. Vždycky udělám takové dva jakoby obyčejné, blbé návrhy, co projdou u každého trotla, a pak udělám vždycky jeden úplně mimo mísu, jak mě to baví a jak by to mělo být. Třeba v Ogilvy jsem kdysi dělal na kampani na prevenci rakoviny tlustého střeva. Na základě této reklamy se zachránilo 602 lidí. Byli to ti, co šli na prohlídku na základě toho, že to viděli v televizi. No a já jsem tehdy dostal za úkol posunout to někam dál. Vymyslel jsem 602 laviček do parku, které by se vyrobily z rakví – z těch, které se díky prevenci nepoužily. V normálním světě se za takovou kampaň dostávají ceny. Tady na vás koukají jako na blázna.

Vyvrhel má celkem komerční úspěch. Prodeje nejsou špatné, tedy v kontextu českého trhu. Překvapilo tě to?

Teď se dělal dotisk dalších dvou tisíc kusů, protože z nakladatelství Euromedia hlásili, že v Luxoru to bylo vyprodané. Pořád to ale nepovažuji za úspěch ve světě, kde nějaká Třeštíková prodává desetitisíce knih. To mě možná čeká s druhým dílem, to bude o cestování. Jsem zasloužilý a věčně nespokojený turista, který rád šikanuje místní.

Myslím, že i lidé, kteří třeba nemusejí tvoji hudbu nebo humor, uznávají, že se ti podařila až taková „wildeovská“ věc. Tys to největší umění vlastně udělal ze svého života. Sám jsi umělecké dílo, byť vpravdě bizarní. Samir Hauser je sám o sobě zajímavé dílo, osobnost, která už žije nezávisle na sobě.

Vůbec nevím, jak to lidi vnímají, vůbec ani nevím, kolik lidí můžu zajímat nebo zajímám, od toho jsem úplně odstřižený. Poznám to jen podle toho, kolik mám lidí na koncertě. Ale s knihou je to možná něco jiného, i když pořád si nejsem jistý, jestli už to vystoupilo z mé fanouškovské bubliny a jestli už se to dostává i mezi lidi, kteří nevědí, kdo jsem.

V rozhovoru s publicistou Luďkem Staňkem, který ve Vyvrhelovi najdeme taky, jsi řekl jednu věc, o které jsem chtěl číst dál, ale bohužel se to nijak nerozvinulo. Řekl jsi, že jsi vlastně věřící. V co věříš?

Pro mě nevěřit znamená být zavřený. Já jsem raději otevřený všemu, takže se snažím všemu věřit. Určitě věřím i v posmrtný život. Víš, mně se divné věci stávají odjakživa. Třeba v Portugalsku, když umřel Adam Holý, přede mnou přesně v tu chvíli popojela dřevěná židle, asi o tři metry. To se prostě nedá vysvětlit. A zajímavé je, jak se chová mozek, když se něco takového stane.

Snaží se to vší silou racionalizovat.

To je neuvěřitelné. Jako když se zapne počítač. Zkouší jedno vysvětlení za druhým, hlavně to zasadit zpátky do známé reality. Jinak jsem taky totální fatalista. Čím jsem starší, tím to vím víc, že vlastně všechno jde správným směrem a že se o život můžu tak opřít a že cokoli se mi stane, tak se z toho nehroutím. Protože vím, že k něčemu to směřuje.

Kdyby se ti někdy v šestnácti ukázal výjev z toho, jak tu teď sedíme, na pár chvil by ses viděl, jak vypadáš, jak mluvíš, byl bys tehdy spokojen s tím, co se z tebe stane? Nebo by sis řekl, že by to chtělo pár životních odboček?

Pevně doufám, že bych byl spokojen, ale… Mám ale pocit, že žiji moc normálním životem. Kdysi jsem mluvil s chlápkem, který žije v ulici, kde každý den v pět ráno zavřou okenice a zalezou. Protože vždycky v pět hodin se objeví Adam Ant (známý britský zpěvák z 80. let – pozn. red.) uprostřed ulice s pytlíkem plným svých výkalů a hází je lidem do oken. Tam ještě nejsem. Asi bych si v těch šestnácti letech říkal, že bych byl spokojenější vidět se dneska takhle. Jak házím pytlíky s hovny po lidech.

Spousta historek převážně z 90. let se do rozhovoru nedostala, všechny jsou nepublikovatelné.