Ivan Mládek provází životy Čechů už víc než půl století. Kouzlu jeho rafinovaně infantilních písní, textů, scének a obrazů podlehly miliony lidí, ač se tomu třeba i bránili. Jeho Banjo Band je naučil mít rád tak „staromódní“ muziku jako dixieland a jeho humor povýšil absurditu a dada na lidovou zábavu. Navzdory snobům a elitářům lze říci, že málokdo se postaral o kulturní povznesení národa tak jako tento originální člověk, který kdysi oblékl sako a nebál se vypadat jako pako. (Rozhovor probíhal na Mistrovu žádost písemně.)

V některých jazycích se některé věci pojmenovávají podle stavu, v jakém se nacházejí. Takže například ježkovi v běhu se říká běžek. Je osmdesátiletý Mládek pořád ještě mládek, nebo přece jen už trochu stárek?

To se musím podívat do zrcadla. Ale doufám, že i dneska vypadám dostatečně zchátrale, horší by bylo, kdybych začal na svůj věk vypadat až moc dobře. Takovým lidem hrozí brzký konec. Všimněte si, že když ve vašem okolí všichni někomu říkají, jak vypadá skvěle, tak se pak brzo dovíte, že nečekaně „zakukal“. A naopak, ti, kterým nikdo nelichotí a každý o jejich zjevu taktně mlčí, tady straší do sta let.

Jsou jména, která skutečně naznačují původ nositelů. Lze ve vašem rodu vystopovat nějaké mládky, tedy původně mladší pomocníky, třeba ve mlýně?

Tuhle teorii lze aplikovat, jen co se týče mého „vedlejšáku“, malování. Otec i děda nebyli pomocníci ve mlýně, ale výborní malíři, i když se malováním neživili, protože to neměli zapotřebí. Ale nějaký už prapraprapraděda se uměním živil, byl to věhlasný barokní architekt, jmenoval se Ignác Josef Cyrani, to příjmení měla i moje babička. Maloval a stavěl barokní chrámy, hlavně na Moravě, v Olomouci a v Kroměříži. Tím ale nechci naznačit, že bych snad po svých předcích podědil nějaký talent, možná spíš jen to, že se mi tato činnost nepříčí a malovat jsem schopen. Samozřejmě i špatně.

Podědil jste po nich také humor? Byli vaši příbuzní vtipní? Dědí se humor?

Každý podle mě podědil nějaký humor, ale každý trochu jiný. Neznám nikoho, kdo by si o sobě myslel, že pro něj nemá smysl, dokonce si myslím, že si skoro každý myslí, že ten jeho humor je nejlepší a všichni, kdo mu nerozumějí, jsou blbci. Když se víceméně humorem živíte, musíte se snažit, abyste byl pro co nejméně lidí blbec. Je to docela honička.

Bylo u vás doma veselo?

Pokud máte na mysli v dětství, tak bylo střídavě veselo, střídavě oblačno. Byli jsme tři sourozenci, s bratrem jsme se pořád o něco hádali nebo prali, mladší sestru jsme zlobili a někdy i trochu týrali – samozřejmě vždy bez následků. Takže mluvit přímo o veselosti by bylo přehnané. Máma byla na nás slabá, našich půtek si radši moc nevšímala a čekala, až přijde táta z práce. Její stížnosti řešil většinou mávnutím ruky s poznámkou „No co, blbý děti“, a když naše prohřešky byly vážnější, mě a bráchu seřezal. Ovšem také vždy bez trvalých následků. Pamatuji se, když nás táta jednou zaslouženě „mydlil“, jak maminka křičí: „Bohouši, do hlavy ne!“ Po letech jsem si na tento mámin výkřik vzpomněl a uplatnil jsem ho v jedné písničce. Dokonce jsem si vzpomněl, proč k tomuto památnému výprasku došlo. Táta byl právníkem na ministerstvu financí a ze zdravotních důvodů chodil domů do Holešovic pěšky. Jednou to vzal přes centrum a na Příkopech u Dětského domu ho upoutal velký shluk lidí. Na nic takového na svých procházkách městem zatím nenarazil, zvědavost mu nedala, trochu se shlukem protlačil, aby zjistil, co se tam děje – a spatřil dva asi tak dvanáctileté kluky, jak se tam válejí po chodníku a o něco se perou. Byl jsem to já a můj mladší bratr Martin. Táta se styděl se k nám hlásit, rychle ze shluku vycouval a vyřídil si to s námi doma. Už jsem zapomněl, proč jsme se prali, bylo to před Pofisem, tak asi o nějakou levnou známku. Oba jsem byli vášniví filatelisté. Jinak na sestru Renatu nikdy ani nesáhl, i když občas také neměla čisté svědomí. A pokud si vzpomínám, vyloženě bylo u nás veselo jen na Silvestra při rozhlasových estrádách, zejména když účinkoval Vlasta Burian anebo „smutný muž“ Jaroslav Válek. Do Felixe Holzmanna bylo ještě daleko.

Myslím, že se na brněnského „smutného muže“ zapomnělo. Možná by stálo za to ho připomenout…

Ano. Po ruské okupaci v roce 1968 komunisté všechny jeho rozhlasové i televizní snímky z horlivosti zřejmě smazali, protože emigroval. Proto se ani po roce 1989 žádná repríza Válkových slavných krátkých monologů z padesátých a začátku šedesátých let neobjevila a asi už nikdy neobjeví. Vymazání těchto pokladů považuju za zločin. Objevily se jen některé snímky, které Jaroslav Válek natočil ve švýcarském exilu, ale ty už se nedají srovnávat s těmi, co natočil doma. Už zdaleka nemají tu lehkost a logicky sklouzávají do politické satiry, která humoru moc nepřidává. Ale Felix Holzmann nám ho naštěstí bohatě nahradil, kdybych byl snob a dal bych si na zahradu pomník, tak by to byl božský Felix.

Dalo by se tedy říci, že to bylo hezké dětství?

Sice jsem vám přiznal, že jsme měli se sourozenci neustálé půtky, ale s odstupem doby samozřejmě s bratrem a sestrou vzpomínáme na dětství s láskou. Jako hloupé děti jsme to nedoceňovali, ale s naším tátou, vášnivým turistou, a hodnou mámou jsme procestovali křížem krážem celou republiku, každý rok byli měsíc ve Vysokých Tatrách, navštívili skoro všechny české a slovenské zámky, hrady a zříceniny, a jak to bylo možné, odjížděli s námi rodiče ze zakouřené Prahy na chatu, kterou jsme měli na samotě u zatopeného lomu. Prostě krásné dětství. A kdy skončilo, to nevím, někdy mám pocit, že nikdy. Život jsem si vybojoval tak, abych ho měl pořád jako dítě. Ráno nevstávám, dělám zásadně jen to, co mě baví, jen mě manželka neuspává a nezpívá ukolébavku, když se vrátím v noci z hospody.

Měl váš otec někdy výhrady k vaší tvorbě?

K hudbě nikoli, do toho mi nemluvil. Ale pokud jde o malování, tak když se moje legrácky trochu vzdalovaly od jeho představ, usmíval se, ale neprotestoval. Znal moji úchylku, že jsem ochoten dělat jen věci, které si zatím nikdo nedovolil, a tak u jednoho mého „antiperspektivního“ obrázku poznamenal, že tyhle tlusté kontury už dělal Léger. Tak jsem od nich hned upustil.

Váš otec umřel v roce 1995… Nesouvisí přece jen s tím skutečnost, že naplno jste se malování oddal až po jeho smrti?

Myslíte, že proto, že už jsem se nevystavoval jeho kritice? Spíš jsem až po tátově smrti přišel na nové malířské žertovné pseudostyly, se kterými mě začaly napadat další náměty. Antiperspektiva už mě přestávala bavit. A také se začaly množit nabídky na vystavování. Jak od českých galerií, tak překvapivě i ze zahraničí.

Myslíte si, že váš humor je jen veselý? Je ostatně veselost předpokladem humoru?

Snažím se, abych byl jen veselý a nic, proboha, neřešil. Řešit se má na schůzích nebo třeba demonstracích, a ne v zábavních pořadech.

Považoval jste se za součást showbyznysu, nebo naopak si showbyznys přál, abyste byl jeho součástí?

Asi jsem se nechtě stal jeho součástí, jestli si to showbyznys přál, nebo ne, to netuším. S žádnými nepřátelskými projevy od popových zpěváků a muzikantů jsem se nesetkal. Nikdo mě asi nebral jako novou konkurenci, ale spíš jako zpestření popových pořadů naprosto odlišnou produkcí.

Měl jste v začátcích blíž k Semaforu, nebo Osvobozenému divadlu? Nebo ani k jednomu z nich?

Asi spíš k Osvobozenému divadlu, ne pro jeho levicové satirické hry, ale pro geniální písničky Jaroslava Ježka, otextované Voskovcem a Werichem. Jejich texty, když odmyslím ty socialistické, byly ve své době revolucí v textování, byly chytré, a hlavně vtipné. Když se objevil Semafor, moje srdce bylo v té době úplně někde jinde. Byli jsme zblblí do dixielandu, co nebyl jazz, byla pro nás méněcenná komerce. Písničky Semaforu nám připadaly poněkud svazácké, teprve po mnoha letech, když jsem byl kvůli prodejnosti Banjo Bandu donucen také dělat původní písničky, jsem si začal textů Jiřího Suchého vážit, to už byl dixielandový fanatismus pryč.

Znáte se s Jiřím Suchým?

S Jiřím Suchým jsme se několikrát setkali a vždycky jen krátce pohovořili. Jednou jsme ještě za socialismu museli oba vystupovat pro zaměstnance Kanceláře prezidenta republiky. I když tam Husák nebyl, hemžilo se to tam estébáky. Já hrál s  Banjo Bandem a Suchý předvedl hezké číslo se svými nejkratšími básničkami. O přestávce jsem k Suchému přistoupil, ohlédl se, jestli mě nikdo neslyší, a řekl mu: „Měl bych pro vás taky jednu krátkou básničku. Po přestávce jim to ještě řekněte. Je to: Mým dávným přáním tajným je být tajným.“ A Jiří Suchý mi pohotově odpověděl: „To neřeknu, voni by mi to tady mohli lehko splnit.“

Mluvil jste někdy s Werichem?

Ano, v době, kdy mě ještě nikdo neznal, natož Werich. Zastavil s autem před domem, kde bydlel můj kolega Bošina a také Werichova kamarádka. Já čekal na Bošinu, on na ni. On z auta nevystoupil, ale snažil se kamarádku přivolat troubením. Věděl jsem, že ta paní v bytě není, tak jsem k našemu národnímu umělci přistoupil a řekl mu: „Je na chodbě na domovní schůzi!“ A Werich, který nikdy nebydlel v činžáku, zavrčel: „Co je to domovní schůze, do prdele?“ To byl celý můj rozhovor s Janem Werichem. Na knihu Rozhovory s Janem Werichem by to bylo málo.

Mluvil jste někdy s Havlem? Znáte jeho hry? Není v nich přece jen nějaká podoba s vašimi texty?

Nemluvil, jen jsme se jednou pozdravili v kavárně Slavia. Jeho hry jsou mi dost cizí, neříkám, že špatné, ale prostě cizí. Vy si snad myslíte, že Jožin z bažin připomíná jeho texty?

Podobnost lze najít v čemkoli… Máte rád Woodyho Allena?

Nemám, ale je mi sympatické, že hraje na klarinet dixieland.

Měl jste někdy ambici nebo touhu napsat nějaký vážný umělecký nebo teoretický text?

Tahle touha mě opravdu minula.

Je jistá infantilita součástí vašeho stylu a talentu?

Už jsem vám říkal, že nemám žádný talent. Jestli se mi v životě něco podařilo, tak to bylo spíš dílem vášně k jazzu a také k malířství – a také často dílem šťastné náhody.

Napadlo vás někdy, že jste geniální? Mě to u vás napadlo, takže to není míněno jakkoli ironicky.

Když se něčemu začnete fanaticky věnovat, ať chcete, nebo nechcete, časem se dopachtíte do určité úrovně, která některým lidem může připadat jako geniální. Všechno je podle mě jen řemeslo, ale musíte k němu mít samozřejmě určité předpoklady, které by měli rozpoznat rodiče. Ale to ještě neznamená, že když nejste hluchý, že máte talent na hudbu, anebo když nejste barvoslepý, že máte talent na malování. Ačkoliv van Gogh prý byl.

Má vaše poetika nějaké konkrétní zdroje?

Textovat jsem začal ze zoufalství, že nemůžu ke svým swingovým melodiím sehnat vhodného textaře. Ale chtěl jsem se odlišit od těch dosavadních. Šlo mi hlavně o zábavné texty, které by se hodily k naší veselé neworleanské muzice, o recesi, o humor, a hlavně abych ani trochu nepůsobil, že se snad snažím o nějakou tu poezii. Inspirovali mě dva naivní básníci, cvoci, kteří se o poezii snažili, leč marně. Napadlo mě psát jejich choromyslným stylem, ale snažit se u každé písně o nějakou legrační pointu.

Předpokládám, že jeden z nich byl Václav Svoboda Plumlovský, autor třeba básně Jaro: Už je tady jaro zase, na louce se pase prase…

Nechtěl jsem ty dva „démony“ jmenovat, ale když už jste tuto otázku položil, tak ano, básně Václava Svobody Plumlovského se mi opravdu někdy už v roce 1961 dostaly do rukou a fascinovaly mě. Hlavně svými absolutními nebo skoroabsolutními rýmy. Mám podezření, že z Plumlovského také trochu čerpal i Zdeněk Svěrák, ale i když jsme byli kamarádi, nikdy jsme nenastolili otázku, kdo z nás z něj čerpal dřív. A aby to tomu druhému mému „vzoru“ nebylo z nebe líto, prozradím také jeho jméno. Jmenoval se  Joža Mrázek Hořický. Byl to naivní básník z Černošic, nemohl se s Plumlovským znát, ale měli spolu mnoho společného. Nejen rýmy, ale asi i diagnózu.

Ti dva jsou označováni za insitní nebo naivní básníky: důležitá je u nich ta diagnóza. Vy ale insitní nejste. Nebo se vás někdo do této kategorie snažil vměstnat?

To si o mně asi myslí všichni, kteří byli přírodou obdarováni trochu jiným smyslem pro humor. Neříkám, že špatným, pakliže se mu někdo směje. Špatný je podle mne jen ten humor, kterému se nikdo nesměje anebo na který se jen tleská.

Kdy jste si uvědomil, že na vás lidé slyší? Setkal jste se někdy s čímsi, jako je nepochopení?

Když na nás začali lidé hodně chodit. Bylo to pro nás milé překvapení, s naší totálně nemoderní muzikou jsme s nějakou tou popularitou vůbec nepočítali. Ale je to asi zákon, že když se něčím odlišíte, tak se na vás také sesypou nenávistné dopisy a telefonáty, za komunistů začaly dokonce vycházet články vyzývající k zákazu mojí činnosti. Někteří funkcionáři zřejmě kvůli mému špatnému politickému posudku dělali, co mohli, aby v mých písničkách objevili nějaké skryté protisocialistické jinotaje, ale nic nenašli. A tak také díky některým už rozumným úředníkům jsme mohli dál hrát a nahrávat.

Je nějaký proud v české kultuře, který je vám obzvláště blízký?

Zmínil jsem se sice, že celý život ráno nevstávám a dělám jen to, co mě baví – čili si hraju –, ale to neznamená, že nedřu jako mezek. Ještě v 82 letech nonstop maluju, cvičím na kytaru, jezdím s Banjo Bandem po republice i po světě, takže nemám čas ani na knihy, ani na divadla, ani na televizi a bohužel už ani na výstavy. Čili jsem z časových důvodů omezenec, který nemá o ničem přehled, sleduju jen politiku na telefonu, jen abych včas zjistil, jestli se neblíží Rusové. Ale jako rusofil bych asi nikam neutíkal, když jsem přežil ruský komunismus, klidně bych dožil i za ruského kapitalismu. Ale doufám, že k ničemu takovému nedojde. A když, tak bez války, protože Západ nás jako už dvakrát bez boje zase odevzdá. Ale to jsem odbočil, prostě o proudech v české kultuře nic nevím, ale všem našim umělcům jakéhokoli proudu držím palce, ať jsou dobří, nebo špatní. I ti špatní jsou potřeba, jak by se jinak poznali ti dobří.

Jak se, prosím vás, to rusofilství projevuje? Vím o tom, že hrajete na balalajku… Ale jinak?

Ano, já jsem to asi částečně podědil. Moje babička byla antikomunistka, učitelka francouzštiny, ale přitom rusofilka a prý i její rodiče měli rádi Rusko – v předminulém století mnohem víc Čechů tíhlo k „velikému tomu tam dubisku“ spíš než k neslovanským národům. No a po babičce to zdědil i táta a pak asi i já. Ale nebojte se, nechodím doma v rubašce ani netancujeme doma s manželkou kozáčka. Aspoň u mě, dá se říci, se plíživé rusofilství projevuje obdivem k ruské literatuře, k Puškinovi, Gogolovi, Dostojevskému, Tolstému, Šukšinovi, Ilfovi a Petrovi a k dalším, k ruské muzice, obrazům, a hlavně k mnoha skvělým Rusům, potomkům bělogvardějců a potomkům ruské šlechty, se kterými jsem se stýkal za své krátké emigrace v Paříži na konci šedesátých let. Omlouvám se, ale ani současná – doufejme, že dočasná – ruská totalita a bratrovražedná válka na Ukrajině můj vztah k Rusku a Rusům nemůžou změnit. Ale vedle Ruska mám rád taky Ameriku.

Není v tom rozpor?

Vlastně ne. Aspoň ve středních Čechách, kde už od první republiky nejvíc řádí trampové, trampské osady, jazz a country, se stanete amerikanofilem, aniž si to uvědomujete. V mém okolí je to samozřejmost. Máme rádi americkou muziku, americká auta, americké kovbojky. A největší sranda je, že takoví byli za minulého režimu i komunisti, dokonce i komunističtí funkcionáři. V práci soudruh náměstek a o víkendu na osadě šerif Joe. Nebo v práci soudruh stranický tajemník a večer šel do podniku, na záchodě se převlékl z obleku do černé kůže, nahodil řetězy a pak celý večer na pódiu skákal a zpíval anglicky rokenroly. Prostě v naší socialistické vlasti schizofrenie na každém kroku. I komunisti byli amerikanofilové.

Kým byste chtěl být, kdybyste nebyl Ivanem Mládkem?

Mým otcem. Hlavně bych chtěl malovat jako on a také bych chtěl umět jako on tady být do devadesáti.

Nudil jste se někdy v životě?

Přiznám, že nikdy, ale pustím se do nudění, až mě klepne a nebudu moct ani brnkat, ani malovat.

Dojímáte se někdy nad něčím? Pláčete někdy u umění? Nebo u něčeho jiného?

Mám zvláštní vlastnost, ne že bych hlasitě plakal, ale slzím jen radostí, když se mi něco hodně líbí. Například výhled z Monínce, nový americký pick-up Yucon nebo parodie Xaviera Baumaxy.

Co byste si přál, aby o vás za takových padesát let napsali v nějakých případných dějinách české kultury?

Nemám takovou starost. Po letech se píše jen o velkých umělcích, a ne o těch, kteří jejich tvorbu spíš jen parodují, převracejí naruby anebo zesměšňují. A humor, ten přežívá hlavně v anekdotách – ale jen po hospodách a na mejdanech. Napsané vyznívají hloupě.

Měl jste štěstí na lidi kolem sebe? A měli oni štěstí na vás?

Měl jsem štěstí, že se mi podařilo získat pro spolupráci takové rozené geniální komiky, jako byli a stále jsou Luděk Sobota, Rostislav Kuba, Milan Pitkin, Jan Mrázek, Libuna Roubychová, Lenka Plačková, Lenka Šindelářová, Bety Kušnírová, Zdeněk Srstka, Ivo Pešák, Zbyněk Bruthans a další, byla radost pro ně psát, bez nich by mé autorské televizní pořady nemohly být tak úspěšné. A scénky s nimi mají dosud na internetu velkou sledovanost.

Vybral jste si pro život dobrou dobu? Vybral byste si jinou?

Když se ohlédnete hodně dozadu, které generaci se podařilo tak dlouho žít bez války? Měli bychom si toho vážit a držet si navzájem palce, aby se nám to ještě nepokazilo.

Co byste chtěl ještě v životě stihnout?

Naučit se dobře improvizovat na kytaru – ne že bych snad chtěl se svými stejně poznamenanými kamarády muzikanty hrát někde na veřejnosti. Tak bezohlední nejsme. Staré jazzové standardy si hrajeme jen tak pro sebe u mne v ateliéru a maximálně vedle v hospodě, kam chodí tak deset lidí. Ti to po několika pivech snesou.

Jaká je vaše nejlepší vlastnost?

Registruji u sebe jen ty skvělé.

A nejhorší?

Na ty špatné se musíte zeptat mých příbuzných, kamarádů a sousedů. Ale o jedné vím: když se mnou někdo dělá rozhovor, tak strašně lžu.