Vzrušené, pochvalné a především rozzlobené ohlasy na nejnovější snímek slavné polské režisérky Agnieszky Hollandové zazněly dávno před jeho tuzemským uvedením: nejen v televizních rozhovorech na něj otevřeně a nevybíravě nadával polský prezident Andrzej Duda i představitelé vládní strany Právo a spravedlnost, vlastně čílila se ne nepodstatná část polské pravice, zatímco levice dílu většinou tleskala. Film Hranice, jenž pojednává o tom, jak se státní moc chová k arabským a africkým uprchlíkům na polsko-běloruské hranici, se stal vzhledem k datu svého uvedení v polských biografech součástí kampaně před nedávnými parlamentními volbami. A nad předvedeným emocionálním cirkusem musíme žárlivě konstatovat, že pokud jde o schopnost přijít s aktuálním vyjádřením a s nepříjemným tématem, může české audiovizuální umění tomu polskému pouze závidět.

Hranice začíná přeletem nad táhlým lesem, který se znenadání změní z barevného v černobílý – a takový už film zůstane. Patrně se tím má podtrhnout, že opravdový svět černobílý není, takže tatáž situace (vztah k uprchlíkům na hranici Evropské unie jeden rok při Bělorusku a následují rok při Ukrajině) může pokaždé vypadat jinak a titíž lidé se v ní pokaždé mohou chovat stejně, nebo různě. A taky se tím patrně má zdůraznit, že lidstvo se rádo dělí právě podle barvy kůže na bílé a tmavé. Tato sdělení jsou představena v pěti oddílech jako freska – nejprve sledujeme osudy rodiny, jež na útěku před Islámským státem ze Sýrie v dobré víře skočila na letadlo tureckých aerolinií do Minsku, odkud se vydala autem na hranice země s úmyslem dostat se přes Polsko za příbuzným do Švédska. Druhá kapitola pojednává o polském pohraničníkovi, jenž staví dům a čeká s manželkou první dítě a je neustále konfrontován s tím, že jiné děti i vinou jeho represivního povolání umírají. Třetí kapitola sleduje počínání skupiny dobrovolníků usilujících uprchlíkům pomoct s ošacením, lékařskou péčí, ale i právně. Následně čtvrtá kapitola je nejosobnější, podává příběh psycholožky Julie, vdovy, jíž manžel zemřel na covid (takový životopis dokládá nutkání autorů dostat do svého díla pokud možno všechny zákruty naší současnosti) a ona se po hrůzném osobním zážitku s jednou z uprchlic rozhodne, že už žádného dalšího utečence nenechá padnout. A pátá kapitola, epilog, završuje dramatický oblouk: zachycuje dav na polsko-ukrajinské hranici, kterému nikdo nebrání se do Polska dostat. Všechny tyto linie se proplétají a splétají, navzájem ovlivňují, jen je v každé kapitole dán důraz na figury, které ji rámují.

Ženy a děti jako zdroj života

Protože jde skutečně o fresku nebo román, může si divák jakéhokoli názoru být jist, že si najde linku nebo postavu, s níž se ztotožní a skrze niž bude film vnímat; celek se zjevně snaží zaujmout skutečně každého. Taková ambice mu současně sráží vaz, celek je totiž nevyrovnaný a nesoudržný. Funguje ve své první polovině, kdy usiluje být reportáží, záznamem toho, co se na hranici děje a co si zřejmě nemálo lidí nesvede představit. A tak zachycuje naději lidí na útěku před totalitou a válkou, jejich stres, neštěstí i zradu. Výmluvně režisérka zachází například s modlitebním kobercem: dědeček si jej nejprve ráno v lese rozloží na zem, ale než se začne modlit, usadí se na něj a prohlédne si svá zohavená, nemocná chodidla. Z následné vroucí modlitby je neustále vyrušován dospělým synem, který se okamžitě dožaduje zápůjčky mobilu, jelikož tomu jeho se vybila baterie. Nakonec se v lese rozprší, a tak vzácný kobereček poslouží jako deštník, pod kterým se schovávají děti. Nic z toho není komentováno, vše se děje tak, jak hrdinové v daném okamžiku zrovna vymyslí nebo potřebují a jak přirozeně reagují na vývoj situace, v níž se ocitli.

Stejně suverénně jsou utečenci následně odchyceni polskou stráží a – slovy jedné z postav – jako kopací míč přehozeni zpět na běloruskou stranu, než je ta zas vrátí na část polskou. Hollandová neváhá být krutá. Ne snad, že bychom sledovali bití a střelbu – to nejhorší se děje v náznacích, navíc se násilí a smrt točí zejména kolem dětí: Například je problém dostat afghánskou ženu, která krvácí z rodidel, do nemocnice sanitkou, ani tam totiž tyto lidi nechtějí. Naopak marockou ženu v sedmém měsíci těhotenství, která se od lékaře dobrovolníka doví, že její plod je zdravý a vyvíjí se dobře, vzápětí stráž přehodí přes plot, takže žena dopadne na břicho a potratí. Další Afghánce se podaří vysmeknout stráži a utéct spolu se syrským chlapcem, o něhož se stará – jenže ten se utopí v bažině polského pralesa, což kromě Afghánky sleduje také Polka, jež přiběhla pokusit se oba uprchlíky zachránit. Společný žal nad zemřelým dítětem obě ženy spojí, ale kdepak začátek šťastného konce: policie Afghánku unese z nemocnice, načež se žena z příběhu vytratí…

Je to nemístná psychologizace, ale být režisérem snímku muž, patrně by takový důraz na vztah života, žen a dětí nekladl. Hollandová vytváří svět, v němž muži jsou sice přítomni, jsou důležití, mají názory, bolesti, trápení, naději, touhy, ale rozhodující podíl na vývoji světa mají především ženy a děti: ženy totiž cítí mízu, jedině ony spojeny silou mateřství jsou s to plnohodnotně prožít bolest ze ztráty dítěte, třebas úplně cizího. Skrze toto přesvědčení režisérka ještě podtrhuje paralelu mezi uprchlíky arabskými a africkými a ukrajinskými: zatímco jedny odmítáme, i když jich přicházejí nízké desítky tisíc, druhé vítáme, přestože jsou jich miliony. Hollandová samozřejmě hraje na humanistickou strunu – její hrdinové a především hrdinky jsou bez výjimky hodní lidé, uprchlická vlna nepředstavuje bezpečnostní problém ani jen v teoretické rovině, výsledek zachycuje pouze přesvědčení, jež před několika lety shrnula jiná významná žena Evropy: „Dokážeme to.“ Ostatně neexistují ani kulturní rozdíly, všichni jsme lidé, takže nás toho víc spojuje, než rozděluje. Jak dokládají tři maročtí mladíci, kteří francouzsky rapují s polskými teenagery, u jejichž rodičů jsou snad bezpečně schováni.

Zlo zásadně institucionální

To jsou momenty, kdy se film mění a z obrazu stává se manifestem, který konkrétně v doslovných citacích obviňuje polské vládnoucí politiky z nelidskosti. Ono konkrétno zosobňuje postava Julie v podání Maji Ostaszewské (herečka sama na polsko-běloruské hranici pomáhala, taky je to známá bojovnice za práva zvířat – její obsazení tedy není náhodné). Tato figura přiměje ostatní uvědomit si buď to, že jejich odvaha má své limity („Mám rodinu, děti, nebudu tu bojovat za práva jiných, abych nešla do vězení,“ brání se pomoci Juliina sousedka a kamarádka), nebo že naopak je nemá, protože postava disponuje zázemím, jež jí umožňuje chovat se svobodně a odvážně (jako třeba místnímu automechanikovi, který se rozhodne pomoci: „Budu klidně kohokoli přes hranici převážet, protože jednak velitel stráže je můj kamarád a spolužák ze základky, takže mi nic nehrozí, a protože nebudu podezřelý – víte, kolika z nich jsem tady tahal auta z příkopů?“).

Julii se za cenu vlastního uvěznění a ponížení na policejní stanici, kde se nahá musí podrobit osobní prohlídce, a za přispění mnoha dalších pomocníků podaří nakonec tři uprchlíky zachránit a dostat do bezpečí. Otázka samozřejmě je, zda to stálo za to. Zda nešlo jenom o utišení vlastního svědomí – i když podle Hollandové nemá smysl nad tím přemýšlet, záchrana byť jediného života za to stojí. Proto také její pohraničník, aby ulevil tíži svého provinění, „přehlédne“ v dodávce uprchlickou rodinu a umožní jí projet. To je vlastně největší problém filmu: režisérka neváhá být krutá k svým figurám, ale jen k těm už osudem smýkaným. Ty privilegované šetří, nechává je tonout v pochybách, ale nikdy z nikoho neudělá opravdovou svini. Zlo není singulární, je pouze davové, je institucionální. Jinak to ani nejde, jelikož tváří v tvář utrpení a ponížení okorá každý. Hollandová záměrně výpravou a kamerou (střídají se záběry ruční kamerou, domácké ze střechy jedoucího kombajnu, výpravné filmové i zdánlivě dokumentární) sugeruje obecenstvu, že se neliší osudy těch, kteří táhli Evropou na útěku před nacismem a kteří před násilným islámem nebo jiným válečným běsněním – ostatně cesta letadlem do Minsku působí jako cesta vlakem do koncentráku.

Snad proto mají svou symbolickou úlohu ve filmu také hvězdy. Nikoli židovské, ale unijní. V závěru se unavená a zdeptaná syrská rodina ocitá v polském maloměstě poté, co se jí podařilo vysmeknout polským pohraničníkům; sedí zrovna pod unijní dvanáctihvězdou. Je to příslib? Je to naděje? Anebo kruté procitnutí?

Hranice. Režie: Agnieszka Hollandová, scénář: Maciej Pisuk, Agnieszka Hollandová, Gabriela Łazarkiewiczová, kamera: Tomasz Naumiuk, hudba: Frédéric Vercheval, hrají: Jalal Altawil, Maja Ostaszewská, Behi Djanati Atai, Tomasz Włosok, Mohamad Al Rashi, Dalia Naous, Joely Mbundu, Piotr Stramowski, Marta Stalmierská a další. 147 min., v českých kinech od 19. října 2023.