Tak Němci jsou nakonec vzpurnější než my – to je první závěr z blokád, jimiž zemědělci na traktorech a řidiči kamionů a speditéři obšťastnili dálnice i centra měst napříč Spolkovou republikou. Stalo se to v pondělí, kdy šlo Echo do tisku, a jestli bude podobně dynamický celý Akční týden protestů, v tu chvíli nešlo odhadnout. Ale už pondělí bylo masivní, už pondělí stačilo ke zpochybnění Stalinova bonmotu, že v Německu nikdy neproběhne revoluce, protože by přitom revolucionáři museli vstoupit na obecní trávník.

Co ty protesty spustilo? Vláda v Berlíně pod tlakem Ústavního soudu akutně šetří a shání nové příjmy. Jednu takovou položku tvoří subvence pro sedláky, z čehož bychom mohli usuzovat, že tu jde o klasickou agrárnickou nenažranost. To není tak docela pravda. Hlavním důvodem traktorového protestu je záměr jim postupně zrušit úlevu z daně na naftu. Tedy ne že vláda chce zemědělcům dávat o něco menší dotace, ale chce od nich vybírat o něco víc než dosud. Toto zvýhodnění měli zemědělci v Německu od roku 1951 s argumentem, že daň z pohonných hmot směřuje do údržby silnic, ale traktory většinu své pracovní doby jezdí po poli.
Blokády se konají i v nějakém politickém kontextu. Spousta Němců získala poslední dobou dojem, že vláda bere peníze, kde se dá: jídlo v restauracích nebo topení plynem se od nového roku vracejí do vyššího pásma DPH; zvyšuje se mýtné pro nákladní auta a nově i pro dodávky, zvyšuje se uhlíková daň na benzin, naftu a topné oleje. Dopravní firmě se tak letos téměř zdvojnásobí náklady na jeden kilometr jízdy. Traktorové blokády jsou fakticky velkým protestem proti zelené politice. Návrhy, které vláda posílá do parlamentu, ostatně kromě vyšší daně na agrární naftu obsahují i vyšší daň z letenky (o 20 procent, pro letecké společnosti, tedy pro všechny cestující).

Celé to vede k přerozdělení tradičních rolí. Nám a dalším obyvatelům postkomunistické Evropy to díky roku 1989 ani nepřijde, ale na Západě měla veřejné protesty pro sebe jakoby navždy vyhrazené levice. Pro západního levicového politika bývá demonstrace jedním z důležitých míst, kde se kdysi politizoval a socializoval, ať už sám za sebe, nebo jako dítě se svými rodiči. Dnes naopak bývají skoro všechny trochu divočejší protesty dílem „pravice“, „populistů“, „extremistů“. Bylo to tak už ve Francii se Žlutými vestami a napříč celou Evropou za covidu. Není náhoda, že v Německu jsou to teď především kdysi tak avantgardní Zelení, kdo sedláky umravňuje, kdo klade důraz na veřejný pořádek, uměřenost a zachování klidu. Vicepremiéra za Zelené, spolkového ministra hospodářství Roberta Habecka, minulý víkend nepustili vzteklí sedláci z lodi na břeh, když se vracel z dovolené (respektive Habeckova ochranka situaci vyhodnotila jako riziko). O dva dny později v ministerském videu Habeck naprosto vážně promlouvá o tom, že v sedláckém prostředí kolují jakési „fantazie o převratu“. Tedy že v nebezpečí se ocitlo celé demokratické zřízení.

Z oficiální propagandy v Německu také vystupuje nový narativ, protiklad města a venkova. Venkovanům tu byla přidělena role nevděčných balíků, zatímco města obývají klimaticky uvědomělí demokraté. To není hloupý kalkul v tom smyslu, že ve městech žijí tři ze čtyř Němců. Establishmentu, a tady už definitivně opouštíme Německo a přecházíme do širé Evropy, kde už tu a tam protesty sedláků proti zeleným znají, teď půjde o to, aby se z nevole jednotlivých profesních skupin nestala širší rebelie. Nemyslí se tím rebelie násilná, „jen“ rozchod s tradičními politickými stranami, pokud slibují jen korektury kurzu, nikoli změnu kurzu. Taková voličská rebelie je dnes jediná rychlá odbočka z utopického Green New Dealu.

Ještě pořád se setrvačnost hlavního proudu zdá nepřekonatelná. Ale vidíme posun v čase. První masovější sjezdy traktoristů zažilo centrum Berlína před čtyřmi roky, kdy se je ještě hlavnímu proudu podařilo uignorovat. Tentokrát nabyly blokády takových rozměrů, že se k nim politici mohou jen přihlásit, nebo je zatratit. Někteří politici, častěji na tzv. tradiční pravici, už se opatrně přihlašují.