I u nás občas lidé nepřející Izraeli vkládají naději do vlny protestů na amerických univerzitách. Mohla by přesvědčit prezidenta Bidena, že ho podpora izraelského válčení může stát prezidentské volby, a tak by mohl Izraelcům konečně trochu utáhnout uzdu, zní ta logika. Je chybná. Neznalost poměrů, neznalost historie a nenávist k Izraeli vedou k nesmyslným závěrům. Pokud ty nepokoje někdo odnese, budou to univerzity.

Protože jak ti vyjadřovatelé nadějí, tak i sami američtí protestující studenti mají před očima studentské hnutí proti válce ve Vietnamu, musíme začít od něj.

Válka ve Vietnamu nebyla populární, nebyla úspěšná a na konci 60. let si vyžádala už 50 tisíc amerických životů. Ale rozhodující politici Demokratické strany s ní byli beznadějně spjati. Když prezident Johnson v březnu 1968 oznámil, že se nebude ucházet o znovuzvolení, do boje o prezidentskou nominaci se pustili dva protiváleční kandidáti – Robert Kennedy, který byl ovšem v červnu 1968 zavražděn, a Eugene McCarthy. Neuspěl, stará garda prosadila nominaci Johnsonova viceprezidenta Huberta Humphreyho. Ten ale prohrál s konzervativním republikánem Richardem Nixonem.

Do příštích voleb v roce 1972 šel proti Nixonovi další protiválečný kandidát demokratů, George McGovern. Nixon ho porazil drtivým skóre, jež překonal už jen Ronald Reagan v roce 1984.

Snad pro každého mladého aktivistu, který se pod vlivem charismatického McCarthyho vrhl do politiky, to byl formativní zážitek, který si nesl v srdci celý život – něco jako Woodstock politiky. A na Nixona, který v roce 1974, pouhé dva roky po svém jasném vítězství, s potupou opustil Bílý dům kvůli aféře Watergate, mnozí chtěli raději zapomenout. Tím lze vysvětlit, proč se protiválečné hnutí, jež fakticky vedlo ke dvěma totálním politickým porážkám, těší tak exaltované reputaci.

U široké veřejnosti ale populární nebylo. Průzkumy ukazovaly konzistentně, že okolo dvou třetin veřejnosti bylo proti němu. Obecně i v konkrétních případech. V nedávných měsících protestující i novináři varovně připomínali univerzitním administrátorům historii střelby na univerzitě Kent State v roce 1970, kde národní garda zabila čtyři protestující. Ale podle dobového průzkumu vinila za úmrtí gardisty jen desetina Američanů a víc než polovina vinila studenty (zbytek si nebyl jistý).

A jak Nixon protiválečné hnutí neutralizoval? Ne s pomocí FBI, jak praví legendy. V životopisech mužských celebrit dospívajících v té době je častým kořením jejich vyhýbání se odvodům do války – třeba útěkem do Kanady nebo předstíráním duševní choroby či sexuální úchylky. Číhalo to na každého, i když právě studenti zpravidla získávali odklad. Nixon v kampani v roce 1968 slíbil zrušit vojenské odvody a profesionalizovat armádu. A slib splnil, v roce 1971 byly odvody pozastaveny a v roce 1973 definitivně zrušeny. Jak zmizela povinná vojenská služba, rozplynulo se i protiválečné hnutí. Takhle jednoduché to bylo.

Od těch dob studentské protiválečné hnutí prošlo svým způsobem podobným vývojem jako celá Amerika. Především protiválečné hnutí nezačalo jako protiválečné. Svou energii a étos čerpalo z hnutí za občanská práva černochů. Jenže se v něm od poloviny 60. let začínal prosazovat kádr, kterému šlo o revoluci. Požadovali větší zastoupení černochů mezi studenty i profesory a samostatné katedry a studijní programy pro černochy, kde neměla platit akademická kritéria. Rozšiřovali prostor pro politickou agitaci, jež původně na akademické půdě nebyla povolena.

V roce 1969 zašlo „protiválečné“ hnutí nejdál na Cornellově univerzitě, kde ozbrojení černošští radikálové obsadili univerzitu a vyhrožovali vedení. Rozbuškou byly disciplinární tresty za předchozí násilné činy černošských studentů. Vedení kapitulovalo a přistoupilo na všechny požadavky. „Hrstka studentů zjistila, že do nafoukaných učitelů, kteří jim kážou o akademické svobodě, stačí trochu šťouchnout a stanou se z nich tančící medvědi,“ popsal to pamětihodně filozof Allan Bloom, který tam tehdy učil. A studenti si podali akademiky, byť bez samopalů, i na jiných univerzitách.

Efekt reforem, jaké studenti prosazovali, vystihl jeden z menšiny akademiků, kteří tehdy měli odvahu být proti, sociolog Nathan Glazer: „Reforma vzdělávání pro ně byla cenná, pokud znamenala, že se univerzity mohou stát výcvikovým prostorem pro revolucionáře, nebo pokud v nich revolucionáři získají větší moc, anebo pokud univerzity mohou být využity k ,radikalizujícím konfrontacím‘ s ,reakčními‘ silami.“

Univerzity se pak uklidnily a díky převažující části studentů, kteří se stále chtěli za své peníze něco naučit, si zachovávaly jistou úroveň. Zároveň ale na nich zabydlení radikálové postupně konali své dílo, jež se naplno projevilo v takzvané woke revoluci někdy kolem let 2015–2017.

Jestliže se z tzv. Ivy League univerzit po 60. letech z center péče o vědění staly primárně instituce, kde si lidé pořizují výdělečný potenciál, tak dnes tyto školy výslovně lákají studenty příslibem, že se z nich stanou lepší aktivisté. Zároveň se v posledních letech vrhly do něčeho, čemu říkají „cluster hiring“ – nabízejí přednostně kariéry v progresivistických oborech (motivem je mimo jiné obejít zákaz rasových preferencí, jelikož se předpokládá, že k těmto oborům budou tíhnout barevní akademici). Například Columbia University loni na podzim nabízela ne méně než 46 předmětů se slovem „postkoloniální“ v názvu. V tom je i původ jednoho rozdílu mezi protesty v 60. letech a dnes – mezi organizátory a zatčenými je mnohem víc pedagogů a postgraduálních studentů.

A pak tu máme studenty. O aktivistech 60. let můžeme říkat leccos. Někteří měli dobré úmysly, někteří byli vtipní a chytří (Jerry Rubin se stal investorem), z některých se stali teroristé, aby si nakonec našli univerzitní kariéry (jako přítel Baracka Obamy Bill Ayers). Ale jedno jim nemůžeme upřít. Nelze si je představit, jak se dožadují, aby jim univerzita pomohla zásobit se jídlem v okupované budově, neboť je to „jako humanitární pomoc“. Nebo jak zahájí hladovku, načež si stěžují, že univerzita neposílá zdravotníky, aby „monitorovali jejich životně důležité funkce“. Nelze si je představit, jak se rozhodnou postavit na univerzitní půdě stanové městečko, ale pro jistotu v místnosti a z dětských stanů z IKEA. Tehdejší studenti se o sebe dokázali postarat; mnozí byli koneckonců první ve svých rodinách, kteří šli studovat. Dnes protestuje generace velmi opečovávaná a křehká, uvyklá na to, že je tu stále nějaký pedagogický dozor, jehož povinností je řešit jejich problémy. A jak poznamenal typicky prostořeký Richard Hanania, je to „nejvíc gay generace rebelů v dějinách“.

Protesty nebyly zvlášť násilné, rozbíjení skleněných dveří na Columbii železnou tyčí, jež obletělo internet, bylo spíš ojedinělé. Administrátoři byli hlavně bezradní – ilustruje to příhoda židovské studentky z Emerson College, kterou spolužáci nepustili do budovy, a tak jí univerzita zaplatila hotel.

Exemplární ukázkou lídrů stanovací intifády se stal student Columbie jménem Khymani James. Tento narcistní psychopat se zájmeny he/she/they o sobě rád mluvil ve třetí osobě a liboval si v instagramových monolozích v duchu „Buďte rádi, že nezabíjím sionisty na potkání“. Když to bylo trochu moc i na univerzitu, zahájila s ním v lednu disciplinární řízení, jež se ovšem neslo v duchu „Máte všechno, co potřebujete?“. Víme to, protože tento výslech James rovněž streamoval na Instagramu a maloval si přitom rty. Teprve když své názory na právo sionistů na život v dubnu zopakoval na CNN, oznámila univerzita, že mu zakázala vstup na kampus.

Víc než bezpečnostní riziko tak protesty představují hlavně ostudu pro elitní univerzitní sektor (a je doložené, že čím dražší univerzita, tím větší protesty). Ukázalo se, že vychovávají kastu, jež je nejen bez morálního a intelektuálního kompasu, ale hlavně plná zpovykaných lemplů. Už tu jsou první průzkumy zaměstnavatelů, které ukazují, že nedůvěra k nim nejsou jen anekdoty.

A jak tedy mohou protesty ovlivnit prezidentské volby? Přímo, kvůli postojům voličů, asi moc ne. Statistik Nate Silver v půli května z různých průzkumů vytahal, že Biden by mohl ztratit 0,5 až 0,8 procenta svých dosavadních voličů kvůli tomu, že Izraeli pomáhá. To není mnoho, i když to může hrát roli, pokud by ty ztráty byly koncentrovány do určitých lokalit. Slovy bonmotu z Twitteru: „Netanjahuova cesta k vítězství vede přes Rafah, Bidenova přes Dearborn“ (ve státě Michigan; místo s vysokou koncentrací Arabů, jež zastupuje v Kongresu Rashida Tlaibová, kongresmanka palestinského původu).

Ale Američané jsou v zásadě stále tradičně proizraelští. Je pravda, že v nejmladší generaci se to docela prudce mění. Avšak aktivisté a někteří novináři a politici přeceňují, nakolik je to téma pro ni důležité. Podle průzkumu Američanů ve věku 18–29 let od Institute of Politics na Harvardu je Izrael a Palestina co do důležitosti předposlední z patnácti témat (za nimi jsou už jen studentské dluhy, další téma, jež aktivisté vzdělaní na elitních univerzitách posuzují podle sebe). Platí to pro všechny demografické skupiny kromě demokratů, pro ty je Palestina třetí od konce. Pokud chce Biden získat na svou stranu mladé, měl by se podle tohoto průzkumu zaměřit na inflaci, zdravotnictví a bydlení.

To, že Američané na vzdálený konflikt moc nemyslí, výmluvně ukazuje průzkum YouGov pro Economist z počátku května. Na otázku „Jste pro, aby se Izrael a Hamás dohodly na okamžitém příměří?“ odpovědělo 64 procent Američanů kladně. Ale když otázku doplnili na „Jste pro, aby se Izrael a Hamás dohodly na příměří, i když Hamás nepropustí zbývající rukojmí?“, smrskla se podpora na 28 procent a i u demokratů to bylo jen 43 procent.

Takže s dopadem, jaký měla válka ve Vietnamu, asi nelze počítat. Je tu ovšem jedna obskurní spojitost. Málokdy se to připomíná, ale Roberta Kennedyho v roce 1969 zavraždil Palestinec.