V posledních letech se rozrostly tzv. predikční trhy, tedy svého druhu burzy, kde můžete sázet na pravděpodobnost různých událostí. Často dávaly velmi dobré výsledky, třeba při amerických prezidentských volbách, takže je dnes mnozí fanoušci technologického pokroku považují za další případ, kdy davy prostých lidí, vyzbrojených novými technologiemi, odstavily samozvané „experty“, tedy predikční týmy establishmentových médií, na smetiště dějin.

Tak se podívejme, jak si predikční trhy vedly při volbě papeže. Například na platformě Polymarket se v květnu ustavil jako favorit asi s třicetiprocentní pravděpodobností italský kardinál Parolin před filipínským kardinálem Taglem (okolo 20 procent). Desetiprocentní hranici v minulých měsících atakovali ještě kardinálové Pizzaballa a Zuppi. „Když se však (...) druhý den konkláve nad Vatikánem objevil bílý dým, Parolinovy šance stouply, pravděpodobně na základě předpokladu, že rychlé rozhodnutí je pro favority dobrou zprávou,“ popsal koncovku se 70 procenty pro Parolina statistik Nate Silver.

Dobré, že?

Silver vypočetl důvody, proč volba papeže není dobrou příležitostí pro predikční platformy (volby se konají zřídkakdy, takže není příležitost vypozorovat vzorce chování a učit se jako v politice nebo ve sportu; nemají velké finanční dopady, takže se na trhu objeví málo velkých hráčů, kteří mají motiv a prostředky opatřit si kvalitní informace, atd.). I tak zde zůstává podívaná na to, jak se spousty lidí sebevědomě pustily do sázení na něco, o čem nevědí lautr nic. Katolíků mezi nimi asi moc není (někteří považují sázení na papeže za nemorální). Ti ostatní čerpají své znalosti z médií, jenže ta už desítky let reportují o církvi takřka výhradně jen skrz dvě témata – sex a to, jak se papež staví vůči politice USA a kapitalismu. Co by mohli vědět? Proč si myslí, že něco vědí? Přiznat před davem, že něčemu nerozumíte, bývá těžké, ale v soukromí, toliko ve společnosti vlastní peněženky?

Válka mezi Indií a Pákistánem, doufejme, skončila (aspoň v době uzávěrky to tak vypadalo). Bez nároku na celkovou analýzu se zastavme u některých zajímavých aspektů. Obě země v poslední dekádě přešly na jiné dodavatele zbraní. Pákistán, který býval americkým klientem, se téměř úplně přeorientoval na Čínu. Indie upozadila dříve dominantní Rusko a své dodavatele víc rozprostírá, nejnápadněji zakoupením francouzských stíhaček Rafale. Propagátoři multipolarity si jistě všimli, že to neučinilo svět bezpečnějším. Ale možná nevšimli; třeba v USA přesně ty lidi, kteří již dva roky varují, že západní podpora Ukrajiny povede k jaderné válce, teď konflikt dvou jaderných mocností moc neupoutal.

Na druhou stranu Trumpova administrativa, jakkoli viceprezident Vance zdůraznil, že do konfliktu USA nic není, nakonec diplomaticky intervenovala. Stalo se tak zřejmě poté, co zachytila signály, že Pákistán se chystá k jaderné eskalaci (signály, které možná Pákistán vyslal záměrně, aby tu intervenci vyvolal – jak už to jednou, v roce 1990, udělal). Takže zas Amerika. Kde je Čína? V Indii i Pákistánu jsou díky jejich koloniální minulosti početné vrstvy lidí, kteří umějí anglicky, sledují globální diskurz a zasahují do něj. A je to dost šílený pohled.

Za co vlastně Ukrajinci bojují? Je nutné bezpodmínečně zastavit zabíjení – takové jsou hlavní argumentační motivy proruských hlasů u nás i ve světě. Indové a Pákistánci nechtějí zastavit zabíjení. Touží po něm. Hemží se to voláním po tom, že těm druhým je potřeba „udělit lekci“ a podobně. Na cizince, které podezírají ze stranění druhé zemi, agresivně útočí. Pro popis obsahu, jejž k tomu používají, pojmy jako „fake news“ či „dezinformace“ postrádají smysl. Je to zcela faktuprostá zóna, v níž jsou odměňovány pozorností ty nejfantasknější manipulace.

V tom ovšem vlády reprezentují mentalitu lidu. Síť X informovala, že jí indický kabinet přikázal zablokovat osm tisíc hlavně mezinárodních účtů. Nad tím by se u nás měli zamyslet lidé obývající průnik množin bojovníků za svobodu projevu a fanoušků skupiny zemí BRIICS (neudělají to).