Mnichovská bezpečnostní konference je nejprestižnější událostí svého druhu. Založil ji v roce 1963 německý aristokrat Ewald-Heinrich von Kleist-Schmenzin, poslední přeživší Stauffenbergova spiknutí proti Hitlerovi. Jeho cílem bylo shromáždit největší bezpečnostní experty, kteří by diskutovali, jak zabránit velkým konfliktům, jako byla druhá světová válka. Prvního ročníku se účastnilo 60 hostů, mezi nimi budoucí německý kancléř Helmut Schmidt a Henry Kissinger, tehdy profesor mezinárodních vztahů na Harvardu. Časem konference nabobtnala a stala se oblíbeným místem pro neformální vyjednávání a zásadní vyjádření. Zvlášť památný je díky Vladimiru Putinovi ročník 2007.

Tehdy vládce Kremlu kritizoval světové uspořádání po studené válce. „Domnívám se, že unipolární model je v dnešním světě nejen nepřijatelný, ale i nemožný,“ prohlásil. Zpětně někteří projev hodnotí jako vyhlášení války Západu. Na nynější ročník, který probíhal 16. až 18. února, Putina nepozvali, ale i tak se dá říct, že byl hlavní hvězdou. Jedním z hlavních témat – nepřekvapivě – byla jeho invaze na Ukrajinu, dalšími budoucnost NATO a válka v Gaze.

Dvě události

Přítomnost Putinova ducha znásobily dvě události, které během konference proběhly: ústup Ukrajinců z Avdijivky a smrt Alexeje Navalného. Sami Ukrajinci tvrdí, že jedním z důvodů pádu Avdijivky je nedostatek dělostřelecké munice, Rusové je prý dokážou přestřílet zhruba deset ku jedné. Důvodem nedostatku je západní neschopnost dodat Kyjevu slíbené zásoby.

To se pojí se strachem ohledně budoucnosti západní aliance, pokud se prezidentem USA znovu stane Donald Trump. Jedním z důvodů nedostatku munice je v Kongresu republikány zablokovaná pomoc Ukrajině. Pro posílání dalších prostředků Ukrajině přitom existuje poměrně široká shoda, Senát odhlasoval balíček pomoci Izraeli, Tchaj-wanu a Ukrajině v hodnotě 90 miliard dolarů, na Kyjev připadá asi 60 miliard. Většina pro schválení pomoci je nejspíš i ve Sněmovně reprezentantů, to by ji ale její předseda Mike Johnson nesměl blokovat. Předseda totiž určuje agendu sněmovny, a pokud bod nezařadí na program, tak není způsob, jak o něm hlasovat.

Johnson by nejspíš byl i svolný k tomu, nechat o balíčku pomoci rozhodnout, ale neměl by být v zajetí protrumpovského křídla, které odmítlo jakoukoli spolupráci s demokraty a je skeptické ohledně pomoci Ukrajině. Republikáni mají ve sněmovně většinu jednoho jediného hlasu. Stačí tudíž jeden nespokojenec – a Johnson bude svržen. To se stalo jeho předchůdci Kevinu McCarthymu, spolupracoval s demokraty na schválení rozpočtu, a to k velké nelibosti trumpistů.

Johnson tedy zatím odmítá připustit hlasovat o pomoci Ukrajině. Republikáni to podmiňují poskytnutím peněz na zabezpečení hranice s Mexikem. Když skupina republikánských i demokratických senátorů předložila kompromisní návrh, který měl posílit ochranu jižní hranice, zbytek republikánů ho odmítl. Tvrdili, že je příliš měkký, pár demokratů naopak, že je příliš tvrdý. Každopádně nikdo ve Washingtonu si není jist, jak postupovat dál a zajistit přijetí pomoci Ukrajině. Kongresmani tedy odročili jednání.

To se nesetkalo s přílišným pochopením Ukrajinců, kteří si stěžují, že oni luxus zastavit na pár týdnů boje nemají, i když podle korespondentů magazínu Foreign Policy účastníci konference byli mírně optimističtí, že schválit pomoc se nakonec podaří. Ostatní účastníci konference se předháněli ve slibech pro Ukrajinu. Premiérka Dánska Mette Frederiksenová oznámila, že předá Ukrajině veškerou svou artilerii včetně munice. Estonská premiérka Kaja Kallasová zas vyzvala Západ k vydání válečných dluhopisů k financování ukrajinského snažení. Český prezident Petr Pavel informoval, že Česko nalezlo statisíce nábojů do děl ve skladech třetích zemí a hodlá zorganizovat jejich nákup.

Evropští lídři by se nemuseli uchylovat k těmto výzvám, kdyby splnili své sliby z minulých let. Machinace republikánů jsou vítanou zástěrkou, za kterou se mohou schovat partikulární zájmy ostatních zemí. V březnu 2023 EU oznámila plán dodat Kyjevu do roka milion dělostřeleckých nábojů. Je jasné, že se to nestihne, tedy pokud urychleně neprojde český návrh. Plán nakoupit potřebnou munici mimo EU není nic nového, jenže v minulosti takové pokusy blokovali Francouzi. Ti chtějí využít dodávky Ukrajině k nastartování evropského zbrojního průmyslu, což v jejich podání znamená hlavně toho francouzského. Požadovali také, aby dodavatelský řetězec nutný k výrobě munice byl stoprocentně evropský. Francie je podporovaná Řeckem a Kyprem – tyto státy z historických a politických důvodů nechtějí kupovat munici od Turecka.

Francouzské zdůvodnění, že Evropa musí obnovit svůj zbrojní průmysl v dlouhodobém horizontu, dává smysl, jenže Ukrajina potřebuje munici okamžitě, nemůže čekat na zdlouhavý proces znovuvybudování evropských obranných kapacit. A to pomíjíme zjevnou lukrativnost těchto zakázek pro Francouze.

Francouzi s Řeky a Kypřany nejsou jediní v Evropě, u nichž lze o bezvýhradné podpoře Ukrajiny pochybovat. Německo váhá s posláním svých raket Taurus Ukrajině. Ty mají dolet 500 kilometrů a nesou hlavice schopné ničit velkou infrastrukturu, například mosty. Část německé vlády, hlavně SPD, se bojí, že jejich předání Ukrajině by bylo přílišnou eskalací. Opoziční křesťanští demokraté naopak přichystali rezoluci požadující jejich darování Ukrajině, ta však neprošla.

Ve své řeči v Mnichově kancléř Scholz nezněl příliš rezolutně. „Žádný nadiktovaný mír nebude. Ukrajina to nepřijme a my také ne,“ prohlásil. Komentátoři si všimli, že jde o mnohem měkčí vyjádření než typické „Ukrajina musí zvítězit“ či „Rusko musí opustit Ukrajinu“, jak jsme slýchali dosud. Připouští totiž vyjednávání.

Scholz versus von der Leyenová

Objevila se ještě jedna zpráva, naznačující, že Němci se stále zcela nevzdali naděje na nějakou normalizaci vztahů s Ruskem. Scholz zablokoval kandidaturu šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové na post generální tajemnice NATO. To je možná i dobře. Von der Leyenová bývala i německou ministryní obrany a na její vedení armády se vzpomíná jako na katastrofické. V čele EU se nijak zásadně neliší od svých předchůdců, jen je s ní o něco menší legrace než s údajným alkoholikem Jeanem-Claudem Junckerem. Jenže Scholz von der Leyenovou vetoval ze špatných důvodů. Podle něho je příliš tvrdá na Rusko, což se „z dlouhodobého hlediska může ukázat jako nevýhoda“, napsal Welt am Sonntag.

Ohledně nového šéfa NATO kolují nejrůznější spekulace. Státy východního křídla NATO prosazují Estonku Kallasovou. Její tvrdost vůči Rusku je nezpochybnitelná, Rusko na ni dokonce vydalo zatykač. Dále argumentují tím, že je na čase, aby vedení organizace převzal někdo z „nových“ států Aliance. V západním tisku však kolují úplně jiná jména. Za favorita se považuje nizozemský premiér na odchodu Mark Rutte. Ten je nyní v demisi a čeká, až z povolebních jednání vyplyne jméno jeho nástupce. Své vystoupení v Mnichově pojal jako kampaň na jmenování hlavou NATO. „Měli bychom přestat naříkat, fňukat a kňourat kvůli Trumpovi,“ řekl shromáždění. „Záleží na Američanech. Nejsem Američan, nemohu volit v USA. Musíme spolupracovat s kýmkoli, kdo je na parketu,“ dodal. Což je nejspíš Rutteho signál, že je připraven na případné druhé volební období Donalda Trumpa, se kterým by snad dokázal nalézt společnou řeč. U politika, který byl považován za avatara evropského liberálního centrismu, je to překvapivé.

Neméně důležitá jsou ale jeho slova o válce na Ukrajině, jak si všimlo Politico. Prohlásil, že pouze Kyjev může zahájit negociace o míru s Moskvou, „ale až k tomu dojde, budeme si také muset sednout s USA, v rámci NATO, a společně s Rusy si promluvit o budoucích bezpečnostních opatřeních mezi námi a Rusy“.

A pak je tu problém Joea Bidena. Je nepochybné, že bez americké pomoci by se Ukrajina neudržela tak dlouho. Biden také neustále opakuje svou podporu Ukrajině, v Mnichově ústy viceprezidentky Kamaly Harrisové, která ho zastupovala. Tato pomoc je ale poskytována pomalu a opatrně. Nelze si nevzpomenout na neustálé debaty okolo tanků Leopard, Abrams či stíhaček F-16, kdy se po vysvětlování, proč je poskytnout nelze, nakonec ukázalo, že lze. Tato salámová metoda je podle všeho vedena Bidenovým strachem z přílišné eskalace. Německo není jediná země odmítající poslat Ukrajině dalekonosné rakety, USA váhají s dodávkami podobných raket do HIMARS. Kyjev obdržel dodávky raket s dostřelem 80 kilometrů, ale těch s dostřelem na 300 dostal jen pár. Druhé vysvětlení je Bidenova nemohoucnost. Spekuluje se, že chod Bílého domu, aspoň co se týče zahraniční politiky, řídí šéf diplomacie Anthony Blinken. Ale ten si ani v roli regenta nemůže dovolit udělat některá zásadní rozhodnutí bez prezidentského souhlasu.

Ruský majetek

Tyto skrupule možná brání dalšímu zásadnímu kroku, tentokrát finančnímu. Na Západě je zmrazený ruský majetek zhruba v hodnotě 300 miliard dolarů. Ukrajinci a jejich podporovatelé už dlouho lobbují za to, aby byl předán Kyjevu. Šlo by o vítanou finanční injekci a částečnou náhradu za škody napáchané ruskou invazí, ovšem zatím se tak nestalo.

Výsledky Mnichovské bezpečnostní konference jsou tedy značně rozporuplné. Na jedné straně je vidět ochota Západu stále podporovat Ukrajinu a pomoci jí dotáhnout válku do vítězného konce. Pád Avdijivky podtrhl nutnost rychlého dodání munice a smrt Navalného připomněla, jaké jsou praktiky ruského režimu. Někteří velcí hráči ale zjevně neopustili naději na nějaké soužití s Ruskem.

Podle analýzy Politica jednání západních lídrů ukazuje, že Západ Ukrajinu sice neopustil, ale zároveň si přeje nějaké ukončení konfliktu a dohodu s Putinem, pokud možno „dříve než později“. Kyjevu by v takovém případě výměnou za souhlas se zamrznutím války byly nabídnuty konkrétní bezpečnostní garance a členství v EU. Vítězství Trumpa by mohlo být vítanou záminkou k tomuto manévru.

Sázka, že Putin se nažere a nezkusí to za pár let znovu, však v minulosti nikdy nevyšla.