Nedávno byla po roční uzávěře opět zprovozněna stanice pražského metra Jiřího z Poděbrad a na sociálních sítích bylo v určitých kruzích možné získat dojem, že jde o nejvýznamnější pražskou architektonickou realizaci posledních let. Ten obdiv byl snad autentičtější než v době, kdy se metro, notně oslavované oficiální propagandou, otvíralo. Přitom pokud jde o to, co je vidět, nešlo o nic víc než o pouhou údržbu původního stavu. Což by snad mělo být normální. Nadšení však bylo větší než u nějaké rekonstrukce starší stavby, na niž si lze vzpomenout.

Je opravdu hlavolam, co je na stanicích pražského metra tak úchvatného. Vždyť lidé jsou dnes zcestovalí, znají metra v jiných metropolích. Na původní lince A jsou stanice vybaveny jednotnými čočkovitými obklady v barevném provedení, jež, doufejme, odpovídalo záměru autorů. Dobře, byly „jiné“, speciálně pro metro, ale jsou opravdu tak úchvatné?

Část nadšení byla vybuzena tím, že Dopravní podnik hlavního města Prahy se rozhodl ve stanici už neobnovit reklamy. Někdo raději metro sterilnější, jiný si naopak užívá rozměrné reklamy v londýnském metru. Tady se ale nadšení zdálo až ideologické – připomíná to klasické klišé amerických revolučních turistů na Kubě za studené války, kteří po návratu vždy pěli ódy na dvě věci – zdravotnictví a nepřítomnost reklam.

Autor tohoto sloupku se na sociální síti X blamoval, když se pozastavil nad papundeklovou stěnou na konci stanice. Měl k ní jít blíž a přečíst si, že se za ní buduje výtah, který za rok nestihli postavit, jeho chyba. O to pečlivěji si přečetl cedule, jež lze studovat před stanicí metra Vltavská. Stanice se má rekonstruovat a nyní je tam v rámci projektu venkovní Galerie Vltavská prezentován výtvor, jenž spočívá ve vizualizacích stanice tak, jak původně vypadala. Ovšem „prizmatem současných zobrazovacích technik a 3D vizualizací“, jak uvádějí autorky Eva Truncová a Monika Přikrylová. Což spočívá v tom, že na trávníku sedí mladistvá osoba s notebookem na klíně, sluchátky na uších a kelímkem kávy ze Starbucksu u ruky, zřejmě typizovaný student či účastník tzv. gig economy. Sedí tam, kde by fakticky sedět nemohl, neboť trávník je koncipován jako lučního typu, s vysokými stébly.

Jinak je vše tak, jak bylo, v celé své sovětské neforemné ošklivosti. Jistě i s kruhovou vitráží, jejíž tvar působí asi tak, jako by v kosmické stanici na Měsíci prorazil díru meteor. Byly peníze na umění, tak se dělalo umění. Komu se po téhle vizitce bezradnosti a bezohlednosti stýská?

Autorkám. Jejich cílem je „poukázat na kvality poválečné architektury, které se zatím v České republice, až na několik výjimek, s uznáním a památkovou ochranou nesetkávají“. Vzniká tak podle nich „upoutávka na budoucnost, která se již udála“.

Vypadá to, že znovuobjevení a přehodnocení režimních literátů typu Miroslava Floriana či Karla Sýse není daleko. Vždyť ani oni přece nepsali jen politickou propagandu, měli svou lyriku „pozemšťanství“, jež je literárním ekvivalentem těch staveb.

Naštěstí si člověk může spravit chuť pohledem na blízkou prvorepublikovou modernistickou budovu Elektrických podniků. Ale zrekonstruovanou soukromým sektorem, takže to vzpomínky na budoucnost neevokuje.

Proč se mají takové ideologické fantazie vydávat za umění a financovat z veřejných peněz? To je takříkajíc rutinní otázka, ale zajímavější možná je, kde se tahle nostalgie po perestrojce bere?

V podcastu Čestmíra Strakatého vyložila socioložka Kateřina Lišková, že minulý režim se o „sociální jistoty“ staral lépe, hlavně o zdraví a vzdělávání. Kdybychom měli dnešní průmysl boje proti dezinformacím brát vážně, tak by na tomhle už musel pracovat na plné obrátky. Vždyť data o tom, jak komunistický blok za Západem zaostával v délce života, jsou dostupná. Jak je možné, že lidé, kteří tu dobu nezažili, i odborníci, jsou nedotčeni vědomím o šoupání obálek doktorům a shánění někoho, kdo by dovezl nedostupný lék ze Západu? O shánění protekce, aby se dítě dostalo na střední či vysokou školu, pokud tedy nemělo ideologický škraloup? O tom, že rozkrádání byl způsob života?

Na tohle factcheck nikdo neudělá.