Je velice pravděpodobné, že britského premiéra Rishiho Sunaka ve snech straší duch kanadských voleb z roku 1993. Tehdy kanadská Progresivní konzervativní strana, hlavní pravicová síla v zemi a vládnoucí partaj, spadla z 156 poslanců na dva. Byl to konec této strany jako politické síly. V zombie podobě existovala do roku 2003, nikdy však již nedosáhla významných výsledků. Nakonec se spojila s ostatními pravicovými stranami, čímž vznikla dnešní Konzervativní strana Kanady. Britští konzervativci nyní hledí do podobné propasti.

Že strana je v extrémně špatné kondici, potvrdily dvoje doplňovací volby konající se v okrscích Tamworth a Mid Bedfordshire. V obou případech byly okrsky považovány za konzervativní území, kde by měli vyhrávat s přehledem, v obou labouristé porazili konzervativce. Ti tak nyní bijí na poplach.

Obzvláště musí bolet prohra v Tamworthu, jelikož je to místo, kde vznikla moderní Konzervativní strana. Robert Peel, britský premiér ve 30. a 40. letech 19. století a poslanec za Tamworth, v roce 1834 vydal Tamworthský manifest, dnes považovaný za první moderní volební program v britských dějinách. Historici právě jeho zveřejnění považují za zrod dnešních konzervativců.

Toryové se mohou utěšovat dvěma fakty. Doplňovací volby, při kterých nehrozí, že dojde ke změně poměrů ve parlamentu, Britové dost často využívají jako formu protestu. Volí tedy proti stávající vládní straně, aby dali najevo svou nelibost. Ve všeobecných volbách, kde přeci jenom jde o víc, se vrátí ke své preferované straně či alespoň budou volit „menší zlo“. Zadruhé se mohou ukájet poučkou, „týden je v politice dlouhá doba“. Tu média a politici rádi opakují v době turbulentních vládních krizí, kdy se situace v zemi mění z týdne na týden. Další parlamentní volby budou nejpozději v lednu 2025. Rok a nějaké tři měsíce jsou v porovnání s týdnem věčnost. Není tak vyloučeno, že se změní okolnosti tak zásadně, aby vystřelily konzervativce znovu do vlády. Není to však příliš pravděpodobné. Toryové dlouhodobě oscilují kolem 26 %, zatímco labouristé jsou na pohodlných 45 %.

Hlavní důvod, proč Konzervativní straně hrozí kanadský scénář, je nespokojenost jejich skalních voličů, lidí, kteří je volili vždy. Pokud ztratíte střed, prohrajete volby, pokud ztratíte své jádro, zaniknete. V elektorátu konzervativců je nyní častý povzdech „třináct let“, to je období, po něž jsou konzervativci u moci. Řada jejich voličů má pocit, že se za ta léta nic nezměnilo. Imigrace je stále rekordní, přes opětovné vládní sliby, že ji omezí. Daně se neškrtají. Progresivismus se šíří univerzitami, státními institucemi, polovládními organizacemi, a konzervativci s tím nic nedělají. V kulturních válkách naprosto vyklidili pole. Rozvoj infrastruktury se zasekl, jelikož vláda není schopná přetlačit místní zájmy. Voliči toryů se tak ptají, proč by jim to měli hodit, když stejně dostanou jen labour-light. Pomalu dochází k závěru, že pokud má pravice v Británii přežít, možná Konzervativní strana musí zemřít.

V kanadských volbách v roce 1993 se nejsilnější pravicovou stranou stala Reform. Sama ale nikdy nebyla tak silná, aby vyhrála volby. To se podařilo až po sjednocení pravice. Britské konzervativce taktéž ohrožuje nová strana s názvem Reform. V Tamworthu získala sice pouze 5,4 %, nicméně počet jejích hlasů byl větší než rozdíl mezi prvními labouristy a druhými konzervativci. V systému „první na pásce“, kdy postupuje do parlamentu kandidát s nejvíce hlasy, tak může být štěpení voličů fatální.

Britská Konzervativní strana je jednou z nejúspěšnějších na světě. Od dob Peela dokázala mnohokrát přetvořit své základní nastavení, a získat tak většinu voličů. Nyní bude muset dokázat, že tento instinkt nezapomněla. Jinak hrozí, že po 190 letech její historie skončí.