Ema Bovaryová právě ztrácí poslední naději, že se jí podaří získat peníze na zaplacení horentního dluhu. Její věřitel už nepočká ani den. Ema si půjčovala peníze, kde jen mohla, chovala se přitom jako šílená, jako by si vůbec neuvědomovala, že to může mít nějaké následky. Žila představou, že na to má nárok a právo, neboť jí život něco strašlivě dluží.

Dluh, ten skutečný, teď narostl do takové výše, že ji v nejbližších hodinách zasype a celou zničí. Propukne hrozný skandál, do kterého bude vtažen i její ubohý manžel, maloměstský lékař Karel Bovary, který o ničem neví. Život, jaký v posledních měsících a letech vedla, je u konce. Poslední nadějí je bohatý notář, který by jí snad i půjčil, ale ten chce za to příliš: její tělo. A tak nízko Ema není. Ema je nevěrnice, ale prodávat se nechce a nemůže, její nevěry, to byly záležitosti srdce a smyslů, nikdy ne prospěchu a rozumu.

V tu chvíli uštvanou Emu Bovaryovou v knize, v níž se to vše odehrává, tedy v románu Madame Bovary / Moeurs de province (Paní Bovaryová / Mravy venkova) z dávného roku 1857, zavalí pocit strašného rozhořčení: „Nikdy ještě necítila tolik úcty k sobě a tolik opovržení k jiným,“ píše její stvořitel Gustave Flaubert. „Vjelo do ní něco bojovného. Chtělo se jí bít mužské, plivat jim do tváří, všecky je rozdrtit na padrť.“ Je to ale jen krátký nával vzteku, mnohem hlubší je zoufalství, které má jiné důvody a kořeny. Zbývá pak už jen málo, v knize ještě setkání s Rudolfem, jejím první milencem, žádá ho o peníze, Rudolf je zaskočen výší jejího dluhu, sám tolik peněz nemá, musí ji odmítnout. To je konec. Ema se pak již jen vrací zpět do města, je to ta chvíle, která se každému čtenáři knihy zaryje do paměti: v lékárně, u rodinného přítele, ve skutečnosti „moderního“ hlupáka, Homaise, se dostane ke sklenici s jedem na krysy. Nabere do dlaně několik hrstí bílého prášku a rovnou jej strká do úst. Pak, náhle uklidněna, „téměř s blahým vědomím vykonané povinnosti“ se vrací domů. Následují ještě dvě kapitoly, považované v literární historii právem za mistrovské: popisují dlouhé a trýznivé umírání krásné ženy, celou tu zoufalou zbytečnost a nepochopitelnost její tragédie, která se přitom musela takto odehrát a musela takto skončit. Celou dobu u umírající dlí zoufalý manžel Karel, nic nechápe, o ničem nic netuší, asi nějaká kletba, opakuje. V jednu chvíli si přečte vzkaz, který ještě stačila Ema napsat: „Nikdo nebudiž viněn…“ Ještě jednou: Nikdo nebudiž vinen… Neboť kdo za to vlastně může? Flaubert by se nikdy k něčemu tak banálnímu, jako je hledání viníka tragédie jeho Emy, nesnížil. Jeho zajímalo něco úplně jiného: popsat podrobnou historii hrdinčina srdce.

Chtěla bych vás mlátit

V Národním divadle se na scéně Stavovského divadla nyní hraje inscenace režiséra Tomáše Loužného (nar. 1991) Paní Bovaryová. Je to velmi popisné a v podstatě přízemní převedení Flaubertova veledíla do divadelního tvaru. Vše se odvíjí v nevzrušivém a nepřekvapivém duchu, s doslovnou symbolikou trudného osudu mladé ženy, kterou takzvaně usmýkají poměry. Každý zhruba tuší, že to s Emou nedopadne dobře, že se za chvíli začne v manželství nudit, ten dobrý muž Karel se snaží, jak může, obskakuje ji, brání ji před svou skeptickou a nepříjemnou matkou, tedy Eminou tchyní, vezme ji na zámek na ples, tam se setká s Rudolfem, potom v knize pověstná scéna z hospodářské výstavy a už to jede. Zamilovaná Ema ztrácí hlavu, požitkářský Rudolf se jí nabaží, pak ji odmítne, ona se zhroutí, po přestávce se vzpamatuje, zbavena romantických iluzí se vrhá do dalšího vztahu s povrchním Leonem, ale to už je z ní protřelá nevěrnice, která by se v ctnostném a pokojném vztahu s poctivým Karlem nudou ukousala. Kola osudu jsou však neúprosná, v inscenaci jsou znázorněna obrovským perlovým náhrdelníkem, který visí ze stropu jako oprátka nebo snad Damoklův meč, prostě něco, co Emu jednou zavalí. Ema se tedy víc a víc propadá do lží a smyčky dluhů, když už je v tom zcela chycená, dojde k ideovému vyvrcholení: těsně před sebevraždou se vztyčí a směrem k publiku, tedy jaksi k světu, vykřičí monolog, jenž to, co Flaubert ukryl do vnitřních pocitů, se tady projeví jako obžaloba padlé bojovnice za genderovou spravedlnost: „Chtěla bych vás mlátit, všechny vás, pány tvorstva, naplivat vám do tváře, rozdrtit vás napadrť, užívala bych si to, co si o sobě myslíte, že můžete cokoli, vytvořili jste si svět, abyste zažívali dobrodružství, nakopat vás, rozkopat vám obličeje, jak toho zneužíváte, a když chci dobrodružství já, tak jsem špatná, naivní, tak se mi vysmíváte, nechte mě už na pokoji!“

Talentovaná Denisa Barešová, která v Národním divadle Emu hraje, je v tu chvíli zosobněním bohyně ženské pomsty, řekněme nějakou rozzuřenou Feminis, je mstitelkou na patriarchátu, který ji dohnal tak daleko, že musí za chvíli sníst jed na krysy. Tedy v inscenaci sní něco jiného: perly z rozsypaného náhrdelníku. Ten ji svazoval v rozletu, náhrdelník, nejspíš symbol nadvlády mužů nad ženami, spoutanými pouty či řemeny, kterými muži obtočili ženské hrdlo. Divák nějak tuší, že tahle ideologická lekce nastane, asi to jinak v současném kulturním provozu už nejde, ale rád by se zastal Flauberta a také Emy. Ne, ani jeden nebyl angažovaným aktérem genderové války. Ema Bovaryová není obětí nadvlády mužů, nýbrž je literární postavou geniálně napsanou geniálním spisovatelem.

Vždyť jak jiné je to v předloze! Ema je svým mužem, tím dobrákem Karlem, hýčkána a milována, není věci, kterou by jí ten slepý bloud nedopřál, je to on, kdo jí dává volnost, protože jí zcela důvěřuje. Ema je sama strůjkyní svého neštěstí. To její vlastnosti, které ovšem Flaubert nesoudí, jí způsobily zkázu. Flaubert je přitom na její straně, ale pouze tím, že je k ní upřímný. Poskytuje jí svou uměleckou poctivostí svobodnou vůli, kterou ona využije ke své sebedestrukci. „Feministkou“ ve smyslu mstitelkou ujařmených žen není Ema ani chvíli. Nikdy by ji nenapadlo vinit všechny muže jako „pány tvorstva“, ano, měla na konci života vztek na konkrétní muže, ale proto, že jí nepomohli žít dál způsobem, který byl sice bezvýchodný, ale uspokojoval právě ten druh vášně, která ji zahubila. Flaubert doslova píše: „Ema žila jen svými vášněmi a o peníze se nestarala víc než arcivévodkyně.“

Napíchnutý orgán

V Emě tkvěla pustina prázdnoty, která byla jejím vlastním zoufalstvím, jejím vlastním ztroskotáním a neštěstím. To nevyvěralo z nespravedlnosti světa (který nikdy není spravedlivý), ale z rozporu existence lidské duše a těla, což je věc ambivalentní. Tato žízeň po životě byla v jejím případě nezadržitelně tragická: klasická psychologie měla pro to i slovo bovarysmus. Spočívá to v tom, že taková žena (ale může to být i muž) nevnímá svět v podobě, v jaké existuje, nýbrž v takové, v jaké je v jejích představách. Čili Ema není průměrná, byť zajisté velmi hezká (Flaubert líčí její pěknou postavu a krásné oči) žena na francouzském maloměstě, nýbrž romantická milovaná kráska, která bydlí na zámku, jezdí na bály do Paříže, všichni se jí koří a dvoří, všichni ji obdivují a milují, chtějí ji dobýt a mít za milenku, protože je tak nekonečně svůdná a žádoucí. Taková osoba samozřejmě žije v sebeklamu a v těžkém omylu, ale ona je o svých přednostech natolik přesvědčena, že jim pevně věří – a této víře podřizuje i své chování. Ve své nekorigované fantazii si staví další a další vzdušné zámky, které považuje za reálné, neboť její sebeláska jí neumožňuje rozeznat, co je dosažitelné a co nikoli.

Existuje taková slavná karikatura z dějin francouzské literatury. Je na ní spisovatel Gustave Flaubert pitvající svou Emu Bovaryovou. Spisovatel s mrožími kníry a odulými očními víčky vítězoslavně drží žabikuch s nabodnutým Eminým srdcem, které právě vyrval z jejího těla. To leží na pitevním stole: vidíme jen její nohy ve střevících. Ze srdce, které se chystá dále zkoumat, neboť v druhé ruce drží velkou lupu, ještě kape krev.

Až hvězdy zapláčou

Flaubert zvolil pro příběh nevěrné manželky provinčního lékaře románovou formu, dnes bychom možná řekli, že je to dokumentární román. Postupoval jako sociolog, biolog a patolog, jemuž se díky takovému vědeckému přístupu pod rukama zrodilo velké malířské plátno. Flaubert byl nesmírně důkladný spisovatel, psal dokonale připravený, nikdy neimprovizoval, věděl přesně, čeho chce dosáhnout a jak to udělat. Pocházel z vážené lékařské rodiny, sám se sice pokusil vystudovat práva, ale táhlo ho to k literatuře, ke které ovšem přistupoval vědecky a analyticky, jako k něčemu velmi vážnému a serióznímu. Známé o něm je, že své věty nekonečně piloval, promýšlel, obrušoval. Nic neponechával náhodě, všechno, co napsal, několikrát měřil, promýšlel, snažil se vybrousit do dokonalého tvaru. Jak se vyjádřil ve slavné větě, jazyk je strašný prostředek, do něhož se kývají medvědi, zatímco se snaží rozplakat hvězdy. Pláč hvězd opravdu v jeho knize nastane, když ze své výše sledují zoufalou Emu na její poslední cestě. Poslední, kdo k ní promlouvá, je příroda vracející jí vzpomínky na lásku, která ji zahubila: „Trpěla jen svou láskou a cítila, jak jí duše touto vzpomínkou opouští; tak smrtelně ranění cítí, jak jim život odchází krvácející ranou.“

Srdce Emy Bovaryové je zřejmě nejprobádanější orgán z postav světové literatury: samotným Flaubertem, jenž ho vytvořil, a pak celou armádou interpretů, vykladačů, znalců skutečných i předstíraných. Srdce Emy Bovaryové je totiž velké, jako je velká celá lidská pošetilost, láska a vášeň, jako je velký život v jeho tužbách, snech a iluzích. Ema je postava zrozená z Flaubertovy laboratoře, v níž zkoumal tvorstvo, jako by ho znovu právě vytvářel. Podařilo se mu vytvořit dokonalý prototyp ženy, kterou nelze soudit, ale ani omilostnit, nelze o ní říci, že byla dobrá nebo špatná, nelze se postavit ve všem na její stranu, ale zároveň, pokud člověk není úplně otupělý nebo zmatený, nelze s ní její tragédii neprocítit: nelze ji nelitovat, přestože nelze nevidět, že ten hrob si kope sama, že se do něj vrhá s nezadržitelnou pošetilostí a lehkomyslností. Že si za to všechno může sama, a že je přitom nevinná, neboť nemohla jinak.

Samozřejmě že tohle „porozumění“ Emě platí pro ty, kdo se s ní nějak setkali, nejlépe tedy přímo v románu, jehož četba možná není nejjednodušší, přece jen je to dílo staré sto sedmdesát let, ale těm, kdo to zvládnou, přináší rozkoš podobnou té, jakou zakoušela paní Bovaryová: je to postupné pronikání do hloubky vášně, tedy nejen pohlavní, do které se pustila Ema, ale čtenářské, spočívající v požitku ze stylu, z rytmu vět, výstižnosti popisu, v pronikavosti vhledu, ve schopnosti rozpohybovat celý systém obrazů a jednání tak, že se staneme přímými aktéry tragédie, do níž se Ema Bovaryová noří, až se v ní zcela potopí. A až ty hvězdy zapláčou.

Inscenace Paní Bovaryová podle románu Gustava Flauberta měla premiéry 14. a 15. listopadu 2024 ve Stavovském divadle. Adaptace a režie Tomáš Loužný, překlad Miloslav Jirda, dramaturgie Jana Slouková, scéna Dragan Stojčevski, kostýmy Kateřina Jirmanová, hudba Ivo Gregorec Sedláček.