Nečekaným hitem České televize se v posledních týdnech stala pětidílná minisérie Volha, natočená režisérem Janem Pachlem podle vlastního scénáře napsaného podle románu specifikovanějšího názvu Volha, záznam o provozu motorového vozidla, jímž v roce 2008 debutoval Karel Hynie – někdejší televizní producent, scenárista, dramaturg (předloni zemřel, takže nynější pozornosti svého díla se nedočkal).

Volha líčí osudy zaměstnance autoprovozu Československé televize Stanislava Pekárka (v podání náležitě zaníceného Kryštofa Hádka), který zkraje sedmdesátých let nastupuje hned po vojně díky protekci na lukrativní místo televizního šoféra a který na něm vydrží až do sametové revoluce, přičemž nikdy neváhá přilepšit si šmelinou, rozkrádáním státního majetku a především donášením Státní bezpečnosti. Jejím agentem se stane z vlastního rozhodnutí, není k němu dotlačen (byť přes hubu od estébáků preventivně dostane), jelikož si okamžitě spočítá, že spolupráce s tajnou policií mu přinese zisk: pracovní zařazení do producentské skupiny, kde bude vozit největší hvězdy showbyznysu, okamžité zavedení telefonní linky do bytu, tuzexové bony na koupi lepšího zboží, přednostní právo na rodinný byt v nově postaveném paneláku někde na pražském Jižním Městě, snad i výhodnější podmínky pro cesty na Západ. Zároveň Standa brzy pochopí, že přičinlivým udáváním se snadno může zbavit spolupracovníků, kteří mu nejsou po chuti a jimiž, respektive jejichž povýšeností pohrdá. Například režisérku Válovou či vedoucího autoprovozu odklidí z cesty vyloženě s chutí, jiné udá nezamýšleným přeřeknutím, ale když už se ho dopustí a zjistí, že jím policajty zaujal, pokračuje tak, aby měl z omylu prospěch. A další, ty, které má rád, se naopak snaží neudat – přičtěme mu to k dobru, třebaže tento souboj s estébáky nakonec nezvládne, takže postupně udá vlastně všecky své blízké spolupracovníky. (Viz debatu Pekárků jsou tady všude tisíce, č. 19/2023 – pozn. red.)

To, co z Volhy udělalo šlágr, je právě nepříjemná povaha hlavního hrdiny, jaký dlouho v tuzemské audiovizi k vidění nebyl. Po Pekárkovi se ostatně celé dílo jmenuje, neboť má rád vozy značky titulního jména, takže si podle nich zvolí taky své práskačské krytí. Standa miluje fotbal, najmě v podání pražských Bohemians, a ženské – proto neustále s nějakou obcuje (a podvádí přitom jinou) a plodí s nimi děti, aniž se o ně jakkoli stará. (Cit vůči potomkům projeví dvakrát: když synovi neustále pořizuje nové kopačky a kopačáky, aby trénoval a byl z něj nový Tonda Panenka, a když téhož syna v dospělosti vezme mezi štětky, aby ho zbavily studu před fyzickou láskou – naneštěstí přitom hrdina zjistí, že jeho syn je gay, takže světácký přístup k sexu, přinejmenším k tomu heterosexuálnímu, nepodědí…) Standa ale bere život „s humorem“, ustavičně halasně vykládá vulgární vtipy nebo „pikantní“ historky z práce, co jiného si taky počít za volantem při nekonečných cestách po republice, a tutéž anekdotu během jednoho dne klidně odvypráví kolegovi v práci, kterého následně udá estébákům, i estébákům, jimž udává onoho svého kolegu.

Švejk pro normalizaci?

Nejen kvůli schopnosti žvanit bez přestání a žvaněním ostatní vlastně obtěžovat je Pekárek přirovnáván ke Švejkovi. Společného leccos skutečně mají: existují v historkách (ty v obou případech jednak produkuje sám hrdina, jednak je vyprávění postaveno nikoli dramaticky, nýbrž jako sled historek) a rozkrývají charakter státu a společnosti, v níž žijí, třebaže sami si to neuvědomují. Pekárkova nátura je zdánlivě jednoznačná a hodná opovržení a odsouzení. Je to člověk slizký, odporný, vypočítavý, v tom všem přímočarý, přitom bezelstný. Zajímá ho vlastní blaho, na život okolí a jeho případné problémy vůbec nemyslí (svou starostlivou matku, která ho vychovala jako samoživitelka a která ho zjevně rozmazlila, označí po její smrti nikoli překvapivě za sobce). Přitom nelze tvrdit, že by Standa byl amorfní: některých lidí si dovede i vážit, jiné obdivuje. Jsou to ale výjimky, protože při trvalém zahledění do sebe příliš nevnímá to, co se zrovna děje, a ani tomu nerozumí (třeba prsty vytvořené vítězné havlovské véčko pozvedá v průběhu sametové revoluce vzhůru neochotně, až pod vlivem plného Václavského náměstí, když vidí, že totéž gesto dělají všichni kolem). Zajímá ho jenom, jak si přilepšit, aby se mohl pochválit plenární otázkou: „Kdo tohle má?“

V Pekárkově postavě tedy našinec poznává naplnění socialistického materialistického ideálu, člověka bezvýhradně nadšeného z ryze hmotných požitků, jež jsou mu nabídnuty za to, když ohne hřbet, zavře oči a bude mlčet. Je to nepohodlné sledovat, diváci totiž k figuře ideálně musejí zaujmout postoj. A všichni – jak starší, kteří si normalizaci pamatují, tak mladší, kteří o ní už jen četli – si při pohledu na Pekárka odhalujícího to horší z lidského naturelu zřejmě položí otázky: Žilo se tehdy skutečně takhle? Takoví jsme byli? Nebyla ta doba lepší? Nejde o smyšlenky filmařů? Byli firemní šoféři náchylnějším povoláním k donášení, jelikož ovládali tak výsostně intimní prostředí, jako je kabina osobního automobilu, v níž se ledaskdo uvolní a pustí své myšlenky na špacír? Jak mi spontánně svěřil jeden z přátel, odrostlý nikoli v hlavním městě, nýbrž na Příbramsku: „Moje máma, když viděla Volhu, mi říkala: Přesně tenhle typ byl u nás v podniku, taky řidič, snad ještě horší! Svině jedna, napráskal úplně všechny… V autě jsme před ním radši bývali zticha.“

Zřejmé vizuální konflikty

Samozřejmě že Volha představuje smyšlenku, je to dramatický příběh zachycující pouhou výseč jedné éry. Sluší se ocenit výpravu seriálu, dobové kulisy každému pamětníkovi ledasco připomenou – už jenom takový detail, jako je všudypřítomné bahno rozestavěného sídliště, kde mezi paneláky ještě není vybudována žádná infrastruktura cest. Na druhou stranu jiný dobový seriál České televize, čtrnáct až deset let staré Vyprávěj (natočilo se postupně šest řad), jenž bývá v souvislosti s Volhou připomínán jako její předchůdce a jemuž bývá vytýkána plytkost a přílišná smířlivost s normalizací, ba dokonce její idealizace, protože vsadil namísto černého humoru na romanci a rodinnou kroniku, si v pečlivosti výpravy s nynějším hitem nezadá. Neschopnost přiznat tuto kvalitu staršímu dílku a vůbec nadšení z Volhy stojící na tom, že veřejnosti objevila normalizaci, svědčí o dvou věcech: jednak že jako diváci rychle zapomínáme a jednak že Volha zasáhla ještě jinou cílovku (nebo možná úplně jinou) než Vyprávěj, které hitem kdysi bylo zrovna tak. Oba seriály se sobě podobají také barevným tónováním, shodně tvůrci obou děl rovněž pocítili potřebu své diváky vtáhnout do zobrazované éry vizuálně: Vyprávěj k tomu na úvod každého dílu používalo dobové filmové týdeníky, Volha montáží zapracovává záběry dobových reportáží do nitra dílů a z nich uhýbá ke své kameře – u černobílých materiálů pokračuje černobílým záběrem na postavy, obraz se teprve po chvíli vybarví, u barevných materiálů se pokouší o dobové zrnění a teprve poté přejde do soudobé sytosti.

Zároveň se vzpomínka na normalizaci v tomto hávu stává vlastně neuvěřitelnou, respektive vizuálně je podtrženo, že jde o pouhý ohlas někdejška, neboť kterýkoli divák, jehož normalizační produkce a vizáž zajímá, si může snadno pustit leckterý z nepřeberných dobových výtvorů a uvidí sivá prostředí, tmavé hnědé obrazy, někdejší důraz na kulisy ve studiích místo současného důrazu na reálná prostředí. Výsledkem je rozpor: vzájemně se tlučou na jedné straně dobová teatrální dekorativnost a na straně druhé dnešní ostrost barev. Ta je tvořena diferencí mezi záznamem digitálním a filmovým a možnostmi tehdejší a současné techniky, které vytvářejí rozdílnou poetiku. Tomu, kdo si tu půl století starou pamatuje, se hned spojí s hnusem tehdejška. Ten, kdo si ji nepamatuje, si ji představit nemůže.

Jinými slovy, o normalizaci se z Volhy vizuálně dovídáme málo (a není se co divit), mnohem víc o ní zjišťujeme strukturně, na základě hlavního hrdiny a dalších postav. Žádná není černobílá, všechny mají kladné i záporné vlastnosti, každá na dobu reaguje s jinou mírou bojácnosti, odvahy, vypočítavosti, zároveň se povahy všech vyprávěním prohlubují – v tom jsou jiné, životnější než Standa Pekárek, jenž funguje pouze jako jejich tapeta, což je jeho další švejkovský rys. Kdo by to byl před šesti týdny řekl, že se znenadání objeví v tuzemském umění postava, o níž lze bez váhání prohlásit, že je echt česká.

Volha. Scénář: Jan Pachl, Karel Hynie (podle vlastního románu), režie: Jan Pachl, kamera: Marek Janda,
hudba: Michal Pavlíček, hrají: Kryštof Hádek, Tomáš Jeřábek, Aňa Geislerová, Klára Melíšková, Stanislav Majer, Eliška Křenková, Jiří Lábus, Jiří Dvořák, Bohumil Klepl a další. Vysíláno v ČT od 2. dubna 2023, dostupné na iVysílání ČT.