Lidé, kteří trochu pamatují, se bez zábavné pyrotechniky na Silvestra docela obešli. Nebo si vyráběli cosi náhradního. Oblíbené byly samozřejmě zápalné lahve, zahradní plamenomety a podomácku vyráběné dělobuchy, které si kutilové připravovali v garážích podle receptů, co si přivezli buď z časů vojenské služby, kdy rozebírali ruční granáty a něco při tom pochytili, nebo to byli chemici amatéři se specializací na výbušniny. Sám jsem se jako pionýr snažil smíchat nenáročnou třaskavinu, s níž bych zapůsobil na spolužačky v sedmé třídě. Vyžádal jsem si k Vánocům sovětskou stavebnici Junnyj chimik a – podoben šílenému vynálezci-mičurinovci – jsem v misce třel sloučeninu draslíku a sodíku, lil do toho kyselinu sírovou a pak to zahříval nad plamenem. Výsledkem byla menší bytová exploze, ohozený strop, propálený koberec a krátký zážeh plamene, jenž to všechno korunoval. Zážitek to byl krásný. Bohužel mi pak byly další pokusy zapovězeny a já se věnoval četbě historických románů a odlévání sádrových odlitků stop drobných hlodavců, ale to už je jiná historie.

Ale vyloučeni z oslav nebyli ani prostí civilní a méně majetní občané. U nás na sídlišti se třeba o silvestrovské noci vyhazovala z okna hořící prostěradla, zapálené koule z novin nebo doutnající staré matrace, případně se zapalovaly popelnice, kolem kterých se pak prováděl rituální tanec vítání nového roku. Hlídky SNB proti tomu byly bezmocné a jen občany napomínaly, když se snažili oheň rozšířit po okolních panelových domech. Naštěstí ty jednak špatně hořely, jednak tehdy bylo hodně sněhu, takže se ohně uhasily jednoduše tím, že se na ně vrhl připravený sněhulák, symbol starého roku.

Tyto ohňové zvyky podle antropologů souvisejí s potřebou magického rozloučení se s minulostí, se kterou se samozřejmě jen tak tiše a potmě rozloučit nedá. Jako se ve staré Indii upalovaly dobrovolně vdovy, tak se prostý lid potřebuje zbavit starých zátěží nějakým výrazným aktem, k čemuž se nic lépe nehodí než pořádný plamen nebo aspoň jiskření provázené, pokud možno, zvukovými efekty.

Civilizované společnosti se s takovými instinkty byly schopny vypořádat různými prostředky, nejdále v tom došli indiáni, kteří pořádali své potlachy, kdy jednou za čas naházeli na hromadu všechen svůj majetek a pak ho zapálili, křepčíce u toho své kmenové tance. Připomenout se ovšem sluší i umění slavnostní iluminace, vrcholící v krásném období baroka, kdy se kvůli provozování velkolepých oslav byl schopen zruinovat nejeden uměnímilovný aristokrat. Bez pořádného bengálského ohně se neobešel žádný lepší večírek a mistři ohňostrojů, obvykle alchymisti, pokud možno orientálního původu, byli nejlépe placení „umělci“ té doby.

To vše, co tu jest napsáno, není žádnou propagací silvestrovských petard a dělobuchů, není to ani polemika s oprávněným návrhem po jejich ztlumení. Autor sám o to už vlastně dávno nestojí, stačí mu, když se mu ohňostroj dělá samočinně v hlavě, nepotřebuje, aby se mu o dělobuchy přičinili jeho bližní. Ale je dobré si uvědomit, že lidé jsou ve své podstatě jednoduchá stvoření, která měla vždycky ráda, když kolem nich něco vybuchovalo, svítilo, prskalo a práskalo. Tedy pokud to bylo v dostatečné vzdálenosti a mohli to na něco svést – třeba na Silvestra.