Zatímco celá staletí se zabývala osudy odvážných mužů a žen a uvažovala o odvaze jako o jedné ze základních ctností člověka, moderní výzkum se dá shrnout do sotva pár psychologických monografií. Slovo samo se ve svém tradičním významu víceméně vytratilo, ale občas jej slýcháme, třeba když se mluví o odvaze ukázat svou sexuální orientaci nebo investovat do kryptoměn. Podobně bylo v současném jazyce sousloví veřejné dobro nahrazeno slovy veřejný zájem, a to není totéž.

Jeden z průzkumů frekvence slov napočítal 22 tisíc vět týkajících se strachu a 250 vět hovořících o odvaze. Slovo mizí, ale odvaha ne. Když do kolejiště metra spadl člověk, tak vedle stojící muž požádal paní, aby se na chvíli postarala o jeho děti, skočil za ním, zalehl jej a souprava projela pár centimetrů nad jich hlavami. Podobných příběhů bychom našli stovky a ani bychom se nemuseli vyptávat třeba Ukrajinců na frontové linii. V současnosti jsou psychologové přetíženi a často odmítají brát další pacienty. Mnoho z nich pro své duševní zdraví skoro nic neudělalo a teď čekají na pomoc.

Jednou z cest je výchova k odvaze, ale k tomu potřebujeme vědět, co je odvaha, jak funguje a jak porozumění odvaze může zlepšit život společnosti, která se stále něčeho bojí.

Tři typy odvahy

Obvykle rozeznáváme fyzickou odvahu – to je hrdina Achilles u bran hořící Tróje; morální odvahu – to je Gándhí bojující na nezávislost Indie; a psychologickou odvahu neztratit se sám sobě – to je Marie Curie Skłodowská nebo Zdenka Braunerová jako příklad žen, které se bez ohledu na tehdejší normy rozhodly sledovat vlastní cestu. Ale příkladem psychologické odvahy jsou i narkomani a alkoholici, kteří usilují o vyléčení, nebo vězni, kteří chtějí vést normální život.

Ve starém Řecku odvaha byla jenom jedním členem řetězce dalších vlastností, jako je pospolitost, schopnost dělit se s ostatními lidmi či spravedlnost. Za průvodce odvahy jako jedné ze čtyř základních vlastností, které jsou nutné k dobrému životu, byla považována umírněnost, tedy schopnost sebekontroly, rozumnost a spravedlnost. Později se o těchto vlastnostech začalo hovořit jako o „kardinálních ctnostech“ a tím se poněkud zastřel původní praktický přístup. Odvaze označované jako síla-fortitudo byla přitom přiznávána role „motoru“, která všem ostatním dobrým vlastnostem dodává sílu k dalšímu pohybu. Anglický spisovatel Samuel Johnson řekl, že odvaha je tak nezbytná, že je respektována i v případě, že se spojí se zlem.

Aristoteles nedoporučoval tu velkou, heroickou odvahu, jakou vídáme v akčních filmech, ale jen zdrženlivou, opatrnou odvahu. Byl si vědom toho, že velcí hrdinové často hledají obdiv nebo velkým gestem potřebují zahnat vnitřní nejistotu. Profesionální voják by měl být statečný, ale ne hrdinský typ. Antika rozeznávala odvážný čin a odvážný charakter. K činu však může vést přecenění vlastních sil, strach nebo přesvědčení, že se mi nic nemůže stát, zatímco charakter si tvoříme opakovaným přemáháním strachu. Vidíme před sebou nějaký cíl a vědomě jsme se rozhodli za ním jít. Příkladem je voják, který přikryl granát, který dopadl mezi jeho družstvo, nejprve přilbou, teprve pak zalehl. Přežil a po právu dostal medaili. Největší činy statečnosti se vždy v historii týkaly ochoty ztratit svůj život či výhody kvůli ostatním.

Můžeme mít pocit, že Aristoteles a antická filozofie jsou dnešnímu světu hodně vzdálené a netýkají se nás. Jenže byla to právě Aristotelova analýza rozvážné statečnosti, která vytvářela evropský fenomén. V době velkého rozkvětu řecké civilizace a v dalších staletích se válčilo téměř neustále. Do válek odcházeli filozofové i jejich žáci. Bojovali, pozorovali a přemýšleli. Jiné kultury, třeba samurajská tradice, vytvářely sice krásný, ale méně funkční obraz odvahy založený na loajalitě a pohrdání smrtí. Jenže smrtí neopovrhujeme, to vede ke zbytečným ztrátám na životech, ale máme před ní hluboký respekt. To je možná jeden z hlavních rozdílů v ruském a západnějším pojetí války. Třeba na strategii bojů u Bachmutu vzdáleně a nenápadně dohlíží Aristoteles.

Další velká tradice úvah o odvaze pochází od stoiků. Ti předpokládali, že nemáme kontrolu nad většinou věcí, které se kolem nás dějí, a tak nemá cenu ztrácet energii marnými nářky. Místo toho se máme i pod tlakem okolního světa, jako jsou dnes například sociální média, snažit žít vlastní život. Okolí se nám to sice snaží ztížit, ale my opakovaně a každodenně usilujeme o vnitřní svobodu. Víceadmirál James Stockdale prožil osm let ve vietnamském vězení, z toho čtyři roky na samotce. Často si připomínal stoické filozofy s jejich tvrzením, že udržení vnitřní kontroly a svobody je důležitější než to, co se s ním děje. Z pohledu stoické svobody jsme dnes jen vyměnili média. Nevěříme sice politikům, ale pokud podléháme své internetové sféře, ztrácíme kus vlastního svobodného prostoru.

Významný stoický filozof Epiktetos býval otrokem. Dobře věděl, že v životě není možné se vyhnout bolesti, ale je důležité s ní umět zacházet. Stoici málokdy konají, spíš se odmítají účastnit něčeho špatného. Příkladem může být slavný Milgramův experiment z roku 1974, kdy skupina zkoušejících měla trestat špatné odpovědi studentů elektrickými šoky až do výše 450 V. Ve skutečnosti nebyli zkoušení trestáni, protože se měřila jiná veličina – poslušnost vedoucí k možnosti zcela legálně ubližovat ostatním. Psycholog S. Milgram předpokládal, že Američané jsou individualističtější než Němci, a že by proto neměli páchat taková zvěrstva jako němečtí dozorci za druhé světové války. Jenže výsledky jej překvapily. Ze 400 „dozorců“ jenom 9 odmítlo pokračovat při výši trestu 135 V, ale celá stovka nedokázala pokračovat nad 200 V. Tito lidé by ve stoické tradici byli považováni za odvážné, protože neudělali věc, která je špatná. V 70. letech minulého století se pozornost psychologů soustředila na to, jak jsme špatní, ale dnešní psychology právě naopak zajímá, jaké vlastnosti měli ti lidé, kteří odmítli další, byť zdánlivé trápení studentů.

Chvíle na rozmyšlení

Milgramův experiment ukazuje na druh odvahy, jaký tato propracovaně manipulativní doba potřebuje, abychom se od malých, ještě okolnostmi omluvitelných trestů neposouvali k těm, které ničí nás i společnost. Vlastně je zvláštní, jak málokdy velká média mluví o odvaze. Možná mají strach ze samostatných lidí, kteří dovedou říct „Ne“, jako by se svoboda týkala toho, zda si vyberu jednu značku výrobku, nebo druhou. Pro stoiky by spíš šlo o volbu mezi dvěma formami vnitřního otroctví. Jejich pojetí svobody by začínalo úvahou, zda danou věc vůbec potřebuji. Základní stoickou strategií je nereagovat hned, ale dát si chvíli na rozmyšlení.

Křesťanství a později i klasický islám dál rozvíjely antické pojetí odvahy, ale od aristotelovské rozumnosti se mnohokrát přikláněly k fanatickému spolehnutí se na vyšší moc a pohrdání smrtí, jaké známe ze sebevražedných útoků. Když hovoříme o Janu Žižkovi, mnohokrát slyšíme slova jako radikál, ale ve skutečnosti je jeho způsob vedení boje až „nenáboženský“. Promýšlí strategii, šetří silami, v jeho činech je víc rozvahy než hrdinství, což je až ta poslední instance, kterou používáme v nerovném boji.

Tomáš Akvinský přidával k odvaze trpělivost. Tlumil jí žár hněvu i nerozumnou ukvapenost. Tím se přiblížil současnému pojetí psychologické resilience, ne jako schopnosti přežít jeden velký šok, ale celý život aktivně vzdorovat mnoha menším příkořím. Anglický filozof David Hume si po roce 1770 všiml dvou věcí. Nadbytek odvahy ničí laskavost a porozumění, ale také odvážný člověk automaticky šíří tuto odvahu mezi další lidi. V médiích často slýcháme/čteme o odvaze v koncentračním táboře či za komunismu, ale o současných případech se hovoří jen málokdy, a to hlavně v jasných případech fyzické odvahy, kdy někdo třeba pomůže tonoucímu. Jako by mediální trik spočíval v tom, že odvahu vzdorovat době můžeme bez většího rizika ukázat jen na historicky jasných a uzavřených příkladech dřívějších diktatur. Připomíná mi to hnutí Pacem in terris, ve kterém komunistická ideologie podporovala názor, že křesťanství je historickým stadiem a kostel je architektonickou památkou, tedy že obojí patří minulosti.

Jedna forma odvahy obvykle přerůstá v druhou. Mladí lidé jsou odvážní fyzicky a ukazují to třeba tím, jak umějí rychle řídit auto, anebo že se nezaleknou ani tvrdých drog. Lidé středního věku dorůstají psychologické statečnosti, jaká byla dřív samozřejmá, ale dnes se pomalu stává ctností: zakládají rodinu a vychovávají děti. Ti méně odvážní aspoň zakrývají zbabělost slovy, že přivést potomky do tohoto světa poškozuje planetu a je málo ekologické. Starší lidé, kteří už zahlédnou stín smrti, často dosahují morální odvahy. To byl zřejmě případ filozofa Jana Patočky či kardinála Františka Tomáška.

Podobný vývoj často pozorují váleční psychologové u veteránů. Bojovali statečně, ale doma se nejprve s výčitkami svědomí ptají: „Mohl jsem toho pro své kamarády udělat víc? Mohl jsem je zachránit?“ A pak po letech, pokud se dokázali poprat s vlastními vzpomínkami, se tážou ještě jinak: „Byla to vůbec spravedlivá válka?“ Být vojákem vyžaduje víc než jeden druh odvahy.

Nežil jsi cizí život?

Jean-Paul Sartre se za druhé světové války aktivně účastnil partyzánského hnutí. Téměř každodenně se musel rozhodovat mezi možností se zachránit, a tedy zradit, anebo pokračovat v odporu. Právě z těchto zkušeností vyrůstá část jeho existenciální filozofie. Prožívá úzkost, bojuje o to, kým je, a nazývá to autentičností. Říká, že je důležité, aby člověk od mládí sledoval svou vlastní vnitřní povahu, jinak se o dvacet let později podívá do zrcadla a zeptá se: „Kde jsi byl celou tu dobu? Nežil jsi cizí život?“ Zde je opět nutné vrátit se k roli sociálních médií, která už jenom tím, že je mnoho mladých lidí používá dvě tři hodiny denně, jim berou schopnost zjistit, kým skutečně jsou. Potřebují patřit do určité společnosti, a tak používají různé nástroje, jak se obelhat. Patří mezi ně často zkoumaná „úmyslná nevědomost“ (willfull ignorance), popírání či „systematické přehlížení“ (systematic ignoring). Dobře to známe z vlastního života, když nemáme dost energie anebo odvahy podívat se na vlastní chyby nebo na nedostatky života kolem nás. Je přitom velký rozdíl problémy vidět a na základě úvahy je ignorovat, anebo je popřít bez dalšího zkoumání. Jinou běžnou technikou útěku od problému je náhlá, někdy až chaotická změna tématu maskovaná jako odlehčení například při diskusi o klimatické změně či státním bankrotu.

Filozofové existencialismu mezi sebou často nesouhlasí, málokdy budují jednotnou filozofickou architekturu, jakou známe třeba od Aristotela nebo středověkých scholastiků, ale udělali jednu mimořádnou věc. Připomněli, kolik odvahy mnohokrát za den potřebujeme, abychom nezradili sebe sama a nepovažovali osobní komfortní zóny za celý život. Potřeba být sám sebou, být autentický, je tak silná, že Sartre hovořil o tom, že jsme „odsouzeni k svobodě“.

Pokud se na současnou evropskou politickou scénu podíváme z hlediska odvahy, vidíme nedostatek silných autentických osobností typu generála de Gaulla nebo Winstona Churchilla. Častěji potkáváme i vrcholné politiky, o kterých se dá říct jenom to, že jsou navzájem zaměnitelnými členy určité strany a vrcholem politické zbabělosti, pokud ovšem nejde o promyšlenou strategii, totiž o populismus. V prvním případě jsme potlačili vlastní povahu ve prospěch své vlivové skupiny a v druhém případě jsme rozpustili i stranický charakter do vrtkavé nálady davu. Udělaly to víceméně všechny strany, a tak se plavíme mořem průměrnosti. Kdybychom chtěli některého evropského politika označit za odvážného, museli bychom dost dlouho přemýšlet, a přitom nejistota doby odvahu vyžaduje.

Současné pojetí odvahy má několik problematických stránek. Především se u některých skupin zejména mladších lidí až do pozice zástupců a ředitelů firem a bank objevuje větší chuť riskovat. Věříme totiž, že bychom měli být aktivní. Strach svazuje, ale akce je nejenom moderní, ale také je považována za odvahu, o které však už Aristoteles dobře věděl, že musí být brzděna rozvahou. Ještě v renesanční Anglii mělo slovo „courage“ řadu významů, mezi kterými nechyběla hněvivost nebo pýcha. Jeden z psychologických výzkumů ukázal, že současní Evropané a Američané dlouho chápali statečnost ve smyslu fyzické odvahy, zatímco pojetí „vnitřní síly“ se objevilo jen u jediného respondenta – s indiánskými kořeny. Dnes se víc prosazují méně nápadné civilní či každodenní formy, jako je odvaha samostatně myslet, vidět problémy a stát se tím, kým se máme stát.