„Vědci zjistili…“
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
To, že ve „společnosti vědění“ roste nevědění, není originální teze. Taková společnost je založena na specializaci a hyperspecializovaní občané toho vědí hodně o jednom problému a málo o všech ostatních. Není pochyb o tom, že na tomto mechanismu stojí dosavadní úspěch západní vědy i společnosti, ale také je třeba reflektovat zmíněnou masu nevědění, která vzniká za zády nejen vědcům, ale nám všem.
Je-li vědění moc, jak tvrdil Francis Bacon, snad lze v tom případě dodat: vysoce specializované poznání je i bezmoc. Vzývá se tzv. kritické myšlení, avšak ten, kdo dnes pohlíží kriticky na vědecké výstupy, se snadno ocitá v pozici člověka, který zpochybňuje hodnotu expertnosti, a stojí-li na tom současná demokracie, hned je i nepřítelem jejím. Ostatně je fakt, že se v současnosti setkáváme až s populistickým shazováním vědy a s generálním vyhlašováním nedůvěry expertům. Tento postoj jde často ruku v ruce s důvěrou v postupy zcela experimentální.
Takový postoj může demokracii, jejíž současná podoba na vědění stojí, skutečně ohrožovat. Byla by však chyba přiřknout výlučnou odpovědnost zmateným občanům či populistickým politikům. Tváří v tvář tomu, jak nepatřičně jsme v posledních krizových obdobích odkazovali na vědu, dokonce může jít o správnou intuici, která však vede k mylným závěrům.
Vezměme si pandemii. Je pochopitelné, že v počátcích převládl strach a expertní vedení bylo nevyhnutelné. Rovněž nezpochybňuji, že hlas expertů, ale i jejich konkrétní výkony, třeba vývoj vakcíny, byly podstatné, ba přelomové. Ovšem také je třeba zdůraznit, že se opomněl fenomén, který třeba filozofka vědy Zeynep Pamuková nazývá ve své knize Politika a expertiza (2021) paradoxem vědecké expertizy. Od vědců žádáme radu v konkrétní situaci, ostatně proto se na ně obracíme; jenže mají-li zůstat vědci, poradit nám nemohou.
Proč? Nejčastěji je třeba zvážit množství ohledů, tedy rovněž množství specializovaného vědění, které často může jít proti sobě. V čase pandemie jsme se od epidemiologa mohli dovědět něco o nebezpečí dalšího šíření viru. Ale i tím je možná řečeno příliš. Již vyhodnocení nebezpečí není vědecká otázka. Vědec modeluje, jak se bude nejspíš vyvíjet situace, nemá však fakta o budoucnosti a na to, zda jeho model představuje nebezpečí, si musí odpovědět sama společnost.
Jinými slovy, dokud žijeme v demokracii, rozhodují volení zástupci lidu. Ti mají politickou odpovědnost, kterou nemohou předávat vědcům. Zmíněná generalizovaná nedůvěra vůči expertům i vědě může být zčásti živena intuicí, že vědecký konsenzus se vzývá i tam, kde nemůže existovat, třeba v otázce, jaké riziko je společnost ochotna nést. Tím se zastírá, že rozhodnutí, k němuž dospíváme uprostřed nejisté, proměnlivé a stresové situace, nikdy nevyžaduje jen data, ale vždy se zakládá rovněž na morálním soudu, který však záležitostí vědy být nemůže.
Zaříkávadlo západní zkušenosti
Informování kolem střelby na Filozofické fakultě UK v prosinci 2023 vykazovalo řadu zvláštností. V článku Česko se vymyká / Jak se informuje o masových vraždách v zahraničí? (č. 2/2024) jsem na srovnání s analogickými událostmi ukázala, s jak skrovnými informacemi se musejí čeští občané spokojit, a to navzdory tomu, že se vzývalo cosi jako „zahraniční zkušenost“. Na tu se ostatně odkazoval i Vít Rakušan při tiskové konferenci den po střelbě. Správně zmínil riziko nápodoby a nepochybně byla namístě žádost, aby novináři záležitost nebulvarizovali.
V následné vyhrocené debatě se rovněž zmiňovaly studie i směrnice pro novináře, které mají zabránit tzv. copycat effect, tedy efektu nápodoby. Problém je, že studie, na nichž se zmíněné směrnice zakládají, nejsou jednoznačné. Ostatně žádná nemůže z povahy věci dokázat, že konkrétní mediální znázornění vede ke konkrétní nápodobě. Do každého takového činu promlouvá nespočet proměnných. Většina dostupných studií navíc pochází ze Spojených států, a mnozí badatelé proto rovněž upozorňují na to, že riziko nápodoby ustupuje s ohledem na dostupnost zbraní do pozadí.
Rovněž nelze podceňovat, že v lidském světě nemá nic absolutní trvalost, tedy ani směrnice pro novináře, byť kdysi byla třeba seberozumnější. Mění se svět, na nějž se tyto směrnice vztahují. Jestliže se dnes mnoho informací nešíří primárně přes oficiální média, ale nejprve se objevují na sociálních sítích, jako tomu bylo i v případě pražského zločinu, je otázka, zda je smysluplné, aby si novináři uvalovali embargo na jmenování pachatele.
Jak upozorňuje rovněž Petra Procházková v pojednání Buďme empatičtí / Zákazy pro novináře ale násilí neomezí, teroristé a střelci se dnes neinspirují oficiálními médii. „Jsou na internetu. A ten etická pravidla nemá. Zákaz není cesta, cesta je nabídnout pochopení a vědění. Zda se jménem střelce, či bez něj, není tak podstatné,“ píše autorka pro Deník N.
Znovu se projevil mechanismus známý z pandemie. V situaci nejistoty máme sklon nadhodnocovat vědecké studie či zahraniční zkušenosti. Z prvního lze ledacos vyčíst, druhé může být poučné. Jen je otázka, co přesně si máme odnést – a i to už je otázka širší debaty, do níž budou vstupovat především nejrozličnější hodnotová hlediska, třeba i to, co očekáváme od novinářů. Další otázka, na niž věda nezná odpověď.
Se zahraničními zkušenostmi jsme se ocitli v absurdní situaci. Tak dlouho jsme vzývali Západ, až jsme se mu vymkli. Patrně neexistuje masová střelba, o níž by obyvatelé byli i skoro půl roku poté tak málo informovaní. Ostatně sama seriózní zahraniční média jména běžně uváděla. Tím méně se můžeme schovávat za studie nebo zahraniční zkušenost a tím spíše je třeba trvat na vysvětlení, proč nám informace o pachateli i motivu chybějí, kdo a proč o tom rozhodl.
Umělé vytváření vědeckého konsenzu
Možná je příznačné, že expertní vědění vzýváme právě tehdy, když se ocitáme ve vyhroceném střetu hledisek. Odkaz na odborníky z nás snímá odpovědnost za vlastní vyhodnocení situace, v níž je třeba zvažovat různé zájmy, ale nakonec i typy expertního vědění. V takových situacích je zvlášť nebezpečné označovat ty, kteří zastávají legitimní, byť třeba menšinové pozice, za odpůrce vědeckého konsenzu, potažmo za tmáře. Ve hře je něco podstatnějšího než chvilkový pocit morální převahy.
Ilustruji to takto. Poslední roky jsme slýchali, že děti trpící genderovou dysforií mají být léčeny blokátory puberty. Kdokoli vyjádřil pochybnosti, byl s nebývalou snadností označen za transfoba, tím spíš, šlo-li o člověka bez expertního vzdělání. Takto byla zostouzena legenda německého feminismu Alice Schwarzerová, která vydala spolu s Chantal Louisovou knihu Transsexualita. Co je žena? A co muž? (2022). Stejné kritice čelila po vydání knihy Zrození genderu i americká filozofka Abigail Favaleová, jejíž knihu vydalo v českém překladu nakladatelství Kalich. Ta zpochybnila léčbu genderové dysforie poté, co analyzovala dostupné studie a expertní znalost se jí jevila jako nedostatečná.
Poslední měsíce jim i dalším skeptikům dávají za pravdu. Stále víc lékařů nachází odvahu veřejně odmítnout dosavadní léčbu, zvlášť dospívajících. Zatím nejvýznamnější je zpráva o stavu péče o transgender děti z pera britské pediatričky Hilary Cassové. Zpráva byla publikována 10. dubna 2024 a zasvěceně o ní v tomto čísle píše Ondřej Šmigol. Po několika letech analýzy dospěla Cassová k závěru, že byl zaprvé uměle vytvářen dojem celosvětového vědeckého konsenzu, zadruhé, že současná léčba dětí trpících genderovou dysforií je nedostatečně vědecky podložená, a zatřetí, že moralizace debaty vylučovala důležité hlasy, znemožňovala její vývoj a hledání nejlepšího možného řešení. Cassová dokonce volí tvrdé slovo „šikana“.
Jistěže ani tato zpráva není posledním slovem. Přistupovat k něčemu jako ke slovu božímu není slučitelné ani s vědeckostí, ani s demokratičností. Nejistotu, neuzavřenost a možnost zvratu je třeba připouštět vždy, nejen v klidných, ale i v dramatických časech, nejen ve snadných otázkách, ale zvlášť v těch těžkých. Problém je, že instinktivně tíhneme k opaku. Je-li doba těžká, nechceme trpět názorové odpůrce, dokonce si myslíme, že právě nyní je trpět nesmíme; je-li téma obzvlášť citlivé, prý je neempatické zmiňovat pochybnosti. Jenže právě toto, nikoli upozornění na to, že poznání tkví v přehodnocování dosaženého konsenzu, narušuje důvěru ve vědeckost.
Věřit jen té vědě, která si nevěří
Současná demokracie si bez expertního vědění neporadí. Je však třeba mít na paměti, že je zaprvé nepřípustné odkazovat na vědecký konsenzus, jde-li ve skutečnosti o otázku hodnot či vícera hledisek. Na mysli mám třeba otázku, zda během pandemie zavřít školy nebo co vše zveřejňovat o motivu střelce.
Zadruhé je třeba mít na paměti, že vědecký konsenzus platí právě jen do doby, než se rozpadne, k čemuž dostačuje jeden pravdivý hlas. Vyjadřuje to anekdota vážící se k Albertu Einsteinovi. Když jeho kolegové v roce 1931 vydali knihu Sto autorů proti Einsteinovi, fyzik prý poznamenal: „Kdybych se mýlil, stačil by autor jediný.“
Věda je důvěryhodná právě proto, že si nevěří, a jen za předpokladu, že vytrvale testuje svá tvrzení. Vědci se proto musejí vystavovat námitkám a aktivně vyhledávat disentní hlasy. To není nic příjemného, a hrozba, že se ve vědecké komunitě začne nesoulad spíš potlačovat než vyhledávat, bude existovat vždy. Ve hře nemusejí být jen známé psychologické mechanismy vedoucí ke skupinovému myšlení. Právě nejistota krizových dob svádí k semknutí a k nepatřičnému hájení území.
Taková cesta je slepá, ale až druhotně proto, že je nevědecká. Běží tu o scestí, neboť sama věda vyrostla z diskuse, sporu, kritiky – a jen v těchto podmínkách se jí daří. Vše zmíněné – diskuse, spor, kritika – se navíc zakládá ještě na podstatnější podmínce: na otevřenosti, která jde ruku v ruce s připuštěním pochybností. Na tuto podmínku bychom neměli zapomínat, zvlášť v nadmíru specializované době. Slepé úhly mohou být v takových časech ještě o něco zrádnější.