Český prezident, jak známo, formálně nedisponuje mnoha výkonnými pravomocemi, z desítky výsadních jsou nejvýznamnějšími jen jmenování premiéra, členů bankovní rady ČNB a jmenování ústavních soudců, ale se souhlasem Senátu. O mnoho více jich neměl ani zakladatel státu TGM, protože republika byla konstituována jako parlamentní demokracie. Čeští prezidenti ale měli větší neformální vliv na chod země. Hrad byl samostatným mocenským centrem, po svém to řešili komunisti, když prezidentem se stával, i když ne vždy, nejvyšší představitel strany. TGM je zakladatel tradice Hradu, na rozdíl od současných prezidentů neměl jen dva, ale čtyři mandáty, svou autoritou vybral nástupce ve funkci, dlouholetého spojence Edvarda Beneše, opíral se o sílu legionářů, Legiobanky, měl své spojence v politických stranách, mezi nejsilnější patřil předseda agrárníků Antonín Švehla, měl sobě nakloněné novináře a noviny, nejznámější je vztah s Karlem Čapkem a Lidovými novinami. Měl z dnešního pohledu nepředstavitelný široce rozkročený vlivový systém, přes který svoji moc uplatňoval. V tehdejší době snad ani nebyl tak popisován a poprvé ten systém předložil historik Antonín Klimek v dvoudílné knize Boj o Hrad.

Na Masarykovu tradici se snažili navázat všichni tři polistopadoví prezidenti. Václav Havel ale ztratil pozice hned v úvodu, když si po roce 1993 rozdělili role: zatímco jeho doména byla v zahraniční politice, Václav Klaus kraloval v domácí. Když ale chtěl po čase získat vliv v té domací, soustředil se na ostřelování pozic Václava Klause, proti němuž se spojoval s Kalvodovou ODA a lidovci Josefa Luxe. A Václava Klause se jim podařilo sundat z premiérského postu, Václav Havel si dokonce postavil vlastní úřednickou vládu v čele s Josefem Tošovským. Václava Klause se ale politicky zničit nepodařilo, protože po intermezzu s tzv. opoziční smlouvou se stal prezidentem po Václavu Havlovi, jehož moc na konci funkčního období slábla, opíral se už o bezvýznamné strany, například o Zelené. Václav Klaus uplatňoval svůj vliv na Hradě přes jemu věrné členy domovské ODS. Když se prezidentem stal Miloš Zeman, měl pár věrných ve své ČSSD a neúspěšně se snažil založit si vlastní stranu. Nejvíc ale svoji moc uplatňoval ve svém druhém funkčním období, když bezuzdně využíval slabé pozice Andreje Babiše v premiérském křesle. Miloš Zeman zcela nepochybně vytěžil z prezidentské funkce zdaleka nejvíc, i když to byly primárně jeho partikulární zájmy, osobní potěcha, vyřizování účtů než prosazování politického nebo společenského konceptu, který uměli úspěšně reprezentovat Václav Klaus nebo Václav Havel.

Není pochyb o tom, že silný voličský mandát bude chtít využít i Petr Pavel, jeho poradci a šedá zóna, která stála za jeho zvolením. V dosud kompaktní vládní koalici se začínají objevovat první spory spojené s nutnými ekonomickými opatřeními, aby se snížil hrozivý státní schodek. Nejhlasitěji se ozvali Starostové, kteří se loni museli vyrovnávat s nepěknými skandály, museli dokonce vyměnit svého nominanta na ministerstvu školství a nepochybně jistou dezorientaci a znejistění přinesl skon demiurga strany Věslava Michalika. To vše je po prezidentských volbách pryč. Snad nejvíc o tom vypovídá pokus o návrat nejznámějšího šíbra strany, europoslance Stanislava Polčáka, který své členství u Starostů přerušil kvůli kauze Redl. Pokus o comeback zatím sice nemá výsledek, protože z jeho návratu u straníků nezavládlo všeobecné nadšení. Nesporná, ale viditelná je servilita vůči nově zvolené hlavě státu reprezentovaná ministrem vnitra Vítem Rakušanem, se kterým Hrad spojují společné postavy ze šedé zóny operující kolem Hradu i v Kolíně. Ostatně i z tohoto prostředí přichází nápad, že by jedním z poradců Petra Pavla měla být další výrazná postava Starostů „student“ Jan Farský, který dal přednost stipendiu ve Fullbrightově nadaci před výkonem poslanecké funkce. Jsou to první indicie možného posilovaní pozic na koaliční strany, přitom potenciál lze najít i u TOP 09, se kterou Starosty spojuje podobná prostota a moderní politická hesla. Těmito směry povedou cestičky z Hradu.