Takový humbuk česká architektura dlouho nezažila. Ihned po vyhlášení výsledků architektonické soutěže na nové řešení hlavního nádraží v Praze se strhla názorová mela, a to i v odborných kruzích. Vzrušenost diskusí předčila dokonce i o několik tříd sledovanější loňskou soutěž na Vltavskou filharmonii. Proč?

Tři roviny

Skoro dva roky pracoval zástup profesionálů a profesionálek z oborů dopravy, památkové péče, krajinářské architektury nebo urbanismu na projektu, který mění podobu dnešního hlavního nádraží v Praze – konkrétně nové odbavovací haly a přilehlých Vrchlického sadů. Soutěž měla zvláštní podobu tzv. soutěžního dialogu, kdy porota spolu s přizvanými odborníky konzultuje architektonické návrhy průběžně už během jejich zrodu. K takovému modelu se přistupuje, když do projektu mluví vícero stran a řeší se komplikovanější zadání. A to projekt Nový hlavák rozhodně splňuje, soutěž ostatně vypsala společně trojice subjektů, každý s jiným vlastním zájmem: Praha, Dopravní podnik hl. m. Prahy a Správa železnic.

Důvodem k razantní proměně hlavního nádraží bylo vedle předpokládaného rostoucího počtu cestujících a nedostačujícího napojení na ostatní veřejnou dopravu také lepší provázání s okolním městem, aby se zvýšila atraktivita i bezpečnost místa. Pomoci by mělo zavedení nové tramvajové trati se zastávkou před odbavovací halou a zpřehlednění parku. Důležitou součástí projektu, na kterou se však v diskusích zapomíná, je „humanizace“ magistrály před Fantovou budovou pomocí chodníku a přeměny dnešního parkoviště na střeše odbavovací haly ve veřejný prostor, se kterým se každý z projektů vyrovnal po svém.

Památce navzdory

Vítězný projekt z dílen dánských studií Hennig Larsen Architects a Ramboll upoutá především velkolepě pojatým zastřešením s dekorativně zpracovanou dřevěnou konstrukcí. Ta se také stala hlavním terčem kritiky. Má své početné obdivovatele, jak už to ale bývá, mnohem hlasitější jsou její odpůrci, kteří si z ní utahují, že jde o laciný import blízkovýchodní estetiky. Mnohem důležitější jsou však pochyby a výtky, pokud jde o technické a provozní řešení vítězného návrhu, který počítá s částečnou demolicí otevřené vstupní části odbavovací haly ze sedmdesátých let.

A právě to vyvolává největší odpor i řadu otazníků. Hned z několika důvodů. Zaprvé se demolice jeví jako neekologické a nehospodárné řešení vzhledem k tomu, že hala prošla před dvanácti lety celkovou rekonstrukcí za víc než miliardu korun, zadruhé se tím podstatně zmenší interiérové prostory, kde mohou cestující čekat v teple a suchu. Odstranit by se totiž měla celá část odbavovací haly s parkovištěm na střeše, takže by její vytápěný interiér nově začínal až za dnešními vstupy do metra. Tím nejvážnějším problémem je však fakt, že jde o cennou ukázku poválečné architektury s prvky stylů hi-tech a tehdy nastupující postmoderny od velmi vlivných person v čele s Janem Bočanem a Alenou a Janem Šrámkovými. Potvrdilo se, že veřejnost si už poválečnou architekturu vzala po několika demoličních kauzách za svou, takže bezprostředně poté vznikla petice za přepracování návrhu, aby byla hala ušetřena.

A právě požadavkem na odstranění podstatné části odbavovací haly může vítězný návrh fatálně narazit, protože jak v reakci na výsledky soutěže potvrdilo ministerstvo kultury, hala jakožto součást Fantovy budovy je pod památkovou ochranou (navíc je součástí pražské památkové rezervace). Porota tomu pravděpodobně nevěnovala dostatečnou pozornost, jinak by na to dánské architekty v rámci připomínek musela upozornit, případně je neprohlásit vítězi. Že stávající halu není bezpodmínečně nutné ubourávat, prokázal navíc „bronzový“ projekt českých re: architekti a italských studií Baukuh a Yellow Office. Vášně ohledně výsledků časem vyvanou, k realizaci vítězného návrhu ale povede ještě velmi trnitá a těžko předvídatelná cesta, na jejímž konci bude dost možná o hodně jiný výsledek.