V době, kdy neustále někde čteme, že novinařina prochází krizí a že na novinářské řemeslo už není spolehnutí jako dřív, zemřel Jiří Černý – kdysi sportovní novinář, po sametové revoluci dlouho též politický komentátor, celoživotně však především hudební kritik, který se vlastně zdál nesmrtelný. Sotva se v pátek rozneslo, že nakonec přece jen zemřel (nebylo to rázem, bylo to po dlouhé nemoci, která někdejšího velkého sportsmana přivedla na závěr života do nejednoho nemocničního zařízení), začalo na něj vzpomínat obrovské množství lidí, kterým zasáhl do života. Nejen osobně, ale nejčastěji právě svou prací. Černý zkrátka byl záruka kvality a silných mravů. Mohli jste s ním nesouhlasit, mohli jste se s ním přít, ale nebylo lze nevidět, jak fundovaný a stylisticky suverénní autor to je. Nebo jak velkorysý je polemik, jenž vždy respektuje stanovisko oponenta a jenž se ho snaží udolat argumenty, nikoli silou. Žil v neustálém dialogu se svými čtenáři i posluchači, protože jako člověk mimořádného hlasu dokázal své texty jaksepatří prodat také v rozhlasovém éteru.

Musím samozřejmě podpořit a respektovat názor svého přítele, dramaturga brněnského Městského divadla a velkého znalce Jiřího Černého Jana Šotkovského, jenž tvrdí, že jako politický komentátor byl Černý dobrý, ale že jsou u nás lepší, zatímco v muzice si to Černý všechno odedřel a vybojoval sám. V každém textu je znát zápas o názor, snaha o přesné vystižení vlastních myšlenek a o charakteristiku zpěváka, skladatele či alba, která vydrží déle než jediné přečtení v časopise. (Ostatně o kolika novinářích dělával pochvalné vtipy Vladimír Renčín? O Jiřím Černém vytvořil třeba ten, v němž hádající se manželé sedí za stolem a manžel své ženě vyhrožuje: Ještě chvíli a já si seberu několik svých ročníků Melodie a půjdu o dům dál. Pro neznalé: Melodie byl hudební časopis s obrovským čtenářským dopadem a renomé, což byla zásluha mimo jiné článků Jiřího Černého.)

Přivedl na výsluní Karla Kryla, sourozence Ulrychovy nebo Martu Kubišovou, ale taky byl tváří sametové revoluce. Nejenže přesvědčil Karla Kryla, aby na balkoně Melantrichu zazpíval s Karlem Gottem hymnu, taky na tentýž balkon vystrčil dvacet let umlčovanou Kubišovou se slovy: „Teď by to chtělo nějakou modlitbičku.“ Dav na Václavském náměstí šílel nadšením a pak pokorně a pln dojetí zpíval se stejně dojatou zpěvačkou jednu z jejích slavných písní. O tom, jak pečlivě Černý formuloval cokoli, svědčí věta, již si připravil, když informoval veřejnost o tom, že komunističtí představitelé státu dávají své funkce k dispozici. Je to krátké souvětí, přesto je znát pečlivá dramatická práce s pointou – do posledního slova nikdo netuší, co Černý řekne. A když to konečně vysloví, je i po více než třiceti letech znát z videa obrovská katarze divadelního sálu, v němž památná slova zazněla.

To je tedy ta druhá osobní vzpomínka na Jiřího Černého – připomínám si totiž ten sametový okamžik vždy, kdy si musím osvěžit, že je třeba vážit každé vyřčené i napsané slovo. Nu a konečně třetí osobní okamžik je zážitek z četby knižního rozhovoru s novinářem Jaroslavem Riedelem, nazvaného Kritik bez konzervatoře. Když Riedel Černému připomíná jeho polemiku s literárním kritikem a historikem Michaelem Špiritem, který za něco Černého opakovaně sepsul, aniž reflektoval na Černého poznámky, podotkl k tomu Černý věcně: „No co, musím se smířit s tím, že nároků čtenářů Špiritova typu mé psaní nedosáhne.“ To je velkorysý postoj k jiným i k vlastní důležitosti. I ten si neustále připomínám, protože jsem o kritické literatuře četl máloco důležitějšího. Po Jiřím Černém ostatně zůstalo mnoho dobrých knih – a nemá-li nám jeho hlas chybět, stačí je číst. Stárnou pomalu, pokud vůbec.