První státní návštěva ruského prezidenta Vladimira Putina po jeho inauguraci, v pořadí již pátá, mířila do Číny. Tam ho jeho protějšek Si Ťin-pching přijal s náležitou pompou. Vše s cílem umocnit dojem silného spojenectví a přátelství. Veškeré pocty ale nemohly zamaskovat, že Putin je v tomto vztahu juniorní partner.

Rusko potřebuje Čínu více než Čína Rusko. Po uvalení západních sankcí je to právě obchod s Pekingem, co drží ruskou ekonomiku na nohou. Za dva roky války vzájemný obchod vyrostl o dvě třetiny na hodnotu 240 miliard dolarů. Čína se stala primárním odbytištěm pro ruskou ropu a plyn. Dovoz z Číny tvoří asi 40 % veškerého importu do Ruska, v roce 2021 to bylo 24 %.

Čínská podpora ale není nekonečná. Jelikož Moskva nemá pro své komodity jiné odbytiště, Číňané si mohou diktovat ceny. Putin velmi stojí o vybudování plynovodu Síla Sibiře 2, který by zvýšil kapacity pro Peking. Ten ale o něj nejeví valný zájem, cena za ruský plyn mu přijde příliš vysoká a jiných zdrojů má dost. Ani nyní se Putin konkrétního příslibu čínské účasti na projektu nedočkal. Čína se také zdráhá dodávat Kremlu vojenské vybavení. Sice tam proudí zboží „dvojího využití“, tedy civilního i vojenského, ale například munici zatím Čína Rusku odmítá předat. Přes všechny řeči o přátelství je ruský trh mnohem menší než ten evropský a americký. Peking nechce příliš okatě obcházet západní sankce. Když USA v prosinci 2023 pohrozily, že uvalí sankce na bankovní clearingové platby za cokoli, co může Rusko použít ve svém válečném úsilí, čínský export do Ruska klesl v březnu meziročně o 16 % a v dubnu o 14 %.

Si Ťin-pchingovi se ale Putin hodí do jeho geopolitických plánů. Čína se snaží vybudovat alternativu k Amerikou vedenému Západu. Autoritářští vůdci si slíbili „zvýšit součinnost a posílit koordinaci s cílem čelit destruktivnímu a nepřátelskému kurzu Washingtonu“. Peking se snaží vybudovat dvě sítě, které mu to mají umožnit. Rusko je součástí obou. První je neformální spojenectví nevábných států, kterého se kromě Moskvy a Pekingu účastní ještě Írán a Severní Korea. Všichni se nějak podílí na ruském válečném snažení. Čína poskytuje ekonomické a diplomatické krytí, Írán dodává drony a Severokorejci munici.

Válka na Ukrajině se Pekingu hodí. Strhává na sebe pozornost, Západ proto nemá čas řešit Čínu. Zároveň slouží jako laboratoř: Číňané mohou odkoukat od Rusů, co funguje v moderní válce, kdyby se náhodou rozhodli k invazi na Tchaj-wan.

Oficiálnější a respektovanější je BRICS, pojmenované podle zakladatelských států Brazílie, Ruska, Indie, Číny a Jižní Afriky. Nově se k nim přidaly Írán, Egypt, Etiopie, Spojené arabské emiráty. Má jít o alternativu k západní skupině G7. V plánu je také zavedení nové rezervní změny, jež by měla ohrozit výsadní postavení dolaru ve světové ekonomice, a narušit tak dominanci USA.

Dlouhodobé plány Číny jsou také jasné. Vytvořit alianci zemí, která bude vzdorovat Západu, narušit ekonomickou sílu Ameriky a válkou posílit postavení svého spojence v Evropě. Pokud nevyjdou diplomatické snahy o připojení, tak možná i zaútočit na Tchaj-wan.

Čína však naráží na svého nejhoršího nepřítele, samu sebe. Fakt je, že není příliš oblíbená. Země BRICS se navzájem nesnášejí, Indie má s Čínou nevyřešené územní spory, které pravidelně přerůstají v ozbrojené střety, Emiráty se nemají rády s Íránem, Brazílie s Indií se příliš netváří na zavedení měny BRICS, pokud by to v reálu znamenalo posílení jüanu, tedy Číny.

Peking je také neoblíbený v širším regionu. Kromě Indie blíž k USA než říše středu má i Vietnam, Japonsko, Jižní Korea, Filipíny a Austrálie. Čína Rusko sice příliš nepotřebuje, ale je to jediný opravdový spojenec, který jí zbyl, podobně jako Hitlerovi Mussolini.

Připočítejme k tomu zpomalující ekonomiku a počínající demografickou krizi – a přirozený nástup Pekingu na vrchol se začíná komplikovat. To ho ale činí nebezpečnějším. Země, které posilují samospádem, nepotřebují nic dělat. Ty, kterým se jejich sen dominance vzdaluje, se mohou pokusit o něco radikálnějšího, třeba o válku.