Umělecký tiskař Petr Korbelář pracuje ve své litografické dílně na kraji Prahy ve Zdibech. Je to prostor opojný, ještě než do něj člověk vstoupí: kolem louky, kostel, obrovský rozpadající se statek. A pak samotná dílna, v níž se odehrávají kouzla kamenotisku neboli víc než dvě stě let známé metody tisku ze solnhofenského vápence: všude vůně barev a kamenů, jakou odjinud neznáme. Kolem kmitá drobný muž, nakažlivý ve své ustavičné radosti z práce a ve své víře v krásu svého umění…

Na čem právě pracujete?

Dělám s Oldřichem Jelínkem a je to zážitek, vždyť jako dítě jsem se s jeho prací potkával ustavičně: měl jsem doma jeho černého Petra i jiné karty nebo komiksy a knížky a teď se mu dívám pod ruce. To je na mé práci nejkrásnější, že se potkávám s lidmi, které skrz jejich práci znám odmala: sbíral jsem filmové plakáty, hodně z nich dělal grafik František Vlach – a já s ním pracoval! Nebo platíte bankovkami a přitom pracujete s jejich autorem Oldřichem Kulhánkem; koukáte na Švankmajerovy filmy, pak s ním roky tvoříte; posloucháte Suchého a Semafor… a dvacet let tisknete jeho obrazy.

Popisujete to jako životní štěstí.

Protože to je štěstí, potkávám všechny výtvarné profese. Litografie je totiž svobodné grafické vyjádření, nejste ničím svázáni – na rozdíl od takového linorytu, který má řemeslná omezení. Díky své práci si taky uvědomuji, jak moc umělci ovlivňují veřejný prostor, aniž to obvykle tušíme.

Děláme rozhovor před pražským knižním veletrhem, měli bychom mluvit spíš o knížkách.

Mezi grafiky je hodně výborných ilustrátorů. Nově mi do dílny chodí František Skála, hodně knížky ilustrují Petr Nikl nebo Marina Richter, s nimiž spolupracuji čtvrt století. Litografie tisknu pro nakladatelství Argo, které v rámci standardního nákladu pořizuje k vybraným titulům sto kusů s originální litografií. Nebo tisknu pro nakladatelství Teapot, jež se specializuje na bibliofilie, často vypravené litografiemi. Na tom výčtu vidíte, že litografie a kniha jsou silně provázány.

Znají výtvarníci litografii, nebo teprve tady objevují kouzlo tisku z kamene?

Nedávno přišla Zuzana Lednická a sháněla někoho, kdo jí udělá iris (metoda tisku barevných přechodů – pozn. red.) v kvalitě podle jejích představ. Dostala se až ke mně a udělali jsme spolu Borkovcova Františka z Assisi a tiskli ho na mojí mašině. Pak to zkusila ještě ofsetovým tiskem, jenže to je jiné kafe: přechody ze žluté do modré jsou najednou zelené. A to je právě příklad opačného postupu – Zuzi přišla udělat konkrétní věc, ale když viděla možnosti litografie, zamilovala se a teď tu tvoří designové experimenty.

Takže výtvarníci k vám do dílny chodí objevovat sami sebe?

Hledají nové cesty a pořád přicházejí s novými nápady. Třeba sochaři Čestmíru Suškovi, kterého nebaví kreslit na kámen, jsem vymyslel asfaltovou techniku, takže na kameni pracuje špachtlí a výsledek se podobá jeho sochám. Nechci po autorech omalovánky, jsem rád, když najdeme způsob, jak techniku tisku přizpůsobit jejich potřebám, chci, aby byli svobodní. Taková Markéta Kotková sbírá hlíny. Přišla se mě zeptat, jestli se dají tisknout pigmenty, které najde v přírodě. Ubezpečil jsem ji, že ano. Výsledek vidíte: tenhle tisk, tato barva je z hlíny ze Svatého Jana.

Už z takového záběru se zdá, že litografii u nás zánik nehrozí, jak jste se před pár lety bál.

Je to ve vlnách, byly doby, kdy jsem neměl do čeho píchnout. Ale je zajímavé, že vždycky když přišla krize, třeba finanční, začali autoři hledat nové cesty a začali sem víc chodit. Taky je důležité, nakolik jim jde o kvalitu. Třeba Kulhánek mi říkal, že může tisknout kdekoli. A že i když to bude blbé, lidi to od něj beztak koupí. Ale jeho to štvalo, chtěl to mít pěkné, proto si tiskaře pečlivě vybíral. Dobří autoři nechtějí svoje dílo množit, chtějí jej tvořit a u tvorby cítit oporu.

Nepřibývá litografií taky proto, že je méně příležitostí věnovat se ilustracím knih?

Určitě taky, takový Olda Jelen hodně ilustroval pro Albatros, ale protože dnes by se tím neuživil, přešel na litografii. Ale povím vám, jakou moc dobrá ilustrace má: Olda ilustroval Příběhy skřítků Leprikónů, což je knížka irské autorky Bairbre McCarthyové. V Anglii ji nechtěli vydat, ale když viděli, jak vypadá české vydání, vydali díky ilustracím knížku i oni. Načež ji irský premiér vezl jako dárek do USA Obamovým dětem. A takových příběhů slýchám bezpočet, nebo je žiju: třeba když Švankmajer potřeboval peníze na film Hmyz, nakreslil pár brouků, vytiskli jsme je jako litografie, udělal crowdfunding… no a během týdne posbíral asi čtyři miliony.

Jste i hudebník, básník, teď jste se dal na videotvorbu a natáčíte, co s výtvarníky děláte.

To mě hodně baví. S Oldou Jelenem jsem pořídil jeho Tvář světa a tu vidělo na YouTube už dvacet sedm tisíc lidí – je to způsob, jak umělecký tisk snadno dostat k lidem. Na výstavu jich přijde pět set, ale video zhlédnou tisíce. Nedělám dokumenty step by step o tom, jak tisknu litografie, dělám imprese. Se Švankmajerem mám pěkné video, jak tiskneme Vzpouru sládků pro nakladatelství Teapot. On se normálně vzpírá publicitě, ale mně svolil dva dny ho točit.

Vaše nadšení je nakažlivé, zjevně svou práci milujete.

Zažívám krásné období, kdy se mi tu střetávají různé generace tvůrců. Dokonce si do dílny vodím lesní školu a ukazuju dětem, co se jak dělá. Jedenáct dětí mi tu udělalo na kameni obrázek, dohodly se, podělily, žádné si neuzurpovalo prostor sobecky pro sebe. Navíc mají zážitek, obzvlášť když pak jejich dílo visí v Betlémské kapli na právě probíhající výstavě k soutěži Grafika roku. Najednou totiž k tomu místu a vůbec umění získávají živý vztah, protože mají obrázek na výstavě.

Živý vztah… To je pro vás důležité spojení. Jste, pokud vím, skeptický k digitálnímu tisku.

Digitální tisk má výhodu, že když uděláte patlaninu a neprodáte ji, další neděláte. Jenže mně se líbí něco jiného: jde-li tvůrce do litografické dílny, musí věřit své práci, protože musí udělat celou edici, kterou má v plánu. Proto nepřijde s pitomostí, nýbrž má dílo promyšlené. Navíc litografie není reprodukční umění, ale živé, protože hledání ideálního výrazu včetně chyb, které uděláte a které vám objeví cestu, jaká by vás jinak nenapadla, je stejně důležité jako výsledný obraz. Je to zápas s hmotou. Proto svět virtuální nepřeválcuje svět umělecký: na umění je totiž nejzajímavější proces vzniku – a ten si počítač neužije.