Už několik let jsem spokojeným majitelem tzv. Lítačky. Tedy elektronické jízdenky, díky které vstupuji do prostředků pražské hromadné dopravy bez pocitů tísně, jež mě provázela v rebelských letech, kdy jsem bojoval se systémem tím, že jsem občas jel několik stanic bez označené jízdenky.

Před časem jsem přešel z čipové karty (několikrát jsem ji ztratil) na mobilní aplikaci, ne že bych byl sám schopen si ji do mobilu aplikovat, ale nabídl mi to pracovník Dopravních podniků, když jsem si byl naposledy kupovat roční kupon. Ten pracovník mi popřál mnoho zdaru a pak mi řekl, že příště už si mohu koupit kupon sám, že to je jednoduché a jde to prostřednictvím té aplikace.

Trochu jsem o tom zapochyboval, ale opravdu, když kupon vypršel, vzal jsem do ruky mobil a několika, jak jsem překvapeně zjistil, jednoduchými úkony si kupon zakoupil. Aplikace, či jak tomu říct, mi nabízela několik druhů: měsíční, čtvrtletní, 10měsíční a roční. Já si vybral ten 10měsíční, neboť jsem škrt a tohle se mi zdálo jako takové rozumné řešení, bůhvíco bude za rok. Stálo to něco přes tři tisíce, vše se zdálo jednoduché a prosté a já by sám se sebou spokojený.

Až do minulého týdne. Sedím v tramvaji, právě se chystám začíst se do tisku (ostentativně čtu v tramvaji noviny), když periferně zaznamenám výskyt revizorů. Nijak mne to nevzruší, uchopím mobilní telefon, ujistím se, že je nabitý, nacvakám aplikaci Lítačka a jsem připraven k perlustraci. Revizor ke mně skutečně přistoupí, já mu ukazuju telefon, on už chce pokynout hlavou, že vše je v pořádku, pak se ale ještě jednou podívá a pronese: To ale máte zónu jedna. – Já na něj pohlédnu, o čem to mluví, a on opakuje: To vám neplatí v Praze, to je na zónu jedna. – Prosím? řeknu já. – No nemáte platný kupon pro Prahu. Tohle je pro první zónu. – Prosím? Vůbec vám nerozumím. Jak, neplatí v Praze? Jaká první zóna? Já samozřejmě mám jízdenku pro Prahu, protože jezdím po Praze, bydlím v Praze, teď jedu z Letné na Břevnov za svou dcerou a vnukem, takže nechápu, o čem mluvíte. – To je možné, ale vy nemáte pražskou zónu. Máte zónu číslo jedna, a ne Prahu. Čili nemáte platnou jízdenku, takže buď zaplatíte na místě pokutu, nebo mi dáte doklad totožnosti.

Já si v tu chvíli uvědomuju, že to ten člověk myslí vážně a že se přede mnou rýsuje problém. Nicméně tomu opravdu nerozumím: Prosím vás, to je nějaký nesmysl. Já jsem si kupoval kupon, zaplatil jsem něco přes tři tisíce, takže předpokládám, že s tím můžu jezdit po Praze. Proč bych si kupoval v Praze kupon, kterým nemůžu jezdit po Praze? To přece nedává smysl, říkám a dívám se kolem sebe, jestli se mnou cestující souhlasí, ti se však dívají jinam a dávají najevo, že se mnou nechtějí nic mít.

Jediný, kdo na mne dál hledí, je revizor, ten mě neopouští a pokračuje: Máte zónu číslo jedna, ta neplatí v Praze. Proč jste si ji koupil, to nevím, to je asi vaše věc, jisté je, že nemáte platný doklad pro Prahu, takže buď zaplatíte, nebo mi dáte doklad totožnosti, nebo vystoupíme a já vás budu muset předvést pro zjištění totožnosti.

Vypadá to beznadějně, já se ale snažím stále ještě bránit: Prosím vás, a jak se ke mně ta zóna jedna dostala? A vůbec, co to je, zóna jedna? To je někde za Prahou? – Ano, říká revizor. Když si rozkliknete aplikaci, vidíte, že to je zóna kolem Prahy. A skutečně rozklikává aplikaci a vidím obraz podobný letokruhům a tam asi devět zón, přičemž zóna jedna je úzký pruh kolem Prahy: Říčany, Jesenice, Úvaly, Roztoky…

Prosím vás, proč bych si kupoval jízdenku z Úval do Roztok, když bydlím na Letné a jezdím jenom po Praze!? zvolám zoufale, i když chápu, že síla argumentace se vytrácí. – Opakuju, že to není moje věc. Proč jste si to koupil, nevím, já jenom vím, že nemáte platnou jízdenku. – Do prdele, neudržím se, ale jak se to mohlo stát? Proč mi prodali něco, co mi je k hovnu? – Jsem málokdy vulgární, ale tady jsem musel. – Muž se podívá na můj displej a řekne vítězoslavně: No jasně, vy máte desetiměsíční kupon. – No a co? řeknu. To vadí? – Ne, ale desetiměsíční kupon neplatí pro Prahu. To nevíte? a podívá se na mě vyčítavě. – Já vytřeštím oči a zvolám: Ne! Jak bych to měl, proboha, vědět? To se někde vyhlašuje? Paní, vy to víte? snažím se požádat o pomoc paní, která sedí vedle mě. Paní s tím nechce nic mít. – Revizor říká: Když si kupujete kupon, tak byste si měl zjistit, kde platí. To je přece samozřejmé, když si něco kupuju, tak si zjistím, co to je. – Já znovu propadám zoufalství: Já si to koupil v mobilu, a jak člověk může vědět, že to neplatí, když se mu to nabídne?! To si člověk třeba koupí lístek do bazénu, a tam je vypuštěná voda a oni mu řeknou, že si to měl zjistit? Co to je za nesmysl?! – Já bych si to zjišťoval, opáčí s klidem revizor. To vás nenapadlo, že desetiměsíční kupon je pro školy? – Ne! Jak by mě to mělo napadnout? Co to je za nesmysl? – Koupíte si kupon, ukáže se vám, že platí pro zónu jedna. Vy netušíte, že to jedna není Praha?

Praha je zóna P, 0 a B. To taky nevíte? udiveně, možná jen předstíraně, praví revizor. Tak zaplatíte, nebo si vystoupíme?

Já tedy vystupuju, stojíme na refýži, do toho mi volá dcera, jestli koupím zmrzlinu, že by chtěla pistáciovou a jahodovou, to je takový náš rituál. – Ano, ale bohužel jsem zatčen, takže to bude chvíli trvat. – Cože? Proč? – Protože mám zónu jedna, nikoli pé, nula a bé. – Cože? Já tomu vůbec nerozumím. – Já taky ne, z toho si nic nedělej. Možná budu potřebovat přinést pyžamo a kartáček, řeknu, revizor se podívá poněkud překvapeně, ale já mu řeknu: Nebojte se, žertuju. Pak ještě zakroutím hlavou a vytáhnu kartu a spořádaně zaplatím pokutu tisíc korun. Odpoledne si jedu na Bojiště pořídit kupon se zónami P, 0 a B. Jsem zase spokojený cestující.