Záminkou a impulzem pro tento Salon Echa byl otevřený dopis výtvarníka a vedoucího pedagoga ateliéru malby na VŠUP Jiřího Černického, který se vzápětí stal hitem sociálních sítí. Velmi otevřeně a expresivně v něm píše o svém silném pocitu tísně, který se ho jako pedagoga zmocňoval při setkáních se studenty: „Studenti dozorují, zda přesně říkám, co je vhodné, zda nevtipkuji nevhodně na nějaké téma, zda příliš nezpochybňuji něco, co by se v současné době zpochybňovat nemělo, zda neupřednostňuji někoho, zda dávám všem dostatečný a vůči ostatním relevantním prostor, zda přespříliš nemluvím o osobních věcech, zda příliš nepojmenovávám jejich vlastnosti a tím je nedostávám do diskomfortu, zda svoji zkušenost příliš nevztahuji na minulost…“ Dopis se samozřejmě setkal i s kritikou, Černický byl označen právě za toho, kdo je příliš přecitlivělý a přestává se orientovat v rychle se měnícím světě.

Salon se konal 20. června před publikem v Knihovně Václava Havla a byl hojně navštíven. Nekladl si za cíl vyřešit generační konflikt, ale zkusit se z různých stran pobavit třeba o tom, jestli je pravda, že mladší a starší si někdy nerozumějí víc než dřív, nebo jestli to není náhodou tak, že si nerozumějí lidé mezi sebou, bez ohledu na to, jestli jsou staří, nebo mladí. Debaty se zúčastnili Marta Herrmannová, studentka DAMU, Alice Koubová, filozofka, proděkanka DAMU, Tereza Matějčková, filozofka, Jiří Černický, výtvarník, Vladimír Kokolia, výtvarník, pedagog na AVU.

Jiří Peňás