Ne každý sociolog má to štěstí, že na základě jeho díla vznikne film. Hartmut Rosa takové štěstí měl. Film Speed / Hledání ztraceného času od Floriana Opitze se zabývá základní tezí myslitelova díla: Zběsilá rychlost nás, moderní lidi, připravuje o radost ze života. Víme, jak zpomalit?

„Příští rok budeme muset běžet zas o něco rychleji než letos,“ píšete ve své poslední publikaci. Vy sám jste připraven na vyšší tempo?

Rádi si nalháváme, že příští rok budeme méně pracovat, budeme mít více času. Když se někoho zeptáte, jak se mu daří, uslyšíte: „Zrovna je to dost stresující.“ Dotyčný si myslí, že za týden bude lépe. Ale když si uvědomíme, že práce přibývá, a to všem, zjistíme, že jsme se ocitli v pořádné sociální krizi. A abych se vám nevyvlékl z otázky: Ano, cítím to i na sobě.

Ale vy víte, jak na to. Když vám člověk napíše e-mail, nejprve dostane úžasnou automatickou odpověď, v níž se mimo jiné píše, že se pokusíte odpovědět, ale nic neslibujete. To si člověk může dovolit až jako profesor, že?

Ano, ale i mladý člověk si musí umět říct: „Teď píšu disertaci, tak nemůžu odpovídat na každý e-mail.“ Tomu říkám funkční zpomalení. Také si lze vytvářet zpomalovací oázy, třeba si řeknete, že aspoň jeden víkend z měsíce nesáhnete na práci. Ale své knihy píši z jiného důvodu. Existuje mnoho koučů, kteří nám namlouvají, že jde o individuální problém, ve skutečnosti je to problém strukturální, který nevyřešíte vy ani já. Ale existují strategie, které pomáhají: na některých věcech umanutě trvat. Například si řeknete, že v pondělí večer budete chodit na koncerty, a na koncerty budete chodit, i kdyby se mezitím objevilo sto naléhavých úkolů.

V nedávném rozhovoru jste uvedl, že svět vnímáme jako prostor agrese. Tomu rozumím. V Česku máme za sebou docela agresivní prezidentskou kampaň. Ale zaznamenala jsem zajímavý posun. V poslední době je hněv chápán jako zdroj energie, který máme využít k vytvoření spravedlivější společnosti. Dokonce dalajlama napsal knihu s názvem Be Angry...

Dalajlama? Opravdu? To mě zaráží, ale přece jen chci zdůraznit jednu věc. Neříkám: Lidi, nebuďte agresivní! Jako sociolog konstatuji: Agresi lze zaznamenat hned na několika rovinách. Sleduji ji na úrovni přírody, do které masivněji zasahujeme, a dále na společenské úrovni. Vy jste zmínila českou volební kampaň, tu jsem také zaznamenal, ale nepřipadala mi zarážející. Podívejte se na naše kampaně, debaty o očkování a zbraních pro Ukrajinu. Nepohlížíme na sebe jako na lidi, s nimiž lze vést debatu, ale jako na idioty, nepřátele, vlastizrádce. Dále tu máme skutečnou válku. A konečně považuji za pozoruhodné, jak agrese ovlivňuje vztah k nám samým. Lidé se necítí dobře ve své kůži, chtějí být krásnější, štíhlejší, dynamičtější. Takže já zkoumám, proč jsme agresivní, nikomu nedoporučuji mírnost. A je fakt, že nacházím souvislost mezi agresivitou a zrychlením. Ve společnosti, která se uchovává jen díky růstu, se agresivita stává základním postojem ke světu. Na tomto pozadí vyvstává otázka: Jak z této sociální makrosituace vyváznout? A tady bych skutečně s dalajlamou nesouhlasil a radil bych: Pryč z boje!

Moderna není jen dobou zrychlování, ale i zpomalování. Třeba to, že dnes může studovat tolik lidí, je dáno tím, že jsme bohatá společnost, a proto žijeme déle. Pak si mladí mohou dovolit pár let tvůrčího volna, během kterého třeba čtou romány, což v pozdějším věku dělá málokdo. Já se přesto své studenty snažím tlačit. Říkám jim: Napište rychle bakalářskou práci, pak můžete dělat něco zajímavějšího. Vy byste byl opatrnější?

To nevím. Tváří v tvář současným studentům jsem trochu bezradný. To je fakt dobrá otázka...

Mám sklon zvyšovat tlak, protože vidím, jak moc prokrastinují. Mimochodem, souvislost mezi stresem a prokrastinací považuji za pozoruhodnou.

To podepisuji. V 80., dokonce v 90. letech bylo studium zpomalenou fází života, jak jste říkala. Studenti měli větší volnost věnovat se různým zájmům, přeskakovat z tématu na téma, což považuji za skvělé. Dnes je problém s prokrastinací výrazný. Studenti nepřeskakují z tématu na téma. Oni totiž vůbec neskáčou. Tuhle mi jedna studentka řekla: „Ten den jsem chtěla psát bakalářku, místo toho jsem od rána sledovala kočičí videa na YouTube, a stejně jsem nic hezkého nezažila.“

Smutná věta...

Přesně, ale nepřipisoval bych to jen jednotlivcům, vidíme to u celé generace. Ukazují to i data: studenti se necítí dobře. Cítí se přetíženi, ale studium není těžší. Neskládají více zkoušek. Tvrdit, že jsou prostě líní, je také zkratka. Spíš se mi zdá, že narostl vnímaný tlak. Příčin bude několik. Jednou z nich je představa, co všechno by člověk měl dělat, čímž si vytvoří takovou úzkost, až nakonec nedělá nic. Mladý člověk by si měl hledat stáž, strávit semestr v zahraničí, ještě před dokončením bakalářského studia by měl vědět, kde bude pokračovat v dalším studiu – a skončí u kočičích videí.

Vliv sociálních médií by se asi neměl podceňovat. Celosvětově je na nich aktivních 4,6 miliardy lidí, kteří tam v průměru stráví dvě a půl hodiny denně. Člověka pak napadne, jestli času není příliš...

Ano, ale záhy narazíte na dobře prozkoumaný paradox. Zeptáte se lidí, co dělají nejraději. Řeknou vám, že rádi chodí na koncerty nebo hrají fotbal. A pak se podíváte, co skutečně dělají, a zjistíte, že čas tráví na sociálních sítích. Tak se jich ptáte: Proč jste nešli na fotbal? Prý proto, že nemají čas. Jenže vy víte, že to není pravda: vždyť byli tři hodiny na Facebooku! V doprovodné studii se badatelé ptali, jak se při jednotlivých činnostech cítí, a zjistili nepřekvapivou věc: na fotbale se cítí dobře, na sociálních sítích ne. Proč se nevěnujeme tomu, co nás činí šťastnými? Nevím.

Vraťme se ke zrychlení. Nejčastější kritika vaší teze zní, že společnosti vždy zrychlovaly. To nepopíráte, ale tvrdíte, že kvalita zrychlování je dnes jiná.

Zvláštností naší společnosti je, že musí trvale růst, aby zůstala taková, jaká je. Dřív bylo zrychlení způsobeno náhodnými objevy. Lidé jsou od přírody zvědaví, a tak jim něco sepne, něco objeví. Zásadní je energie: pokud nám nový objev umožní dosáhnout stejného výsledku s menším množstvím vynaložené energie, včleňujeme jej do našeho života. Jenže v moderní společnosti už máme příliš mnoho aut, letadel, potravin – a přesto musíme příští rok růst. Modernost znamená, že status quo lze udržet jen zrychlením.

Často zmiňujete pojem odcizení. Řekl byste, že současný výraz pro odcizení je vyčerpání a vyhoření?

To ne, existuje vyčerpání, které není odcizením. Pakliže člověk celý den sportoval anebo pracoval, večer budete vyčerpaný, ale ne odcizený. Odcizení je stav, v němž selhávají vztahy. Sice jsem zaměstnaný, ale má práce mi nedává smysl. Nijak se mě nedotýká. Dokládají to studie, které se zaměřily na učitele. Vyhořelí pedagogové poznamenávají: „Nedaří se mi proniknout k žákům. Tolik se snažím, ale není to k ničemu.“ Vztah já a světa je narušen.

Což ale nemusí souviset s časem.

Ne nutně. Florian Opitz natočil na základě mé teorie film. Mluvil s různými lidmi o obranných mechanismech před stresem. Režisér, ale i diváci došli k závěru, že jediní lidé, kteří ve filmu netrpí, jsou ze zemědělské rodiny v horách. Florian si to zdůvodnil tím, že si sami určují, jak naloží s časem. Ale v tom se mýlí. Právě zemědělci si svůj čas neurčují! Brzo ráno musí do stáje, večer se tam vracejí. Onen manželský pár nikdy nebyl na dovolené. Zpomalení nesouvisí s volným časem: zrovna tahle rodina žádný neměla. Skutečnost, že nevěděli, co je stres, byla dána souhrou tří okolností: toho, co od dne očekávali, toho, co se očekávalo od nich, a časového zdroje, který měli k dispozici. Tyto tři osy se ocitly v náležité rezonanci...

V jedné své knize poznamenáváte, že rezonance je jako čerstvý sníh...

Ano, čerstvý sníh si nelze vynutit, není to nic, co by nám bylo k dispozici, ale promění svět.

Co sněžná děla?

To je něco jiného, než když začne sněžit.

Co je to tedy rezonance?

Mám čtyři kritéria. Rezonuji se svým prostředím, když ke mně zaprvé promlouvá. Zadruhé, situace mě nějak podněcuje k odpovědi, třeba k tomu, abych nastavil dlaň a ukázal dítěti: Podívej, sněží. Zatřetí, když vnímám souzvuk, cítím, že žiji. Na situaci totiž reaguji nějak jinak, což mě, začtvrté, proměňuje. Stejným nezůstávám já ani svět. Na sněhu je to patrné: svět je bílý. Nemusí to být zrovna sníh, ale třeba dobrý rozhovor.

Dalšími rezonančními jevy jsou radost, láska, hra... Nic z toho nelze vynutit, ale to vše je zásadní pro dobrý život. Rezonance je podnětný pojem zvlášť proto, že je protiváhou citlivosti, která je jinak mottem doby. Jenže citlivost staví do středu nás samé...

Nejsem velkým přítelem citlivosti. Rezonance není subjektivní stav, ale něco, co se děje mezi dvěma subjekty nebo subjektem a světem. Citlivý mohu být sám, ale rezonovat sám nemohu. Rezonuji s něčím. Rezonance je vztah. Další zásadní rozdíl spočívá v tom, že rezonance zahrnuje nejen empatii, ale také činnost. Jistěže se s citlivostí nerozchází zcela: člověka se někdo dotkne, někdo ho osloví. Pro mě je však zásadní, že rezonující člověk odpovídá ve vlastní frekvenci, ovšem ne tak, že je přitlučen k vlastnímu stanovisku, ale tak, že se jeho a cizí frekvence vzájemně prostupují a proměňují.

Ve své poslední publikaci se zabýváte krásným biblickým citátem „Kéž bys tedy dal svému služebníku srdce vnímavé“ (1 Kr. 3,9 – pozn. red.).

Připadá mi pozoruhodné, že kontext prosby je politický. Šalamoun se nečekaně stane králem. Boha nežádá o moc nebo zbroj, ale o vnímavé srdce. Chce umět naslouchat, mít dobré uši, ale právě i srdce. Jen tak lze vládnout. Pro demokracii to platí snad ještě více. Demokracii se může dařit jen tehdy, když máte nejen hlas, musíte mít hlavně uši i srdce.

Tvrdíte, že společnost potřebuje náboženství. Proč? Nabízí techniky rezonance?

Ne nutně, náboženství v sobě nese i spoustu agresivity. Ale je fakt, že náboženské tradice, praktiky mohou vytvářet rezonanční prostory. Když vstoupím do kostela, je to jiný zážitek, než když vstoupím do obchodního domu. Jde o veskrze jiné bytí ve světě. A třeba modlitba mě jako sociologa fascinuje. V modlitbě se ustavuje rezonance mezi mým nitrem a všeobjímajícím vnějškem.

Zmínil jste tradici. Zajímá vás proto, že je hrází vůči inovaci, a tudíž i zrychlování? V kontextu tradice nevytváříme stále něco nového, ale přetváříme se, stáváme se novými skrze staré...

Ano, v křesťanském liturgickém roce nemá inovace ani růst žádné místo. Opakuje se totéž, ale právě ono stále totéž umožňuje dotek s něčím zcela jiným či s kýmsi, jehož jméno neznáme. Pokud toto spojení se stejným ztratíme, začínáme měnit povrch, zatímco uvnitř zůstáváme stejní. Pak toužíme po nových prostorách, nové dovolené, novém životním partnerovi. Máme zkamenělé nitro, a proto musíme neustále měnit povrch. Jedině tak se cítíme živí, ale to je jen iluze živosti, aspoň myslím.