Tento rozhovor se uskutečnil dva dny před tím, než se David Černý rozloučil v přímém televizním přenosu s kurátorkou Marií Foltýnovou nehezkým výrazem, který v tomto rozhovoru také párkrát padne. Není sporu o tom, že David Černý je výrobce malérů a průšvihů a vždy bylo dost lidí, kteří ho měli plné zuby. Ale ani ti nemohli popřít, že jeho provokace mají švih a nápad, nejsou tuctové, a když už nic jiného, tak si jich člověk aspoň všimne. Jako si jistě všimne obřích motýlů, kteří mají přistát na renovované fasádě pražského obchodního domu Máj. O ně vlastně šlo i v tom televizním rozhovoru. V tom našem jde ještě o něco jiného.

Ty jsi, Davide, vlastně docela skromný umělec. Sedíme v muzeu, které je celé naplněné tvými díly, a ono se ani nejmenuje Big Black nebo Black Genius, ale nenápadně Musoleum. Dokonce ani tvoje hlava ze zlata tady nerotuje na střeše. Jak říkám, je to muzeum skromného umělce.

Na té střeše měla být ohromná rudá lebka, ale nakonec jsme ji tam z technických důvodů nedali. Já nevím, jak to myslíš s tou skromností. Asi ironicky. Ale v podstatě skromný jsem. Jen se o tom moc neví. Ale víš, co jsem nikdy nechápal? Když se o mně říkalo, že jsem kontroverzní. Tomu jsem fakt vůbec nerozuměl. Já si vždycky dělal, co jsem uznal za vhodné, a bylo mi jedno, co na to kdo řekne. Jestli tohle je kontroverzní, tak nevím. Fakt je, že mi většina mého okolí přišla nudná. A já jsem nudný být nechtěl. A asi ani neuměl. Já bych ale za sebe nikdy neřekl, že jsem kontroverzní.

No, tak řekněme, že plastika vzdychající vaginy, kterou jsem právě zhlédl, si o jistou kontroverznost říká.

Na vagině není nic zvláštního, má ji mezi nohama polovina lidstva.

Ano, v podstatě není nic konvenčnějšího.

Všechno to jsou jenom slova. Mým cílem třeba nikdy nebylo působit rozruch.

Začal jsi ale kdysi zostra: natřel jsi ruský tank narůžovo a hned o tobě každý věděl.

Ale já ho natřel ne proto, aby o mně někdo věděl, ale proto, že mě ten tank nebetyčně sral. Chodil jsem kolem něj denně a hrozně jsem ho nenáviděl. Tak jsem to udělal. V tom nebyl žádný kalkul ani provokace. Prostě jsem ho bral jako symbol útlaku od toho zkurvenýho bolševika. Odbouchnout dynamitem jsem ho nemohl, tak jsem ho natřel narůžovo. Aspoň něco. To samý, když jsem udělal Fakáč směrem k Zemanovi. Prostě mě strašně sral.

Osobně?

Osobně taky. Ale hlavně, že způsobil úpadek téhle zemi, že lezl do zadnice (D. Č. použil ostřejší slovo) Rusku a Číně, že rozjebal (D. Č. použil ostřejší slovo), co se dalo. Fakt ho za to nesnáším (D. Č. použil ostřejší slovo).

Pořád ještě? Stojí to za to?

Jo, když vidíš, co způsobil, tak těžko k němu můžu cítit něco jiného. A to ještě před pár dny řekl, že se těší na vládu Babiše s Okamurou. Tak co jinýho se k němu asi dá cítit? Ještě teď bych ho... (následuje specifikace výhrůžky). I s vozejkem.

A nevšiml sis, že Zeman by ti v některých věcech mohl být bližší než někteří z mladé generace, pro niž jsi se stal na umělecké scéně něčím podobným jako pro tebe Zeman na scéně politické?

Ti mě serou úplně stejně jako on.

A nemyslíš si, že Zeman by v některých ohledech stál spíš na tvé straně?

To je možné a rozumím tomu, jak to myslíš. Ale to neznamená, že se nechoval jako vlastizrádce a že jím za to nebudu opovrhovat. To je, jako kdyby třeba řekl, že atomová válka je špatná. Ano, v tom s ním lze souhlasit, ale to je tak všechno. Samozřejmě, že i Zeman i Klaus měli a mají názory, které bych podepsal. Ale pak udělali řadu věcí, které jsou pro mě neakceptovatelné. Vždyť ho jenom srovnej s Karlem Schwarzenbergem. On si taky určitě v mnoha věcech rozuměl se Zemanem, ale byl mezi nimi nebetyčný rozdíl. Hitler taky zavedl ježdění na správné straně silnice. Ale kvůli tomu ho asi nezačnu uznávat.

A není to tak, že Klaus a Zeman tě nechali navzdory všemu dělat, co jsi chtěl, a ani by je asi nenapadlo ti v tom bránit, zatímco noví ideologové by ti do lecčeho mluvit chtěli, protože jim ležíš v žaludku mnohem víc, než tys ležel v žaludku Zemanovi etc. Zemana jsi, domnívám se, vlastně moc nezajímal. Pokrokáři by tě s chutí zakázali.

Jo, to jsou neobolševičtí zmetci (D. Č. použil ostřejší slovo). Ano, z těch jde strach, ale nebojím se jich. Ty paralely s komunismem jsou opravdu zarážející. Případ Jirky Černického je fakt neuvěřitelnej. Myslím tu historku, jak mu teď chtěli studenti z Ústí zakázat sochu. Sochu oběti holocaustu! To souhlasím, že je fakt šílený. A nejstrašnější je, jak se všichni schovávají jeden za druhýho, jak napsali petici za „studentstvo“, ale nepadne tam ani jedno jméno! „Studentstvo“ jako nějaká hmota bez tváře a obsahu. Jenom rozplizlá hmota.

Víš, na co jsem narážel s tou skromností? Zhruba před měsícem se objevily vizualizace obřího hmyzu, jenž má ozdobit fasádu obchodního domu Máj, a nějakou dobu trvalo, než vyšlo najevo, že autorem jsi ty. Jako by ses k tomu nechtěl hlásit.

To vůbec! Já se k těm motýlům samozřejmě hlásím a hlásit se budu. Jenom jsme nechtěli, aby se ta věc odstřelila dřív, než bude připravená. To souvisí s tou údajnou kontroverzností. Prostě jsem nechtěl, aby kreténi začali řvát jenom kvůli tomu, že Černý má mít zas nějakou sochu na fasádě. Nechtěl jsem jim prostě poskytnout střelivo dřív, než to bude nutné. Protože co kdyby si mysleli, že to je od někoho, koho mají rádi. Kdyby věděli, že je to ode mě, tak po tom hned skočí.

Já jsem po tom taky skočil, aniž jsem věděl, že jsi autorem – i když trochu podezření jsem měl.

A viděls to? Viděls nanejvýš nějaký malý fotky, který jsou o ničem. Ve skutečnosti to bude krásný. Podívej… (Ukazuje na displeji mobilu video s velkým mechanickým motýlem kříženým s letadlem Spitfire: motýl roztahuje křídla a mění barvu.)

Připouštím, že to má něco do sebe.

Nesnáším, když někdo vynáší o něčem soudy, když to ještě ani neviděl. To je, jako kdyby o tomhle Musoleu říkal: Tam nikdy nepůjdu, nechci to vidět, protože je to hnusný.

Problém je v tom, že ta motýlí letadla mají viset na fasádě, jejíž hodnota je v tom, že je holá, díky tomu i elegantní. Nebo by být mohla.

Fakt si myslíš, že je to nějaká hodnota, nebo to jen opakuješ po jiných? Hele, já jsem byl před čtyřmi lety za Johnem Eislerem a Martinem Rajnišem (autoři obchodního domu Máj) a ukazoval jsem jim to. A oba byli nadšení a hned pro. Martin Rajniš doslova vykřikl: Ty vole, to je skvělý, konečně bude ten barák k něčemu vypadat! To se musí povést!

Že to nenapadlo je? No, chci říct, že architekti se občas nevyznačují právě soudností?

Myslíš? Rainiš je autor. Takže ten člověk má nejvyšší právo to říct a něco o tom soudit. Dokud architekt žije, může si s tím dělat, co chce. To je, jako když napíšeš knihu. Můžeš ji upravovat, jak chceš.

Je tady menší rozdíl. Architekt jednak může zešílet, a pak především většinou tu stavbu neplatí ze svého. Není to vlastně jenom jeho dílo.

Vždyť jo, když architekt přesvědčí zadavatele, tak je to jejich věc, co s tím udělají.

Pak ale je taky veřejnost, která má nějaký názor, jak má vypadat veřejný prostor.

A ten názor veřejnosti je v Čechách úplně příšernej. Hlavně aby se nic neměnilo.

Divíš se, když změny jsou často k horšímu?

Ale oni nechtějí změny, ani když jsou k lepšímu!

A kdo to pozná, že jsou k lepšímu? Kromě toho se naše krajina, města a vesnice, mění překotně. A spíš k horšímu.

To víceméně souhlasím. Ale to je věc naučenýho vkusu. A s tím nikdo nic nedělá. A už vůbec ne ti, kteří jen křičí, aby se nic neměnilo. Teď jsme byli na dovolené na Tenerife. Tam jsou nádherný fialový baráky. Ale úplně fialový! To by tě v Čechách zastřelili, kdybys něco takovýho udělal.

Fialových baráků je přece v Čechách plno! A kromě toho je něco jiného mít fialový barák v subtropech a něco jiného ve středních Čechách. A ne že bych se vyznal v architektuře Kanárských ostrovů, ale nejsou ty fialové fasády historické?

No právě, že jsou historické. To znamená, že si je tam kdysi dali, a pravděpodobně na ně dost lidí řvalo, co si to dovolujou, dávat si na dům fialovou barvu. Jenže čas šel a lidi si na to zvykli a je to krásný!

Chceš tím říct, že časem se naše šmoulí a marmeládové barvy stanou krásnými?

 To nikdy nevíš. Za třicet let bude třeba i podnikatelský baroko chráněný stejně jako dnes se najednou obdivuje brutalismus.

Myslím, že nikoli. Podnikatelské baroko byl úpadkový styl od začátku. Používal prefabrikáty, laciné materiály, vždycky to byla bizarnost.

Biedermeier byl taky pokleslý styl…

Biedermeier byl krásný styl. Tehdy byl vlastně vynalezen design. Biedermeierovský nábytek je svým způsobem dokonalý.

Byl to pokleslý styl. Ale to je jedno. Brutalismus třeba pokleslý nebyl, ale zato byl hnusnej. Zvlášť ten komunistickej. On se sice nazýval brutalismus, ale ve skutečnosti to byl jen utilitární hnus. Když začneme uctívat brutalismus, tak dojdeme k závěru, že Jižák v Praze je vlastně krásný sídliště. Sice se tam nacpaly ty kvádry, ale vlastně je to zajímavý a má to historickou a urbanistickou hodnotu, tak ho musíme chránit takový, jaký je. To kdyby někdo řekl před třiceti lety, tak bys ho měl i ty za blázna. Teď každý bude chodit a říkat, podívejte, jaká je ten Jižák hodnota, musíme ho chránit, hlavně tam nic neměnit.

Pár lidí to už před těmi třiceti lety říkalo… Ale nic asi neplatí absolutně. Plechové skladištní krabice asi chránit nutné nebude.

To nevíš. Někdo je pomaluje a za třicet let s tím někdo přijde. Stačí k tomu přilípnout nějakou přidanou hodnotu.

Tak se vraťme k Máji na Národní třídě. Jeho přidaná hodnota je fasáda, která je kvalitní právě tím, jak je konstruktivisticky čistá…

Dobře. Ale víš, že na tom místě dřív stály čtyři docela kvalitní klasicistní domy, které se za bolševika prostě bez lítosti odstřelily: něco podobného se stalo na Andělu. To už pomalu nikdo neví. A na to vybagrovaný místo se jebnula hnusná bedna. Všichni to tehdy nenáviděli! Včetně Spolku pro Prahu zasr.., víš, co myslím. Všichni byli zděšeni. Po padesáti letech všichni volají, že Máj je krásná architektura, že se ho nikdo nesmí ani dotknout, jak to všichni milujeme a obdivujeme. A nejvíc křičí klub Za starou Prahu.

Cena architektury je taky v tom, že vydrží.

Sídliště taky vydržela.

Na sídlištích není původně nic špatného. Mohou existovat kvalitní, ba krásná sídliště. Původně měla své architekty a svou estetiku. Pak se to poněkud zvrhlo.

Nebo si vem ten šílenej hotel ve Strašnicích…

Don Giovanni?

Ten. Není už vlastně taky krásnej? Nezaslouží si ochranu? Není to výkvět postmoderny? Nemá historickou hodnotu? Vsaď se, že už teď se najde plno jeho obdivovatelů a o něčem, co bylo od začátku jen a jen hnusný, se najednou začne říkat, jak je to vlastně krásný a jak se to musí chránit. A za padesát let to bude památka. Tohle se přece stalo s Transgasem…

Ten se měl samozřejmě zachránit.

Jo? Vždyť to byla čistá hrůza! Od začátku do konce! Neznám nikoho, komu by se to líbilo. Vlastně znám: ale ti se objevili, až když se přišlo s tím, že by se to mělo zbourat. Tak si najednou uvědomili, jak je to cenný a krásný. Víš, jak se tomu říká? Pokrytectví. Když se to tam stavělo, tak všichni kroutili hlavou, co je to za hrůzu. A teď jim to bylo najednou líto. Nebo si vem hotel Praha na Hanspaulce. Čistej komunistickej hnus! Já jsem tam poblíž bydlel, takže vím, co si o tom lidi mysleli. A právem: úplně zničil horizont, čistá bolševická zpupnost. Pak se to začalo bourat, a najednou si všichni vzpomněli, jak to vlastně měli rádi. Tomu se musím smát.

Vkus se mění. A ten hotel byl opravdu svým způsobem unikátní.

To je Don Giovanni taky. Anebo ještě jeden příklad. Výfuk na Jiřáku. Víš, o co jde? Tam je taková betonová roura z metra, trochu upravená jako fontána, ale hlavně je to betonová příšernost. Když to tam postavili, tak to byla čistá hrůza, která úplně dojebala plochu náměstí, zničila pohled na průčelí Plečnikova kostela, prostě hnus. No a co se teď děje? Jiřák se rekonstruuje a logicky by roura mohla zmizet. Ale už je petice, že se to musí nechat, že je to významný příklad brutalistní plastiky a že bez toho Vinohrady a celá Praha strašně utrpí. Já jsem si vygoogloval toho tvůrce a našel jsem, že jeho nejvýznamnějším dílem je tenhle vejfuk! A dál jsem si našel, že v roce 1974 nastoupil na AVU jako asistent u Axmana, víš, kdo to byl, bolševik nonplusultra, takže si člověk dovede představit, co ten člověk byl ochoten pro kariéru udělat. A tak dostal zakázku na Jiřáku a teď je to nedotknutelný dílo. Když se bouralo krásný nádraží na Těšnově, tak každej mlčel…

To se asi nic moc dělat nedalo…

No jasně, to si netroufli. Teď, když jim nic nehrozí, tak jsou stateční a protestují proti všemu, co přesahuje jejich zakrnělý obzory. Hlavně aby se nic neměnilo. Nenávidí jakoukoli změnu, jakýkoli pohyb, protože sami ničeho schopni nejsou. Jsou zapšklí, závistiví, nic přitom nedokázali a bojí se jakékoli změny.

Nebo jsou taky citliví. S přístupem „změna je život“ můžeš nechat zbořit třeba i Hradčany. Já si osobně myslím, že trocha té zapšklosti neuškodí.

Jenže kdyby byli všichni jen zapšklí, tak nikdy nestojí vedle Prašné brány Obecní dům, nikdy se nepostaví ten dům ČKD od Šrámkových na Můstku – ne že by se mi to moc líbilo –, nikdy se nepostaví Tančící dům na nábřeží. Naštěstí to protlačil Havel. A je to jediný barák v Praze, o kterém se dá jakžtakž mluvit jako o zástupci současné architektury. Dalo by se říct, že to je nejdůležitější stavba po roce 1989 v Praze. Mohl tady být Kaplický, víme, kdo to zaříz. Jedinej světovej českej architekt nemá barák v Praze, ve svým rodným městě!

Já myslím, že hodnota města není dána jednotlivými unikáty, ale tím, jak se pečuje o celek, jak spolu věci ladí…

Nebo neladí! Praha je právě založená na rozmanitosti a na kontrastech! Jinde to může být jiné, ale ty vrstvy jsou na ní skvělé. To je její hodnota. Hodnota Prahy není v tom, že je tam jeden baráček vedle druhýho, všechny stejný jako někde v Holandsku, nebo kde je to tak roztomilý, ale právě, že je založena kontrastech a protikladech. Praha není Paříž – a je to její výhoda. V Paříži, když nejsi právě v centru nebo v Latinské čtvrti, tak je to všude stejný, a když nevidíš Eiffelovku, tak nemáš šanci se orientovat. Praha je každou chvíli jiná, to je její největší hodnota.

Vrátím se ještě k těm motýlům. Kdo se o ně bude starat, aby za dva roky nebyly zaprášené a nepadaly z nich součástky?

O to se samozřejmě budou starat majitelé objektu. Samozřejmě se o to musí starat. S tím se počítá. To je jako v případě Kafkovy hlavy. To byly taky strašný řeči, kolik jen lidí se snažilo ji zatrhnout, památkáři řvali… A teď je to druhej nejfotografovanější objekt v Praze. Za dvacet let to bude památkově chráněný a za padesát let to bude na stejné úrovni jako orloj.

To si věříš…

Hele, ono je to možná blbý říct, ale vím, o čem mluvím.

Abys neskončil jako mistr Hanuš.

Aby mi jako nevypíchli oči, jo? Podívej se, já mám k umění takovej zvláštní vztah. Řekl bych, že nesentimentální. Já jsem vyrůstal mezi uměním. Moje máma byla restaurátorka, takže já jsem vlastně vyrůstal mezi oltářními obrazy, takhle jsem přes ně lezl, když jsem šel z pokoje do pokoje. Takže já se neposadím na zadek, když vidím nějaký umění. Mě spíš zajímá, jak je to udělaný, jestli je odfláklý, nebo ne, jestli to ten malíř zvládl, nebo mu to nevyšlo, a tak. Takovej ten nábožnej vztah mi není vlastní. Když přijedu do cizího města, tak se jdu podívat do kostela, ale zajímají mě hlavně technikálie, jaký používali rámy, jaký měli barvy, jestli měla církev dost peněz, nebo šetřila. Devadesát devět procent umění vzniklo jako kšeft. Malíř dostal zakázku a tu vzal, protože se chtěl mít dobře. Bylo mu jedno, jestli namaluje toho svatýho, nebo jinýho, když tam chtěl být sponzor, tak ho tam vrznul, ještě k tomu přidal sebe a bylo. Tak je to i teď. Hlavní bylo, aby se zalíbil, on i ten, kdo ho platil. Ten možná ještě víc. Odíral poddaný, ale chtěl, aby po něm něco zbylo, tak tady máš, Rubensi nebo Rembrandte, dva měšce, možná ti dám tři měšce, když se mi to bude hodně líbit. To je pořád stejný.

Všichni nebyli jenom cynici…

Byli to úplně stejný cynici, jako jsou teď. Tehdy byli možná ještě horší. Protože měli výsadní postavení. Když k nim přišli domů a válely se tam nahý holky, tak je nezavřeli, ale řekli, aha, pardon, vy tady malujete.

Ty jsi cynik?

V tomhle jo. Ale tehdy byli možná ještě větší. Já chci ale říct, že ti, kteří teď nejvíc křičí, hlavně žádná změna, hlavně zachovat věci v původním stavu, budou za třicet let volat: Nedotýkejte se Černýho, je to součást kulturního dědictví!

Vždyť říkám, že jsi skromný umělec.

Ale já to neříkám kvůli sobě. To je jedno, jestli to budu já, nebo třeba Krištof Kintera, nebo někdo jinej. Já mluvím o tom, že to, co budí v jedné době odpor a nesouhlas, se může za pár let proměnit v něco úplně jiného. A můžou to být úplně stejní pitomci, kteří před čtyřiceti lety tiše nadávali na odpornej špunt na Jiřáku, který ho teď chtějí bránit, protože to je jedinečný příklad brutalistního zásahu do organismu města. A je to přitom jen hnusnej špunt, kterej každýho jen sere…

A co když za třicet let nějaký nový David Černý, kterému jsou teď třeba dva roky, bude chtít odstranit Kafkovu hlavu, protože je to bezduché, prázdné korporátní pseudoumění.

Toho se nebojím, to se nestane.

Vždyť už se to pomalu děje, ne?

Myslíš ty neobolševiky? No to jo, ale toho se nebojím. Dokud tady bude nějaký právní řád, tak je to jenom štěkání. Ve skutečnosti jsou to sráči.

No, na Západě se už nějaké sochy zbouraly.

To bylo z ideových důvodů.

Vždycky je to z ideových důvodů. A u tebe, jako čelného představitele kapitalistického realismu, by se jich našlo dost.

Myslím, že to nedaj. To si nedovolí.

Otakar Švec si taky nepomyslel, že mu po pár letech odstřelí Stalina na Letné.

To je asi pravda, ale to bych fakt nesrovnával.

A napadlo by tě, že jednou budou tebe mladí umělci vnímat podobně jako ty jsi v devadesátých letech vnímal Milana Knížáka? Tedy jako člověka, který byl možná kdysi o. k., ale pak zaujal mocenské pozice atd.?

Já ale žádné pozice nezaujal a opravdu jsem v jiné situaci, než byl Knížák v devadesátých letech. Ale připouštím, že něco na tom je a že někdo to tak může vidět. Ale ty víš dobře, že to je nesmysl.

No tak já ano. Ale byl jsi dobrý přítel Karla Schwarzenberga, reprezentant havlistické pražské kavárny.

To jo, ale to nebyla politika a už vůbec ne moc. To bych musel být spojený s politikou a musel bych z toho něco mít.

Ty jsi spojen s kapitálem, to je pro ty mladé mnohem horší.

To souhlasím. Ano, jsem spojen s kapitálem, protože dělám sochy, který opravdu člověk sám nezaplatí, to jo.

A vedeš, nebo jsi vedl, opulentní život, nastřádals velkou uhlíkovou stopu…

Je fakt, že kdyby se k moci dostali neobolševici, tak bych měl asi problém. Dokud existuje právní stát, tak se nemám čeho bát, protože jsem nikdy nic protiprávního neudělal. Ale může se stát cokoli, to souhlasím.

Teď jinak: Jak se dostala tvá hlava Davida Lynche do Kalifornie?

Jednoduše. Našel si mě zadavatel, napsal mi mail, že by ode mě chtěl nějaký objekt, a já mu navrhnul Lynchovu hlavu. On souhlasil. Tak to obvykle bývá.

Oni chtěli Davida Lynche?

Ne, chtěli něco podobného, jako je Kafkova hlava, tak jsem nabídl Lynche. Ono je to v Santa Monice, kousek od Hollywoodu. Já mám Lynche moc rád. Mimochodem, v Twin Peaks je scéna z Lynchovy kanceláře a tam je v pozadí vidět obrázek Franze Kafky. On je velký ctitel Kafky. V titulcích Twin Peaks je Kafka uveden v titulcích jako inspirátor. Pak je tam taky Jan Švankmajer. Prostě David Lynch mi přišel o. k.

David Lynch s tím souhlasil?

On by s tím ani souhlasit nemusel, portrétovat můžeš kohokoli. Ale já s ním konferoval přes Skype a on byl pro. Říkal, že se mu to moc líbí.

Nevadilo mu, že se mu bude točit hlava?

Ne, vůbec, naopak říkal, že to je bezvadný. A říkal, že když bude mít čas, že by přišel na otevření. Ale je bohužel už dost nemocnej. Já tam taky nebyl.

Jak jsi vůbec na ty roztočené hlavy přišel?

Vždyť víš, že jsem s hlavama experimentoval snad už od sedmnácti let. Prostě jsem to zkoušel, zajímal mě ten princip, jak to udělat, aby se hýbaly. Takže to mělo nějaký vývoj a logiku. Nespadlo to z ničeho nic.

Vlastně pohyblivé sochy se dělaly už za renesance, ba už gotické sochy se hýbaly. A samozřejmě loutky.

Tak máme staroměstský orloj, že. Já o něm nemluvil náhodou. Nezapomeň, že jsem vystudoval elektrotechniku. Já opravdu chtěl být pilotem. Vždycky jsem obdivoval letce, za největší naše hrdiny jsem vždycky považoval naše piloty RAF, opravdu. Proto ta motýlí letadla. Umělcem jsem chtěl být až v nějaké třetí čtvrté řadě. Já umění dlouho spíš nesnášel. Matka byla workoholička, pořád něco dělala, a já už od desíti let seděl a škrabal barokní obrazy. Byl jsem uměním zneužívané dítě.

Takže jsi se stal umělcem z donucení?

Víš, proč? Protože když jsem byl asi ve třeťáku na průmyslovce, tak jsem si uvědomil, že když teď někam nastoupím do práce, budu muset vstávat brzo ráno. A to se mi fakt nechtělo. Tak jsem se stal umělcem.

Poradil bys to mladým lidem?

V žádným případě! Teď to už není nutný. Jsou rozumnější způsoby, jak si zařídit, aby nemuseli brzo vstávat, než se stát umělcem.

V kolika letech jsi už byl bohatý?

Bohatý? Myslíš, že jsem bohatý? Trochu znám bohatý lidi a opravdu v porovnání s nima bohatý nejsem. Jo, postavil jsem si byt, ale taky proto, že bych si ho nikdy sám nekoupil. Ne, nestěžuju si, ale za bohatýho se opravdu nepovažuju.

Předpokládám, že zakázka ze Santa Moniky nebyla špatně placená.

To jo, něco mi poslali. Ale zakázky ze zahraničí jsou vlastně jediný příjem, co mám.

Čeští developeři ti neplatí?

Většinu věcí, co jsou tady, dělám zadarmo. Jenom tři věci, co jsou v Praze, byly honorovaný. Trufaut na Barrandově, čurající panáci v Hergetově cihelně a Kafka. Za toho jsem dostal tak směšnej honorář, že by tomu nikdo nevěřil. Od veřejných institucí jsem nikdy nedostal ani korunu. Z téhle země žádnej příjem nemám. Všechno je zvenku. Ale nestěžuju si. Zakázky chodí.

Karel Schwarzenberg si u tebe nic neobjednal?

Samozřejmě že několik věcí ode mě měl. Ale já bych si od Karla nikdy nic nevzal. Jo, zaplatil odlití sochy, ale já nic nechtěl. Pro něho jsem to dělal, protože jsem ho měl rád. To chápeš. Já vlastně všechno, co dělám, dělám pro sebe a pro pár kamarádů. Když se to líbí víc lidem, tím líp. Ale víš, co mě baví nejvíc? To vymýšlet. To je fantastická věc, dávat to dohromady, myslet na to, roky to třeba nosit v hlavě, vylaďovat to a pak se do toho pustit. Nikdy to pak není dokonalé, ale ten proces stojí za to. Mám rád ten proces. Proto jsem třeba udělal ten portrét von Brauna a Oppenheimera, upozorňuju, že dávno před filmem: dvou geniálních fyziků, který tak strašně zajímalo, jak fungují fyzikální zákony, až vymysleli raketu a jadernou bombu. Mě taky fascinuje ten proces vymýšlení.

Takže kdybys mohl, tak bys vynalezl atomovou bombu?

Asi těžko, ale dovedu si představit ten úžasnej pocit, jakej při tom Oppenheimer musel mít. Když spustil jadernou reakci a zjistil, že to funguje.

Ještě jsem se tě chtěl, Davide, zeptat: Věříš v posmrtný život?

Já jsem agnostik. Takže nevylučuju, že něco může být. Docela mě bude zajímat, jak to tam chodí. Jsem zvědavej. Ale ještě chvíli počkám. Spěchat nebudu.