V novém britském filmovém zpracování klasické předlohy Alexandra Dumase Tři mušketýři hraje roli D’Artagnana černošský herec. Film ještě neměl premiéru, takže nikdo neví, jak ho onen herec hrál a jestli se na něj, tedy na ten film, dá dívat. Ale už se o tom filmu ví to hlavní, tedy že tam černoch hraje Gaskoňce ze 17. století.

Někdo se diví, někdo kroutí hlavou, někdo možná i zuří: což by ale neměl. Někdo to naopak vítá a chválí to jako projev pokroku a jakési všelidské emancipace, možná si dokonce i upřímně myslí, že to tak má být. Někteří vychovatelé s pedagogickými sklony pak začnou vysvětlovat, že přece film je film, tedy fikční prostor, hrají v něm herci, kteří přece předstírají, že jsou někým jiným, takže proč by černoch nemohl předstírat, že se zná s kardinálem Richelieuem a tyká si s Porthosem? Je to všechno jen fikce, hra na něco, asi jako když Žižku a Jana Husa hrál dohromady Zdeněk Štěpánek nebo jako když Vinnetoua hrál Francouz…

Jenomže v téhle věci nevládne reciprocita, takže zatímco historické postavy evropské již docela běžně přebírají herci s africkými kořeny, v případě, že by Afričany (nebo jiné rasy) hráli běloši, už je to horší a pravděpodobně by tvůrci (zatím spíš jen na Západě) dost riskovali, kdyby se toho opovážili. Je pravda, že dříve to běžné bylo, protože nikoho nenapadlo, že by v tom mohl být nějaký problém, což lze nyní interpretovat jako důkaz zaostalosti tehdejších časů. Většinou to ovšem bylo dáno jaksi z praktických důvodů, protože ne vždy se dal snadno obstarat multirasový casting... Notoricky známým příkladem je Othello, se kterým už je nyní také poněkud potíž. Nyní je na Západě za problematické považováno i to, když se na maškarák přestrojíte za mouřenína či černého Petra, přičemž to myslíte jen a jen dobře. Dobré úmysly vás v tomhle vůbec nezachrání, spíš naopak.

Každá doba si své archetypální hrdiny modeluje a vytváří podle svého. A jestliže je základní ideologií dnešního Západu multikulturalismus, provázený kulturním masochismem, pak je docela logické, že se to musí projevit i ve filmové podobě historických postav. Evropská historie a kultura je z progresivistického pohledu hanebně monochromatická, což je správné změnit, nejen jaksi v přítomnosti a budoucnosti (to se děje migrací), ale i v minulosti. V knihách to moc nejde, i když pokusy tu jsou, film je pro to naopak ideální médium. Africký D’Artagnan je proto očekávatelná volba. Skoro by se dalo říct, že nikdo jiný než černoch ho hrát už ani nemůže. Lze předpokládat, že se to u nějakých mušketýrů nezastaví. Ale vždyť jde jenom o film, jak nám někdo vysvětlí.