Faustovský příběh Vítězslava Nezvala
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Postava Vítězslava Nezvala je v historii české literatury nepřehlédnutelná. Pro mnohé to byl geniální talent, básník tvořící s nesmírnou lehkostí, schopný opanovat jakýkoli žánr, pro jiné člověk rozporuplného charakteru, neostýchající se své dílo zpoplatnit době, oportunista, na něhož je třeba nahlížet obezřetně. Publicistka Krystyna Wanatowiczová se Nezvalem zabývala několik let a své poznatky přetavila do obsáhlé knihy, která nyní vychází pod názvem Nezval / Básník a jeho syn.
S jakou ambicí jste se do rekonstrukce života a díla jedné z výrazných literárních postav minulého století pustila?
Chtěla jsem představit ojedinělý příběh muže, který neuměl zkrotit vlastní výjimečnost. Od jejího mocného působení pak nestihl ochránit ani svého potomka. Upřesním, že moje knížka není klasický životopis, který by si Nezval rozhodně zasloužil. Jde spíš o sondu, v níž jsem se snažila popsat, jak se z geniálního umělce stává zdatný propagandista, vzletněji řečeno, jak se homo poeticus mění v homo politicus. S tím také souvisí nešťastný osud básníkova syna Roberta, o němž existovalo jen málo veřejně dostupných informací. I proto jsem chtěla, aby kniha byla nejen o Nezvalovi, ale také o Robertovi, který by letos oslavil sedmdesáté narozeniny.
Jde tedy o politický a osobní portrét?
Ano, největší pozornost věnuji éře po roce 1945, která je dodnes někdy nepřesně vnímána jako ještě svobodná doba. Nebylo to tak. Nezval tehdy působil na ministerstvu informací, které vedl jeho velký ochránce a asi nejvlivnější ideolog Václav Kopecký. On a další tehdejší vedoucí komunisté byli mistři v manipulaci. Umělci jako Nezval, Olbracht, Drda a další pak hned od května 1945 na jejich pokyn poslušně papouškovali pro masy pohádku o budování nového světa, s nímž nám pomůže veliký a moudrý vůdce Stalin.
Nezval žil a tvořil v době, kdy básníci patřili mezi respektované osobnosti republiky. O to víc byl pod drobnohledem – nejen jeho přerod z avantgardního básníka v autora budovatelské poezie, ale i osobní patálie. Jaký byl jeho obraz v dobovém tisku?
Přestože za první republiky nefungoval bulvár v takové míře jako dnes, o Nezvalově bouřlivé povaze a jeho vřelém vztahu k alkoholu se dobře vědělo. Jakmile přišel zkraje dvacátých let z Brna do hlavního města a spřátelil se s lidmi kolem Devětsilu, nešlo si jej nevšimnout. On nepatřil mezi introverzní intelektuály. Byl nesmírně ješitný, rád budil pozornost a také moc rád nahlas recitoval vlastní verše. Vladislav Vančura o něm tehdy prohlásil, že vypadá jako vesnický dacan a básní jako anděl. Nezval byl nezkrotný a temperamentní, často flámoval až do rána v pražských barech a jeho eskapády se dostaly i do novin.
O co šlo?
Snažil se zdemolovat jeden luxusní bar na Václavském náměstí. Je to docela pikantní historka, ale je dobré ji zasadit do kontextu. Psal se rok 1932 a v Československu bylo asi milion lidí bez práce. Dělníci stávkovali za lepší podmínky, propouštělo se, byly to těžké časy. Přední komunistický novinář Julius Fučík tehdy zorganizoval výpravu na Mostecko, kde to vřelo, a Nezval se přidal. Viděl bídu a zmar v přímém přenosu a vstřebal to po svém. Po návratu do Prahy se vydal do zmíněného baru, opil se a kolem třetí ráno začal na ostatní hosty křičet: „Vy kurvy kapitalistický, vy si tu žerete, a horníci umírají hlady! Tady se to musí rozsekat!“ Rozbíjel židle, porval se s vrátným a přivolaní policisté ho zavřeli do doby, než vystřízlivěl. Situaci tehdy hasil Nezvalův nakladatel Julius Firt. Po Praze se básníkovo extempore brzy rozneslo a v jedněch novinách vyšel jízlivý článek s titulkem Ze soboty na neděli: Básník a židle v baru s černošskou hudbou. V té době totiž kina dávala film podle Nezvalova scénáře Ze soboty na neděli, který vypráví o dvou písařkách, co prohýřily noc v baru. No a Nezvalův incident se odehrál ve stejný čas. Autor článku glosoval, že Nezval sice soucítí s dělnickou třídou, ale pak stráví noc v exkluzivním nočním podniku, kam se dělník z Mostecka nejspíš nikdy nepodívá. Nezval se rád opíjel i po roce 1948, ale to už se do tisku samozřejmě nedostalo.
Po únoru 1948 se jeho veřejný obraz umravnil?
Zmramorověl. Dokonce se musel na přání strany oženit, protože se svou partnerkou Františkou žil takzvaně na hromádce, což se pro státního básníka nehodilo. Přestože kulturní scéna věděla, že hodně pije, střídá milenky a nejde pro ostrá slova daleko, pro veřejnost to byl národní umělec (od r. 1953 – pozn. red.), kulturní opora režimu a autor oslavných poém Stalin a Zpěv míru.
Měla jste ještě příležitost vyslechnout pamětníky?
Považuji za obrovskou škodu, že o Nezvalovi nevznikla biografická kniha v devadesátých letech, kdy ještě žila řada lidí, kteří ho dobře znali. Je to mimochodem podobná situace, jako když jsem psala o Miloši Havlovi. U něho se taky promeškal ten správný čas, pak už pamětníků zbylo jen minimum. U Nezvala jsem měla nicméně velké štěstí, že jsem ještě stihla hovořit s jeho „skorošvagrovou“. Její sestra byla matkou Nezvalova syna. Mluvila jsem také například s Františkem X. Halasem, synem básníka Františka Halase, k němuž měl Nezval komplikovaný vztah. Anebo jsem našla paní, která si Nezvala pamatovala z dětských let, protože bydlela ve stejném domě jako Nezvalův syn. Vzpomínala, jak básník hlasitě a jadrně nadával, že v domě není výtah. Byl totiž extrémně tlustý a chůzi do schodů neměl rád.
Jak se díváte na nedokončené paměti Z mého života, jež vycházely zprvu časopisecky a do nichž Nezval vkládal i své umělecké a politické názory?
V době, kdy jeho fejetony, jak jim říkal, začaly vycházet, to byla událost. Nezval měl ojedinělé postavení a mohl si dovolit vzpomínat na avantgardu a surrealismus, které dogmatičtí komunisté považovali za nepřípustné úchylky. Většina lidí proto jeho paměti četla s nadšením a fakt je, že se dobře čtou dodnes. Zároveň Nezval dobře věděl, kam až může zajít, a tak o některých tématech anebo lidech prostě nepsal. Zmíněného Julia Firta, který byl pro Nezvalovu prvorepublikovou kariéru klíčový, tam třeba nenajdete. Firt byl národní socialista a odešel do exilu hned po únoru 1948. Nezval proto vyškrtl své věnování Firtovi v novém vydání Prahy s prsty deště, kterou jako většinu svých knih po roce 1948 sám cenzuroval.
Biografie filmového magnáta Miloše Havla vám vyšla v roce 2013. V předmluvě aktuální knihy zmiňujete, že tyto dva výrazné muže pojilo přátelství. Jak byste popsala jejich společnou historii?
Na první pohled si nemohli být vzdálenější. Komunistický básník a úspěšný filmový podnikatel – kapitalista. Havel si však spolupracovníky nevybíral podle politického klíče, nýbrž podle talentu. Když například v roce 1937 oživil rodinnou produkci Lucernafilm, jedním z prvních filmů se stalo Panenství podle románu levicové autorky Marie Majerové. Za války Havel levicové umělce finančně podporoval a Nezval patřil mezi ně. Zprvu doufal, že Havel zfilmuje jeho dramatizaci Manon Lescaut, s níž slavil úspěch na divadle, ale to se nestalo. Havel přišel s námětem filmu Za tichých nocí a Nezval podle jeho představy napsal scénář. Film s Lídou Baarovou v hlavní roli měl premiéru v biografu Lucerna v roce 1941 a byl velmi úspěšný. Nezval se tak dostal za protektorátu mezi pražskou smetánku a moc se mu tam líbilo. Hned po válce, když měl velký plat na ministerstvu informací, si začal kupovat drahá auta. Svým způsobem napodoboval Havlův styl života, Havel také od mládí jezdil v drahých autech, a dokonce s nimi závodil. Potíž byla, že komunisté takovým stylem života oficiálně opovrhovali. Nezval ale Havlovi vděčil za mnohem víc než jen za velkorysé honoráře a možnost nahlédnout do nóbl světa.
Za co ještě?
Nezval tvrdil, že za záchranu života. Když ho zatklo gestapo v roce 1944, Havel intervenoval u svých kontaktů a Nezvala pustili zhruba po měsíci. Po skončení války se jejich role otočily. Zatímco Havel byl obviněn z kolaborace, Nezval kariérně stoupal. Přesto opakovaně chodil k soudu a svědčil v Havlův prospěch. Dokonce i po únoru 1948, což bylo odvážné.
Miloš Havel zval Nezvala i na Havlov, sídlo rodiny u Žďárce na Tišnovsku, kde se potkal s tehdy malými bratry Havlovými, Václavem s Ivanem. Zmiňujete se o tom, že jim dokonce vypracoval horoskopy.
Nezval byl od mládí vášnivý astrolog. Sobě, milenkám, přátelům a známým pravidelně vykládal horoskopy nebo jim četl z ruky. Když přijel na Havlov, udělal horoskop také Milošovým malým synovcům. Jejich maminka Božena si zapsala, jak Nezval věštil, že Václav v sobě má umělecké sklony a je předurčen k veřejným funkcím, zatímco Ivan bude naopak takový klidnější. Jak vidno, někdy Nezvalovi jeho předpovědi vycházely, jindy vůbec. Třeba v případě vlastního syna.
Co mu předpověděl?
Že bude slavný, geniální a úspěšný. Roberta tento otcův horoskop dost ovlivnil, jenže nic z toho se nevyplnilo. Navíc umřel předčasně, na začátku normalizace, svého otce o mnoho let nepřežil.
Vítězslav Nezval zemřel náhle v dubnu roku 1958, v nedožitých osmapadesáti letech. Jak rezonovala smrt básníka v exilových kruzích? Lišily se reakce od oficiálního tisku?
Komunisté pojali pohřeb státního básníka jako velkou tryznu. Nezvalovu rakev vystavili v Rudolfinu, kde řečnili politici a umělci. Pak vyrazil dlouhatánský průvod po nábřeží na Vyšehradský hřbitov. Vyšlo speciální číslo Literárních novin s básní od známého francouzského komunistického básníka Louise Aragona na titulní straně. Praha ztratila básníka a duši, psal tehdy Aragon. Bylo to velké a bylo to na úrovni státního pohřbu. Naopak v exilu se na Nezvala dívali skepticky, jako na podporovatele stalinistického režimu. Respektovali jej jako velkého básníka, ale uznávali jen jeho předválečnou tvorbu. Musíme si uvědomit, že těm, kteří utíkali za hranice po únoru 1948, šlo často o život. Ven se také dostávaly zprávy o politických procesech a popravách. V té době mohlo být složité zaujmout k Nezvalovi, který si tu žil jako král a pobíral statisícové honoráře, vstřícný a shovívavý postoj. (Poéma Stalin byla ještě za Nezvalova života opakovaným terčem posměchu Ferdinanda Peroutky ve vysílání Rádia Svobodná Evropa – pozn. red.)
Rozsáhlé Nezvalovo dílo se rozprostírá od první republiky přes období protektorátu až do éry komunistického režimu, kdy byl protežovaným autorem. Dá se říct, že se dovedl prosadit a být slavný v jakýchkoli poměrech? A jaké by ly jeho motivace?
On chtěl být od mládí slavný a bohatý, to byl jeho hlavní cíl a v tom se nezměnil. Když dosáhl velkého úspěchu za demokratického režimu, onou pomyslnou cenou byl příklon ke komerci a k povrchnosti, což mu prvorepublikoví literární kritici vytýkali. Za totality ale platil za úspěch mnohem vyšší cenu. Proto je Nezvalův příběh typicky faustovský. Po roce 1948 se několik let dodržoval status quo, že Nezval je největší básník v zemi a nikdo to nesmí zpochybňovat. Taky se o tuto pozici musel sám dost porvat, protože jeho odpůrci z řad radikálních komunistů z okruhu ÚV KSČ s tím rozhodně nesouhlasili.
Strávila jste prací o Vítězslavu Nezvalovi několik let, jak ho po dopsání vidíte? Jako člověka velkých kontrastů a protikladů? Nebo jednoznačněji?
Zaujalo mě, že Nezval měl velkou základnu obdivovatelů, patřil mezi ně například Milan Kundera, a pak byli jiní velcí umělci, kteří ho takzvaně nemuseli. To byli třeba Alfréd Radok nebo Jan Zábrana. Obvykle šlo o osobnosti, které měly s režimem potíž od začátku své tvůrčí dráhy. Asi nejpřiléhavější charakteristiku Nezvala vyslovil Jan Werich. Přirovnával básníka k nosorožci a vlaštovce a také o něm říkal, že je jako valící se sněhová koule složená z perel a hoven. Právě tato výrazná protikladnost a rozporuplnost Nezvala definují. Na jedné straně máte bohem políbeného umělce, který si svou genialitu velmi dobře uvědomoval. Uměl popsat milostné city, vnitřní běsy anebo špinavou ulici tak, že vám běhá mráz po zádech. Na straně druhé nemá problém vyprodukovat zcela odpadovou tvorbu a v chování umí být krutý, sobecký až odporný. Například k ženám se někdy choval ohavně, ale ony si to bohužel často nechávaly líbit. Další typický nezvalovský protiklad tkví v tom, že sice byl klasickým oportunistou, který se chtěl mít dobře a totalitnímu režimu vycházel vstříc, ale zároveň mu nedělalo potíže často a opakovaně se přimlouvat za lidi, které komunisté perzekvovali. A týkalo se to nejen zmíněného Miloše Havla, ale také básníků Jakuba Demla a Jana Zahradníčka, spisovatelů A. C. Nora, Jiřího Weila a dalších.
Když se ohlédnete za Nezvalovým dílem, myslíte si, že některé sbírky mají nadčasové vyznění?
Domnívám se, že jeho ikonické básně jako Edison, Sbohem a šáteček, Pět minut za městem a další jsou nesmrtelné. Číst se ovšem musejí v původním, tedy necenzurovaném vydání. Zároveň ale nelze Nezvalovu tvorbu z padesátých let hodit do jednoho pytle jen jako budovatelskou agitku. I ve zprofanovaném Zpěvu míru najdete vedle úplně pitomých povedené verše anebo některé básně ze sbírky Chrpy a města z roku 1955 stojí stále za přečtení.