„Dřívější generace nebyly vedeny k tomu, odvést práci samy na sobě. Byly vedeny k tomu, spíš emoce rychle zpracovat a jít dál. Pro nás zpracovat emoce znamená vyřešit je do posledního puntíku,“ říká influencerka Tereza Koubková, reprezentantka mladé generace, v nedávném rozhovoru pro DVTV. Výrok je příznačný pro jev, který ostře podala americká novinářka Abigail Shrierová v nedávno vydané knize Špatná terapie / Proč děti nedospívají? Jakmile se začnete starat o své duševní zdraví, můžete se s ním rozloučit.

Jinými slovy, žádná generace tolik nepečovala o duševní zdraví jako ta, již reprezentuje Tereza Koubková, a žádná na tom, aspoň co do počtu diagnóz a spotřeby psychofarmak, nebyla hůř. Nedobrou psychickou kondici dává Abigail Shrierová do přímé souvislosti s „prací na sobě samém“, přesněji s četností návštěv u psychoterapeutů. Ale není nasnadě jiné vysvětlení? Třeba socioekonomické podmínky, které vrhají děti a mladé lidi do diagnóz? Často se zmiňuje třeba to, že v citlivém věku prošli mladí pandemií, od dětství na ně z médií doléhají globální těžkosti a mnozí čelí obavám z klimatického kolapsu.

Ani toto zdůvodnění není neprůstřelné. Předešlé generace by rovněž uměly snést lecjaké důvody k trudomyslnosti. Obligátní odkaz na pandemii nepřesvědčuje už proto, že v případě zhoršujícího se psychického zdraví jde o dlouhodobý jev. Poukaz na klimatickou krizi zas naráží na to, že podle četných výzkumů se jen nepatrná část mladší generace obává klimatického kolapsu. Z nedávného německého šetření dokonce vyplývá, jak málo se mladí lidé, co se hodnotového nastavení týče, liší od svých rodičů. Většina touží po dlouhodobých vztazích, rodině i autu se spalovacím motorem.

Takže nezbývá než dát Abigail Shrierové za pravdu? Ne tak docela. Její teze je v mnoha ohledech nepřesvědčivá, navíc se zdá, že data vykládá jednostranně v neprospěch psychoterapie. Nic to nemění na tom, že na její hypotéze ledacos je, a navíc poukázala na úskalí psychoterapeutického pohledu na společnost. Člověk se z této perspektivy jeví jako soubor diagnóz a společnost jako shluk chovanců.

Čím víc léčby, tím víc nemocných

Po objevu penicilinu dramaticky poklesl počet úmrtí na infekce. Jakmile se zlepšila prevence rakoviny prsu, ustoupila incidence. Nic z toho podle Abigail Shrierové neplatí v případě psychických onemocnění. Od osmdesátých let se léčba stává dostupnější, mizí stigma, stále vyšší podíl populace dochází na terapie – a souběžně roste incidence psychických nemocí.

Autorka se opírá i o několik studií, které srovnávají osudy lidí, již prošli těžkou událostí a následně buď terapeuta navštívili, či nikoli. Konkrétně jde o studii z roku 2009 zaměřující se na oběti popálenin: těm, kteří byli doprovázeni terapeutem, se vedlo ve srovnání s popálenými, kteří odmítli psychoterapeuta, hůř. Analogická situace nastala v případě pacientek s rakovinou prsu. Ty, které navštěvovaly podpůrné skupiny, udávaly horší psychický stav. Autorka však tuto studii vykládá nepřesně. Hůř se dařilo pacientkám, které docházely na skupinové terapie. Naopak pacientky, které vyhledaly pomoc individuálně, prospívaly lépe ve srovnání s ženami, které terapii nevyhledaly.

Co z toho plyne? Podle autorky přinejmenším to, jak moudrá je reakce těch, kteří po těžké události pronesou nekompromisní: „Nechci o tom mluvit.“ Jenže máme sklon dívat se na tyto lidi s podezřením. Nepotlačují emoce, které se nevyhnutelně vyplaví jinde?

V zajetí dumání nad tím, co cítíme

Takto přímočaře dynamika emocionálního života nefunguje. Autorka správně upozorňuje, jak podstatné je umět potlačovat emoce. Ten, koho přiměje každé emoční hnutí k přemítání nad sebou, nebude dobrým přítelem ani spolupracovníkem. Schopnost nezaobírat se příliš sebou samým je minimální nárok, který na nás každodennost vznáší.

Sem vstupuje autorčin první důležitý vhled: měli bychom ubrat na kladném oceňování emocí. Poblouznění city je přitom patrné v širší společnosti i v akademickém světě. I zde se v posledních letech usilovně pracuje na rehabilitaci citů, kterým přemrštěný důraz na racionalitu prý křivdil. Jenže v okřikování racionality se vytrácí, že ta je zapotřebí už k tomu, abychom rozhodli, kterým z těch mnohých protichůdných emocí, jež běžně zakoušíme, dáme prostor.

V úsilí o rehabilitaci citů se navíc přehlíží, jak snadno jsou manipulovatelné, zvlášť ty dětské. Zápalu, s nímž se děti posílají k psychoterapeutům, proto Shrierová nerozumí. Vždyť i dospělí chtějí v terapeutickém rozhovoru vyjít vstříc, potvrdit psychologovi hypotézu, „zavděčit se“. Výsledkem mohou být smyšlené obtíže, dokonce životní osudy.

Nejflagrantnějším příkladem je takzvaná léčba obnovené paměti, recovered memory therapy. Jde o terapeutický přístup vlivný v osmdesátých a devadesátých letech, později označený za „největší katastrofu, která od dob lobotomie postihla oblast duševního zdraví“. Jeho zastánci měli za to, že četné psychické potíže jsou způsobeny traumatickou zkušeností, která byla vytěsněna z paměti. Terapeutovou úlohou je odhalit zastřenou bolest a umožnit pacientovi prožít ji. Výsledkem bylo, že si pacienti – pod vedením terapeutů – nechtěně vymýšleli. Jinými slovy, terapie vytvořila trauma, které léčila.

Shrierová se však nespokojuje s vypočítáváním minulých selhání. Stejný model nachází v současném počínání. I současná terapie, při níž je klient veden ke koncentraci na vlastní emoce, zhusta na problém neodpovídá, ale přímo jej vytváří. Jak upozorňuje psycholog Leif Kennair: Nadměrný sklon hovořit o niterné bolesti, selhání, minulosti, citech je jedním z výrazných příznaků deprese. Podstata terapie a deprese je – v tomto ohledu – totožná. Terapie simuluje smyčku, do níž se lapil depresivní člověk.

Když terapeuti doporučují odchod

Námitka je nasnadě: ať už mě trápí cokoli, úvaze o dané obtíži se nevyhnu. Jenže v podstatném bodě je třeba dát autorce za pravdu. Četné problémy – a bohužel to bývají zrovna ty nejnaléhavější – se neřeší sebeusilovnějším uvažováním či komunikací. Jedinou cestou bývá nechat je být. Jenže nechat něco být nebo přestat něco chtít – třeba vážit pětačtyřicet kilo, je-li člověk anorektička – nebývá snadné.

Terapeuti to prý přinejmenším tuší, a proto vynalezli falešnou cestu, jak dojít ke kýženému stavu „už mě to nezajímá“. Potíže zvnějšnili, a klient či pacient se tak od psychologa leckdy doví, že důvodem, proč se osoba cítí špatně, je blízký člověk, nejčastěji jeden z rodičů. Klientům se pak sdělí, že přerušit kontakt je prvním krokem k léčbě. „Největší hrozbou pro váš vztah s dítětem není rodičovství. Je to terapeut, kterého navštíví,“ čteme.

Netuším, v jak hojné míře padá doporučení přerušit vztahy, ale je pravda, že i já jsem zaznamenala sklon svých známých dělat si po psychoterapeutické návštěvě „pořádek ve vztazích“. Ale navrhují ty rozchody sami terapeuti, anebo jsou lidé, kteří vyhledají terapeuta, rozhodnuti změnit život a jdou si jen pro potvrzení?

Nehledě na to, jakou roli v zaniklých vztazích hrají terapeuti, je fakt, že žijeme ve společnosti, v níž se lidé opouštějí snadněji a častěji než kdy dřív. Přinejmenším pro Spojené státy existují data: třetina Američanů přerušila kontakt aspoň s jedním ze svých rodinných příslušníků, nejčastěji s rodiči. Srovnatelná čísla nejsou dostupná pro západní Evropu. Ale okolnost, že tři až čtyři z deseti zdejších domácností jsou jednočlenné, dává tušit, že i tady se často tříská dveřmi.

Psychoterapie nešťastným lékem na samotu?

Je-li tomu tak, nemusí být nárůst psychických nemocí taková věda. Ostatně jedna z nejpovedenějších pasáží knihy zní: „Pokud jsi teenager, trávíš s přáteli mnohem méně času – až o hodinu denně méně než předchozí generace. Slyšíš méně živého smíchu a vtipů, vidíš méně slz. I příležitosti k dotekům jsou méně časté. Dočkáš se méně polibků i objetí než kterýkoli teenager od doby, kdy výzkumníci začali tyto věci zaznamenávat. Máš méně příležitostí dopustit se chyby, cítit se špatně, omluvit se, dozrávat.“

Současní teenageři také spí výrazně méně než jejich předchůdci, často neznají své prarodiče, mnohdy pocházejí z rozpadlých rodin. Polovina amerických žáků dochází na terapie, a tak není divu, že se rodiče obávají i o zdravé děti a při sebemenší obtíži vyhledávají odborníka.

Tezi knihy lze interpretovat hrubě: Terapie z nás dělá duševní mrzáky. Jemnější čtení poukazuje k tomu, že terapie je mnohdy nešťastným lékem na samotu – na neschopnost mluvit s druhými, vlastně i se sebou samým. Samota přitom nemusí být špatná, umí-li s ní člověk zacházet. To se paradoxně nenaučí jinak než v soužití s druhými. Jsou-li však děti samotě vystaveny odmalička, odpoví nikoli jejím přijetím, nýbrž nemocí.

Ale co pak? Nabízí se něco jiného než třeba i nedokonalá léčba? Jakkoli lze s Abigail Shrierovou v lecčem souhlasit, v knize prohlašuje psychoterapeuty za viníky situace, kterou stěží sami vytvořili. I kdyby skutečně doporučovali svým pacientům přerušovat kontakty s blízkými, byli by spíš příznaky bohaté společnosti, v níž si samotu můžeme dovolit, jakkoli nám nejspíš neprospívá.

Nehledě na to má Shrierová pravdu v tom, že sklon dívat se na celý svět jako na jeden psychiatrický ústav je škodlivý. Psychiatři a psychoterapeuti mu jdou leckdy naproti, ale neměli bychom přehlížet ochotu širší společnosti toto hledisko přijímat. Buď nemáme jiný jazyk, jak o společnosti hovořit, anebo máme, ale zanedbali jsme ho. Odmítnutí psychoterapeutického jazyka pro interpretování všeho a všech je správný krok, a pomůže-li k tomu kniha Špatná terapie, máme jí být – navzdory všem nedostatkům – za co vděčni.